Jeho výzvou nejsou vztahy se Západem, ale potřeba předejít ekonomickému kolapsu, tvrdí Richard Pipes

7. května oslavil Vladimir Putin 15. výročí své inaugurace na první prezidentské období. I když dodnes nesplnil svůj tehdejší slib zdvojnásobit HDP Ruska během 10 let, není toho málo, co za dobu svého prezidentování dokázal.

Dokázal třeba v očích Západu předělat svou zemi ze spojence v protivníka. Podařilo se mu také zbavit svět iluzí o tom, že Rusko se může jednou stát přirozenou součástí rodiny svobodných a demokratických států.

Historik Richard Pipes – jeden z nejlepších znalců vývoje ruské společnosti a kdysi blízký poradce prezidenta Ronalda Reagana, kterému je přisuzováno autorství strategie zadržování Sovětského svazu – je překvapen tou snadností, s níž Putin prý uspokojil latentní touhu mnoha Rusů po autoritářství.

V rozhovoru pro Rádio Svoboda Richard Pipes prohlásil:

„Mám pocit, že Putin není to, co Rusko ve skutečnosti potřebovalo. Potřebovalo vůdce, který by nemrhal silami a energií lidu kvůli obnovení neobnovitelné říše, kvůli zmrtvýchvstání vojenské velmoci, který by místo toho přikročil konečně k vnitřním reformám, k proměně zevnitř.

Putin to zbla nečiní. Je samovládcem v tradičním ruském chápání tohoto slova, jenž v mnoha ohledech vrátil zemi do dávné minulosti, udělal z ní autoritářský stát, kde zákony nic neznamenají.

Samozřejmě, že přitom Putin uspokojuje poptávku mnoha svých spoluobčanů, kteří si právě takto představují velmoc. Jenže přitom zanedbává to, co země opravdu potřebuje, a to jsou ekonomické a sociální reformy, proměna právního řádu.

Tím, že to oddaluje, dopouští se velkého zločinu proti vlastnímu národu, přibližuje společenský kolaps v případě velkých ekonomických potíží.“

Richard Pipes se domnívá, že Putin to nemyslí vážně, když varuje před nepřáteli, kteří usilují o rozčlenění a rozpad Ruska. Nevidí nikoho, kdo by mohl z federace jen tak vystoupit.

Sibiř určitě neodpadne a Baškirie a Tatarstán by možná využily vhodné příležitosti, jenže jsou ze všech stran obklopeny ruským územím.

Na rozdíl od rozčlenění však je politická a ekonomická katastrofa možná v podobě nepokojů, projevů občanské neposlušnosti, v podobě dezintegrace společnosti, jak se to stalo v roce 1917 nebo v 90. letech minulého století.

Příchod samoděržaví k moci nebyl nevyhnutelný. Putin však záhy zjistil, že autoritářské vládnutí má podporu značné části ruské společnosti. Pro mnohé z nich je demokracie jen podvodem, který oslabuje státní moc. Zatímco oni chtějí vládu silné ruky.

Země si bohužel zvolila tuto druhou cestu a nedala demokracii šanci. Tak tomu je nyní a bylo by naivní domnívat se, že se to vbrzku změní. V dohledné budoucnosti zůstane Rusko autoritářským státem, kde samovládce bude vládnout bez ohledu na demokratické zásady či vlastní zákony.

A to znamená, že napětí ve vztazích mezi Západem a Ruskem přetrvá. Naštěstí vztahy s Moskvou již nejsou tolik důležité pro Západ, jemuž mnohem větší starosti dělají Čína a Blízký východ.

Z hlediska ruského prezidenta však hlavní výzvou nejsou vztahy se Západem, nýbrž potřeba předejít ekonomickému kolapsu.

Volby jeho moc příliš neohrožují, čestné a průhledné volby by ho možná mohly připravit o křeslo, jenže takové volby nepřipustí policejní aparát a jiné způsoby jeho odstavení od moci si jeden sotva dokáže představit – domnívá se slavný americký historik Richard Pipes.