Nedávno se odehrála řada událostí souvisejících s velkým ruským podnikáním. Především to bylo zatčení miliardáře Vadima Moškoviče. Vzhledem k jeho osobě a okolnostem případu to svědčí jak o rostoucí krizi ekonomiky, tak o stupňujícím se boji v Putinově okolí o poslední kousky výnosného byznysu.
Samotná Moškovičova osobnost není z hlediska politiky ani opozice nijak zajímavá. Založil holding Rusagro, vytvořil velký a úspěšný agrobyznys, snažil se prorazit i jako developer, ale v této oblasti neuspěl. Nikdo mu nebránil obchodovat s cukrem nebo vyrábět majonézu. Pokud ale jde o developerskou činnost, je zde velmi důležitý podstatný detail. Přes všechny své podnikatelské kvality a prostředky se Moškovičovi nepodařilo proniknout do nejvýnosnějších oblastí, kterými jsou Moskva, Petrohrad a částečně Soči. Pouze tam může být development nejen ziskový, ale rovnou superziskový. Avšak to jen v případě, že vás tam pustí. Jemu však klíčoví hráči zabouchli dveře.
Zároveň Moškovič udržoval velmi úzké vztahy s úřady. Řadu let byl senátorem za Belgorodskou oblast a nikdy nepustil z rukou řízení podniku, což je možné jen tehdy, když je mu Kreml maximálně nakloněn. Svou loajalitu vůči němu projevoval všemi možnými způsoby. To se třeba potvrdilo jeho přítomností na setkání významných podnikatelů v Putinově kanceláři v den zahájení války proti Ukrajině a přeregistrací jeho podniků z offshore do ruské jurisdikce.
Byl sice zapleten do řady trestních kauz, ty však byly zahrány do autu. Spadal pod všechny sankce uvalené na ruské oligarchy. Navíc podle všech kritérií dokonce odpovídal definici PUTINOVA FRONTMANA, tj. osoby, která pod svým jménem ukryla část majetku Putina a jeho nejbližšího okolí. A to sloužilo jako záruka jeho imunity až do určitého bodu. Ovšem právě jen do určitého bodu. Soudě podle toho, co se mu stalo, se situace nenávratně změnila.
I ve velkém ruském agrobyznysu, který je zcela pod kontrolou vlády, je dost lidí, jež potřebují výnosný majetek. Zaprvé, velký ruský agrobyznys ovládá rodina Patruševů, kterou reprezentují jeho syn Dmitrij nebo předseda Státní dumy Vladimir Volodin. A také řada dalších lidí z vlády, například Alexandr Tkačov a Vladimir Gordějev. Za druhé, ta donedávna udržovala rovnováhu zájmů a vyhýbala se veřejným skandálům. Za třetí, soudě podle povahy trestního řízení, které je proti Moškovičovi vedeno, je zcela přizpůsobeno likvidaci jeho podnikání i jeho samého.
Pokud se budeme řídit zákonem, předběžné opatření proti Moškovičovi v podobě vazby, je protiprávní. Existují proto všechny důvody domnívat se, že za zahájením této kauzy stojí velmi mocní lidé. A něco takového by dokázali jen Patrušev nebo Volodin. A to jen se souhlasem Vladimíra Putina, nikdo jiný by akci na takové úrovni nemohl schválit. Tento případ proto lze považovat jako důkaz masivních finančních sporů na samém vrcholu ruské mafiánské vertikály. A také jako důkaz extrémní chamtivosti, hlouposti a krátkozrakosti, stejně jako propojení velkého byznysu s mocí.
Je to zvláštní, Moškovič si mohl bez problému dovolit odejít od moci. K tomu měl i dostatek peněz a podnikatelskou strukturu, zejména když se mu podařilo dostat svou firmu na londýnskou burzu a získat povolení k pobytu v Evropě. Toho však nevyužil. Pro taková rozhodnutí se těžko hledají racionální důvody.
A protože zřejmě žádné neexistují, nelze Moškoviče považovat za významnou politickou osobnost a nelze jej také brát jako osobu stojící mimo kriminální prostředí Kremlu. On byl jeho součástí a na to také doplatil.

Autor je ruský podnikatel žijící v České republice