Poděkujme Putinovi za jeho brilantní vystižení toho, čím se jeho Rusko liší od vyspělých zemí. Přesně vyjádřil to, co Rusko tíží a na co nakonec Rusko nutně zahyne, následujícími slovy:

„Jsme prostě silnější než všichni ostatní, protože máme pravdu. Když ruský člověk cítí pravdu, je neporazitelný. Když naopak necítí vnitřní jistotu, čelí pochybám, jež jsou nebezpečné.“

Před tisíci roky objevil člověk něco úžasného. Dospěl k tomu, že pravda je vůbec něco a že je to dokonce něco daleko cennějšího než cokoliv jiného. To se stalo v Řecku a Řekové hned vzápětí pochopili též to, že pravdu nemá nikdo: dá se k ní jen směřovat a směřovat se dá ovšem též od ní, totiž tehdy, když si je její znalostí někdo jist. Slova Sókratova o jeho neznalosti jsou proslulá a naprosto výstižná. Uvedený přístup byl pojmenován filosofie s tím, že výraz filosofie dokonale vystihuje to, oč jde: lze být jen milovníkem moudrosti a nikoliv jejím vlastníkem. Když někdo moudrost a potažmo pravdu již má, pak se po ní neptá.

Ptát se ovšem po pravdě je zdrojem veškerého pokroku a současná civilizace je bohatá jen díky tomu. Sotva se dá nyní tvrdit, že jde o civilizaci Západu; Východ ji již několik desítek roků též přebírá a v lecčem je mimořádně úspěšný. Zbývá tak jen Rusko a zdá se, že Rusko se střemhlav vrhá zpět do minulosti.

Či možná ještě výstižněji: ulpět na určité pravdě či dokonce na tom, že je pravda všechno to, co míním já sám, je známkou některých neurologických poruch a prostým jazykem vyjádřeno, ubohé slabosti. Slaboši potřebují jistoty a bojí se otázek. Tázání je pro ně zničující a z toho důvodu je veškeré pochybnosti děsí. Pak se snadno upnou k náboženství s jeho dogmaty či k politickým klišé a floskulím. Sektářství všeho druhu je útočištěm takto křehkých jedinců: alespoň se schovat za skupinu, ‚my‘; ‚my‘ je pýchou takových rozervaných osob.

Připomeňme si slova významného českého myslitele Emmanuala Rádla: Rádl pravil, že nikdo nemá pravdu a že pravda má v nejlepším případě nás. Je třeba se po ní stále pídit a z toho vyplývá i nutnost být stále na pochybách o vlastních přesvědčeních či názorech. Názor je přepych, který si nemohu dovolit, napsal jeden z nejvýznamnějších filosofů devatenáctého věku Soren Kierkegaard. Jaroslav Hašek pak vyjádřil ústy Švejka pravý opak: co je mi do pravdy potud, pokud ji nemám já.

Přesně toto je přístup chudinky Putina. Putin může ještě hodně ohrožovat své blízké i vzdálenější okolí, ovšem při své omezenosti není schopen pochopit to, že jeho boj je předem ztracený. Pokusy vybudovat kulturu na tom, že pravdu máme my, jsou odsouzeny k naprostému fiasku a to fiasko možná přijde již brzy.

Po mém soudu není pochyb o tom, že mezi Rusy je řada lidí, kteří stateční jsou a kteří to koneckonců dávají najevo i tím, že proti Putinovi tak či tak vystupují, přičemž Putin s nimi již tak či tak zametl: zabil je či zavřel je do vězení či alespoň je vyhnal pryč ze země. Tito lidé si jistě připomínají odkaz Andreje Sacharova: nežít se lží. Těm ostatním bude možná trvat ještě dost dlouho, než jim dojde to, oč v současném vývoji běží, a přidají se.

Ještě pár slov: aby se tento příspěvek vyhnul šovinismu hrubého zrna. Je třeba připustit si, že naopak u nás má Putin celou řadu přívrženců. Vzhlížejí k němu a obdivují ho. Je to podle nich vynikající stratég, politik nad jiné mistrný a hlavně: drží přece konzervativní hodnoty, když hájí křesťanství ve středověké podobě (u komunistů má devotnost k němu poněkud jiné důvody). Ovšem připomínejme si stále: takoví lidé jsou spíš hodni soucitu; obhajují něco, co již dávno zaniklo. Poškodit mohou ještě leccos, ale amen s nimi.