Říší zla nazval tehdejší Sovětský svaz americký prezident Ronald Reagan. Skutečnost, že se mu podařilo tuto „Říši zla“ uzbrojit, zřejmě vydatně přispěla k tomu, že jsme nově nabyli politické svobody a zbavili se sovětských okupantů.

Rusko je ale stále nebezpečné. Pravda, Sovětský svaz se rozpadl a za prezidentování Borise Jelcina Rusko nakrátko koketovalo s demokracií západního typu a s tržní ekonomikou. Tento flirt ale znamenal pro mnohé nesmírné zbídačení, zatímco pro tenoučkou vrstvičku nabytí pohádkového bohatství. Na konci tohoto flirtu na tom bylo Rusko podstatně hůře než předtím, protože před Jelcinovou vládou mohli alespoň někteří lidé doufat, že by se i v Rusku mohla prosadit vláda práva a demokratické poměry. Po nezdařeném pokusu o zavedení demokracie mnozí tuto naději ztratili. Předpokládám, že potrvá nejméně jednu generaci, než se bude moci odehrát další pokus o zavedení právního státu a demokratizaci.

Proč se ten pokus nezdařil?

Ukazuje se, že demokracii nelze zavést tím, že se změní zákony, případně ústava. Skutečná demokracie musí vyrůstat z určitého přístupu k životu, a především může fungovat teprve tam, kde již funguje právní stát. To je poučení i z našich dějin v Rakousku-Uhersku byl nejprve zaveden právní stát a až poté se začala zavádět demokracie: rozšiřovalo se volební právo, rozšiřovaly se kompetence volených orgánů apod. Nově vzniklá Československá republika měla na čem stavět.

V nedávné historii se hladký přechod k demokracii povedl v Portugalsku a ve Španělsku. Portugalský vládce Salazar byl jakýmsi „soft“ diktátorem a počet politických vězňů v zemi šel do stovek, nikoli do tisíců či desetitisíců. Ve frankistickém Španělsku to bylo o něco horší, nicméně i tam vládly zákony a soudily relativně nezávislé soudy. A především byla v obou zemích respektována nedotknutelnost soukromého vlastnictví.

Rusko skutečný právní stát nikdy nepoznalo. Pravda, pokusů o jeho zavedení bylo v jeho dějinách několik, nicméně žádný z nich zemi zásadně neproměnil. A především nebylo respektováno soukromé vlastnictví. Na ruském venkově, fungujícím na občinovém systému, byl tento pojem vlastně neznámý.

V čem je ale ruský stát šampionem, je předstírání. Rusko má spoustu podobných institucí jako země Západu. Má parlament, ústavní soud, odvolací soudy, předsedu vlády, ministry... Jenže veškerá skutečná moc je v rukou cara, ať už se mu tak říká oficiálně, nebo se mu říká předseda Nejvyššího sovětu nebo prezident Ruské federace. Předstírá se tedy politický život jako na Západě, ale ve skutečnosti neexistuje. Všechno je jen tak jako.

Má-li ale takový stát fungovat, musí se lhát a předstírat stále. Putin nejprve předstíral, že na Krymu žádní ruští vojáci nejsou, ale zanedlouho toho nechal. Pak předstíral, že nejsou na východní Ukrajině, ale pak toho taky nechal. Rusové předstírají, že bojují proti dopingu, toho zatím nenechali, ale jejich postoje jsou vyloženě trapné.

Pro nás je Putin nebezpečný, protože předstírá, že zastává „tradiční hodnoty“, jako je například rodina nebo vlastenectví. Je v tom podobně věrohodný jako náš pan prezident Miloš Zeman, který nechce jmenovat M. C. Putnu profesorem, protože se hlásí k homosexualitě, ale trpěl na Hradě Jindřicha Forejta, který ji podle všeho praktikuje.

Putin je přímo ztělesněním ruského nebezpečí. Je to dokonalý technolog moci, a pokud se nestane něco nepředvídatelného, může vládnout ještě dvacet i více let. Nevidím ale u něj žádnou skutečnou myšlenku, nějakou ideu. Když říká Donald Trump, že učiní Ameriku opět velikou, tak se v Evropě nebojíme, že sem Američané přijdou, ale že odsud odejdou. Putin chce, aby Rusko bylo obávanou velmocí, a všichni jeho sousedé se právem třesou. Velikost Ruska je samoúčelným cílem: Pokud nás nemají rádi, ať se nás alespoň bojí.

Dle mého názoru přehodil Putin definitivně výhybku obsazením Krymu. Porušil tím slib Ruska, že bude respektovat celistvost Ukrajiny - slib daný výměnou za to, že se Ukrajina vzdá jaderných zbraní. Musel tušit, že se tím vyloučí ze společenství civilizovaných zemí. Do té doby mohl usilovat o hospodářský rozvoj v Rusku a budovat ruskou ekonomiku tak, aby byla schopna produkovat ještě něco jiného než naftu a zemní plyn. (Odečteme-li vývoz přírodního bohatství, je objem ruského exportu zhruba na úrovni Holandska.) Všimněte si, že neexistuje snad jediný demokratický stát, který by byl hospodářsky odkázán na vývoz přírodního bohatství. Například z arabského světa má k demokracii, nebo alespoň k právnímu státu, poměrně blízko Tunisko a Maroko, což jsou země, které ropou (já bych řekl naštěstí) neoplývají. Putin se ale rozhodl pro mocenskou expanzi a pokračování v extenzivním hospodaření. Tudy ale nevede cesta ani k prosperitě, ani k síle státu. Proto musí hledat sílu ve zbrojení.

Pokud se ale týče příprav na válku, bylo Rusko často na špici vývoje. Ruští stratégové pochopili, že válkami budoucnosti budou především války hybridní a že se budou vést spíše přes počítače než přes bombardéry. A jsou opět o pár kroků napřed. Ruští hackeři mají volnou ruku. Kdyby se náhodou někdo z nich chtěl projevit jako Edward Snowden či Bradley Manning (nyní Chelsea Manningová), skončil by nejspíše jako Trockij nebo jako Litviněnko.

Klam a dezinformace. To šíří Rusové i v naší zemi, a proto píšu tento článek. Rusko se nezměnilo. Buďme sebevědomým státem nesnažme se opřít ani o „velké dubisko“ na Východě, ale nespoléhejme ani na tradiční „Západ“. Tím neříkám, že nemáme posilovat spolupráci v rámci NATO. Na rozdíl od západních politiků, ať už je to Francois Hollande nebo Marie Le Penová, Gerhard Schröder nebo Geert Wilders, bychom si ale neměli Rusko romantizovat a idealizovat. Rusko je nebezpečné. Co asi dělá oněch 125 zaměstnanců ruského velvyslanectví v Praze? Hledejme spolupráci s Polskem, s Izraelem, s pobaltskými státy a pochopitelně se Slovenskem. Pomáhejme Gruzii a Ukrajině, jak jen to je možné. Jsme ve skutečnosti ve velmi prekérní situaci, ruská kolona v této zemi je velice silná (tím nemyslím paušálně Rusy, kteří přesídlili do České republiky - mnozí z nich prchají před bezprávím putinovského Ruska). Ale to neznamená, že bychom měli ruské dezinformační válce podlehnout.