6.7.2020 | Den upálení mistra Jana Husa


RUSKO: Sporné sochy a přepisováni historie

25.5.2020

Předčasný odchod dočasně umístěné armády před téměř 30 lety a některé další okolnosti s tím spojené zcela pochopitelně nijak neprospěly česko-ruským vztahům. V současné době však vzájemné vztahy jsou poznamenány bezpochyby zejména těmito okolnostmi: odstranění sochy maršála Koněva na Praze 6, památníkem tzv. vlasovců v Řeporyjích, přejmenováním náměstíčka před ruským velvyslanectvím a zejména pak asi tzv. přepisováním dějin.

Kolikrát se člověk musí divit, jak snadno a rychle se na pravé příčiny různých událostí zapomíná a těžiště problému se přenese úplně někam jinam. Dnes to vypadá skoro tak, že starosta Prahy 6 se jednoho rána probudil a přišel k závěru, že socha zmíněného vojevůdce nemá v Bubenči na náměstí Interbrigády co pohledávat. Proto nakonec dosáhl toho, že v „tajemné noční akci“ byl pomník skutečně odstraněn, což mu vyneslo z ruské strany označení za gauleitera a fašistu. Ochotně se k tomu přidal i náš soudruh Filip, ale u toho by to nemělo udivovat, protože ten takové jednání má v popisu svého politického působení.

Také udivuje oblíbená snaha mnoha dnešních komentátorů při porovnávání ochotně sahat k takovým výrazům jako holokaust, koncentrák, gestapo, fašista a podobně (nyní zcela neočekávaně gauleiter) – což je dost běžné zejména u těch, kteří se nijak nemohou odvolat na vlastní zkušenosti a o dávné době z válečných období se dověděli maximálně z doslechu. Konkrétně v daném případě bych naším ruským bratrům doporučil spíš zhruba ekvivalentní pojmy jako „komisař NKVD či bolševik“, což by jim mohlo být známější. Že zmíněný pomník byl protestujícími opakovaně popisován nápisy či poléván červenou barvou a následně opět čištěn, zakrýván a zase odhalen, opatřen informačními deskami – o tom se už skoro ani nemluví. Že zastupitelstvu Prahy 6 (a konkrétně panu Kolářovi) zbyly tedy jen dvě možnosti: buď k pomníku postavit nepřetržitou stráž, nebo pomník odstranit – je tedy zcela logické. Podrobněji popisovat tuto historii by asi bylo zbytečné – pro zájemce je dostatečně podrobně zpracována ve Wikipedii, a to dokonce i v její ruské versi (pokud se někdo zajímá o ten ruský pohled).

Zmínit by se zde dala i další „konfliktní“ otázka, totiž že k odstranění pomníku došlo v „tajné noční akci během nouzového stavu“. Jestli mne ovšem paměť neklame, tak většina podobných akcí se i v minulosti a všude prováděla ve srovnatelných podmínkách. Připomeňme si zde jako příklad jen tu nejznámější příhodu na Letné za doprovodu působivých zvukových efektů. Byli i v tomto případě zúčastnění gauleiteři či fašisté, soudruhu Filipe? Mělo snad zastupitelstvo Prahy 6 zorganizovat slavnostní odvoz sochy a přizvat k tomu zástupce komunistické strany či dokonce ruského velvyslanectví? Nikdo nechápal odstranění sochy maršála Koněva jako zpochybnění ruských obětí a pomoc za druhé světové války či dokonce jako zneuctění válečného hrobu. Koněvův pomník byl postaven až v roce 1980 ve vrcholném období normalizace, a dá se tudíž chápat jen z obtížemi jako válečný pomník, ale spíš jako příklad poníženosti a patolízalství kolaborantské vlády.

Je víc než pravděpodobné, že Stalinovi ke konci války nijak nešlo pod vousy pražské povstání, Američané v Plzni a Buňačenkova armáda v okolí Prahy. Daleko víc by mu asi vyhovovalo, kdyby se generál Paton zastavil za Českým lesem a ke konci bojových akcí došlo někdy kolem 12. až 15. května třeba i v polorozbořené Praze. Pak by zásluhy maršála Koněva byly nesporné a láskou a díky Pražanů by si mohl být jistý i dnes. Příklady k tomu v historii existují. Svědčí o tom také zejména razantní přesun Koněvovy armády od Berlína přes Krušné hory, při kterém snad zahynulo v důsledku nehod a událostí víc rudoarmějců než v samotné Praze. Američané by na to tehdy potřebovali jen asi dvě tři hodiny.

