Naše domácí oslavy pětadvacátého výročí pádu komunismu byly přece jen poněkud sebestředné. Komunismus se v roce 1989 totiž zhroutil pouze v několika sovětských satelitech ve střední Evropě, samotný Sovětský svaz trval ještě dva roky.

Prosinec 1991 však znamenal finální dějství. Dne 8. prosince podepsali v rezidenci Viskuli v Bělověžském pralese (nedaleko běloruského Brestu) nejvyšší představitelé Ruska Boris Jelcin, Ukrajiny Leonid Kravčuk a Běloruska Stanislav Šuškevič smlouvu o vytvoření Společenství nezávislých států. „Svaz sovětských socialistických republik jako subjekt mezinárodního práva a geopolitické reality končí svou existenci,“ uvádělo se mimo jiné v dokumentu.

Deklarovanou skutečnost konce Sovětského svazu a vzniku velmi volného Společenství nezávislých států definitivně potvrdil protokol podepsaný 21. prosince 1991 v Alma Atě zástupci jedenácti z dvanácti zbývajících sovětských republik.

Tři baltské republiky se osamostatnily již v průběhu roku 1991, Gruzie protokol odmítla podepsat. První a poslední sovětský prezident Michail Gorbačov již neměl sílu tomuto vývoji čelit a 25. prosince rezignoval. Asi nejdůležitější atribut své moci, takzvaný jaderný kufřík s kódy k odpálení jaderných střel, předal ruskému prezidentovi Borisi Jelcinovi.

Americký politolog polského původu Zbigniew Brzezinski považoval v roce 1989 za jednu z hlavních otázek doby, zda marx-leninské diktátorské režimy postupně přejdou v pluralitní demokracie, nebo v nějakou formu nacionalistických autoritativních režimů.

Dnes na ni můžeme odpovědět, že pluralitní demokracie, byť hodně nedokonalá, se prosadila pouze v někdejších sovětských satelitech ve střední Evropě plus v Pobaltí, místy na Balkánu, jinak vítězí druhá varianta – v Rusku, v Číně, v Kazachstánu atp., přičemž na Ukrajině to byla celou dobu taková přetahovaná, jež v poslední době dosáhla krvavých rozměrů. Pád komunismu tedy dosud znamenal spíše přechod od jedné diktatury ke druhé, nikoliv k západní liberální demokracii.

Jelcinův nástupce v úřadu Vladimir Putin označil rozpad Sovětského svazu za velkou geopolitickou katastrofu dvacátého století. Zvláště pro Rusy, neboť miliony z nich se ocitly mimo území ruského státu.

Ve srovnání se sovětským imperialismem, jenž se prezentoval coby export toho nejlepšího společenského uspořádání pod Sluncem, však Putinově rozpínavosti schází univerzální idea. V podstatě si nárokuje pouze ta území, kde žijí lidé hovořící rusky. Nárok je to samozřejmě sporný a nebezpečný, ale od imperialismu sovětského se přece jen hodně liší.

Když koncem osmdesátých let idea komunismu definitivně vyprchala, vsadili komunističtí vůdcové sovětských republik právě na nacionalismus jako na osvědčenou legitimizační základnu politické moci. Ale možná právě tato skutečnost může nakonec Putinovy imperiální ambice zbrzdit spolehlivěji než západní sankce.