Zhruba dva týdny po vzájemném zrušení Smlouvy o raketách krátkého a středního doletu Spojené státy vyzkoušely rakety tohoto typu.

Putin na to reagoval velice podrážděně a nařídil dát Washingtonu, jak říká, symetrickou odpověď.

V Radě bezpečnosti rezoluce odsuzující Washington nebyla nikterak významně podpořena, neboť zkouška neporušovala žádné mezinárodní závazky. Někteří ruští zákonodárci zcela vážně pohrozili dislokací raket v bezprostřední blízkosti Spojených států: na Kubě a ve Venezuele.

Je to nejspíše výbuch zoufalství a pochopení toho, že Putinova strategie v posledních dvou desetiletích skončila fiaskem. Kreml fakticky upadl do léčky, kterou sám nastražil. Zamítnutí ruské rezoluce v Radě bezpečnosti OSN je spojeno s tím, že Rusko nemohlo uvést žádný příklad amerického porušování podmínek nyní zrušené smlouvy.

Na druhé straně Spojené státy uvedly nespočet příkladů vývoje a rozmístění nových ruských raket středního doletu. Již před lety vláda Baracka Obamy oficiálně varovala Kreml před vývojem zbraní zakázaných tehdy platnou smlouvou. Prezident Trump fakticky pouze využil možnosti, obrazně řečeno, klepnout Putina přes prsty a vypověděl smlouvu.

Fakticky Spojené státy mohou nyní napravit nevyváženou situaci, kdy Rusko vládlo všemi typy taktických raket, zatímco Spojené státy je neměly. Parita existovala jen v oblasti strategických jaderných zbraní.

Značně to připomíná začátek závodů ve zbrojení v dobách Nikity Chruščova. Ten se taky snažil vyvíjet stále nové a nové rakety a bojové hlavice v podstatě nepoužitelné kvůli své mimořádné destruktivní síle. Putin ve stopách Chruščova se snaží využít jaderné zbraně coby ultimativní argument údajně dokazující, že Rusko je jaderná velmoc zcela srovnatelná se Spojenými státy.

Americký vojenský analytik z korporace CNA Michael Kofman se domnívá, že Putinova hra nemá šanci na úspěch. Hrozba rozmístit ruské rakety na Kubě a ve Venezuele je planá. Jednou již byla vyzkoušena a skončila fiaskem, Spojené státy v době Reagana odpověděly na výzvu rozmístěním svých Pershingů v Evropě – a byla to velmi účinná odpověď.

Mimořádným rozšířením svého jaderného arzenálu se Rusko vydává na cestu opakování studené války. To může skončit buďto horkou válkou, anebo debaklem slabší strany – a tou je mimo jakoukoli pochybnost Rusko.

Michael Kofman zdůrazňuje, že Smlouva o raketách krátkého a středního doletu byla pro Sovětský svaz nepříliš výhodná už v okamžiku, kdy ji podepsal Michail Gorbačov. Byla nicméně mimořádně úspěšná z jiných hledisek než čistě vojenského: umožnila ukončit studenou válku a uvolnila finanční a jiné kapacity pro mírový vývoj.

Michael Kofman uvádí, že navzdory laické představě smlouva nenařizovala zničení všech raket této třídy. Raket středního doletu odpalovaných z lodí a raket typu vzduch-země se smlouva v žádném případě netýkala. Jinými slovy americké zkoušky „suchozemské“ modifikace námořích raket neporušuje smlouvu přesto, že ta již nějakou dobu neplatí.