Se stavbou a odstraňováním pomníků stejně jako s názvy ulic a náměstí po vynikajících osobnostech je to vždy dost komplikované. Za významného gauleitra a fašistu by podle ruských měřítek měl být asi uznán především N.S. Chruščov. Ten totiž již před 65 lety daleko významnějšího vojevůdce v hodnosti generalissima nejdříve shodil z piedestalu obviněním ze zločinů a kultu osobnosti, nechal jeho mumii odstranit z mauzolea a zpopelnit (shodou okolností vše za velmi utajovaných okolností) a také přikázal odstranit tisíce jeho soch z náměstí a přejmenovat ulice, náměstí a města nesoucí jeho nesmrtelné jméno. Ještě za mých školních let se jistě každé sovětské město mohlo pochlubit nějakou tou sochou či náměstím tohoto velikána a u nás to nevypadalo o moc jinak. Dokonce i na jméno města, které k vůli válečným událostem bude navždy spojeno s tímto velikánem, se sáhlo. Nic bych se ovšem nedivil, kdyby se to v budoucnu opět mělo změnit.

Jistě nám nepřísluší právo hodnotit pohnutky, zásluhy či zločiny generála Vlasova a jeho stoupenců. Pokud bych se já sám osobně topil, pak bych se ale v žádném případě neptal na bezúhonnost toho, kdo mi ve smrtelné nouzi podává pomocnou ruku. A také bych mu byl bez ohledu na jeho kádrový posudek následně vděčný. Z tohoto hlediska je asi nutno hodnotil pohnutky zástupců v Řeporyjích. Jinak se na to tehdy v květnu 45 asi díval soudruh Smrkovský, KSČ, sovětské velení a jinak to také vidí řada lidí dnes. Je jen ostudné, že účast vlasovců v Pražském povstání byla po desetiletí zamlčována a překrucována, stejně jako prakticky i jejich existence. Pokud bychom se však přece jen k této otázce vyjádřit mohli, pak by bylo asi správné si uvědomit, že Stalin vždy tvrdil, že „Rudá armáda nemá válečných zajatců, jen zrádce a odrodilce vlasti. Sovětští vojáci bojují, dokud nepadnou, pokud se rozhodnou vzdát, automaticky ztrácejí sovětské občanství.“ Toho si jistě byli mnozí sovětští zajatci dobře vědomí při rozhodování o svém osudu. I tato otázka je ve Wikipedii přehledně zpracována.

Už jsme si ale mohli zvyknout, že v Sovětském svazu i dnešním Rusku co platí dnes, nemusí platit i zítra. Jak to bude v budoucnu s vlasovci, také nemusí být s konečnou platností již dnes řešeno. Po většinu mého života platilo, že bělogvardějci (a také naši „bílí legionáři“) byli zavrženíhodná chátra, která si zaslouží jen kulku do týla, zatímco ti praví hrdinové a bojovníci za spravedlnost a mír byli vždy jen bolševici. Svět oponou trhnul a světe, zboř se, bělogvardějci se naráz dočkali pardonu a jsou dnes převážně chápáni jako nositelé ruských pravoslavných tradic na Západě, zatímco slovo bolševik už není tak velebené jako dříve. Jistě by dnes „ruská SMĚRŠ české Rusy“ nezatýkala a nepopravovala, jak tomu bylo již pár dnů po 9. květnu 1945. Dnes je ruská komunita v Česku chápaná spíš jako cenný potenciální zdroj potřebných informací.

A tím se dostáváme i dalšímu bodu rusko-českých sporů – totiž přepisování historie. Z mého osobního pohledu je tato otázka snad právě ta nejkomičtější. Snad žádný jiný stát na světě se nemůže pochlubit tolika a takovými historickými kotrmelci jako právě Sovětský svaz a jeho následnické dnešní Rusko. Rozhodně bych nechtěl být v kůži historika této země. Nikde se asi po zadání vrchnosti nepřepisovala historie tak často a tak radikálně jako právě zde. Ostatně už jenom postavení takové otázky je podle mne coby historického plebejce dost absurdní – jako by historie byla jednou někým sepsána nezměnitelně na věčné časy a závazná pro všechny. Zůstaňme na okamžik pro ilustraci u nás doma. Ve škole i dlouhá léta později jsme se husitskou epochu učili znát tak, jak ji sepsal Palacký a řada historiků po něm, včetně korektur pana ministra Nejedlého. V každém případě jsem ještě donedávna žil v přesvědčení, že tato otázka už je natrvalo dána a vše podstatné o ní vím. No a světě, zboř se, v poslední době se dokonce i v denním tisku objevují články o tom, že to a ono bylo docela jinak. Podobných příkladů by jistě každý dokázal uvést tucty. Dokonce i na ty Habsburky a c.k. monarchii dnes nahlížíme jinak než naši dědové před sto lety.

Zůstaňme ale u Ruska. Ve staré Rusi jak známo byl car po staletí hned druhý po Bohu. A pak ho znenadání bolševici dokázali odstřelit jako psa i s celou rodinou a nenechali na něm ani chlup vážnosti. Podobně dopadla také většina ruské šlechty, jejíž jména se sovětská mládež dovídala snad jen z románů Tolstého a dalších. Na epoše imperiálního Ruska nezůstala v podstatě ani niť suchá, s výjimkou vybraných kapitol (a pochopitelně území, které pro svatou Rus získalo). Prošlo nějakých sedm desetiletí a kdesi v lese vyhrabali kyselinou poškozené a ohořelé kosti, u kterých analýza DNA potvrdila carský původ (nestydělo se tehdy Rusko, že o srovnávací vzorek DNA museli prosit prince Philipa, manžela britské královny?). Tak bylo umožněno znovuzrozené ruské pravoslavné církvi cara i s rodinou blahořečit a na místě popravy byl vybudován vzpomínkový chrám Všech svatých na krvi věnovaný rodině Romanovových. Zatím každý ruský prezident neopomněl pokornou poklonu před carskými ostatky.

Jako další příklad přepisu historie by mohl posloužit i ten, kdo v hierarchii stál ještě před carem, totiž Bůh sám. Dodnes se zachovaly doklady, jak po revoluci byly masově páleny ikony (mnohdy i velmi vzácné), se zarputilostí bořeny kostely a kláštery a ty, které zůstaly zachovány, byly přeměněny převážně na sklady, manufaktury a dokonce i na stáje. Boží služebníci byli masově zavíráni v lágrech, které málokdo přežil. Babičky vozily tajně svá vnoučata k ilegálním vesnickým popům, aby je mohly dát pokřtít (o čemž zpravidla ani rodiče nevěděli), na což je mnohý starší Rus dnes velmi pyšný. A dnes? Ikonopisectví je velmi váženy a honorovaný obor, v celé zemi se masově staví nové kostely, staré poničené jsou již převážně dávno nákladně zrestaurované (a dodejme, že i dokonale zpestřují vzhled ruských vesnic a měst). Dříve by voják za pokřižování se musel počítat s trestem, dnes jsou rekruti masově kropeni od popů svěcenou vodou přímo z vědra (pravděpodobně i ti musulmanští?). V dnešním Rusku bez Boha ani pes neštěkne.

Jako typický příklad historických kotrmelců by se dal uvést zejména chrám Krista Spasitele v Moskvě, nejvyšší pravoslavná katedrála na světě. Ten byl v roce snesen, aby uvolnil místo pro megalomanskou stavbu Paláce sovětů. K tomu kvůli válce již nedošlo. Po různých konfliktech zde v letech 1984 až 1999 byl chrám znovu vybudován. Za zmínku by stála zejména skutečnost, že původní chrám byl vybudován na počest vítězství nad Napoleonem – druhé největší ruské vojenské slávy „k uchování věčné památky bezpříkladného úsilí, věrnosti a lásky k Víře a Vlasti, jakými se v tyto těžké časy povznesl ruský lid, a k oznámení naší vděčnosti Boží prozřetelnosti, která spasila Rusko od hrozící záhuby“. Z druhé nejvyšší pravoslavné stavby – chrámu sv. Izáka v Petrohradě – bylo pro výsměch zdravému rozumu vybudováno jen Muzeum ateismu.

Nejsou snad tohle všechno typické případy brutálního přepisu vlastní historie? I každý náš student se kdysi musel učit „svatou bibli marxismu-leninismu: Historii VKP(b)“. Ví vůbec dnes nějaký ruský student, že něco takového existovalo? My jsme se také krátce po válce učili zcela jinou historii druhé světové války, než jak je prezentovaná dnes. Jsou páni Šojgu a Lavrov jistí, že ruští školáci se budou učit stejnou historii jako dnes i za padesát let? Pro každý národ je něco jiného „traumatické, svaté“. Pro Rusy k tomu patří bezpochyby a právem jejich Velká vlastenecká válka. Pro nás opět jejich „bratrská pomoc“ v srpnu 68 a její důsledky. Zatím každý ruský prezident tento zákrok odsoudil a omluvil se za něj. Přesto dosud i významní ruští komentátoři přicházejí s překrouceným výkladem těchto událostí a ruská televize (za potlesku naších bolševiků) je ochotna je zveřejňovat. Nebylo by záhodno, aby i český prezident podepsal zákon o soudním postihu takových činů, vztahujícím se i na cizince?

Nikdo trochu rozumný nezpochybňuje zásluhy Sovětské svazu na našem osvobození, sovětské oběti za druhé světové války, jakož i náš dík sovětským vojákům a úctu všem padlým. Sám je mám dodnes v dobré paměti, jak dorazili zpocení a unavení do naší vesnice a my jim nosili náruče šeříků. Někteří lidé mohli mít i odlišné vzpomínky. Že všechny tyto vzpomínky byly překryty sovětskými tanky a zcela jinými vojáky v roce 1968, není naše vina. Nikdo nám ale nemůže předepisovat, abychom se nesměli zabývali i takovými otázkami, které by Rusko nejraději zcela a navždy vymazalo z historie a paměti.

Gauleiter byl vůdce regionální pobočky NSDAP nebo stranického vedoucího územního celku. Gauleiter byla druhá nejvyšší polovojenská pozice v nacistické straně. V průběhu druhé světové války byla hodnost udělována pouze přímým jmenováním Adolfa Hitlera.



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.