28.3.2024 | Svátek má Soňa


RUSKO: Poznámka k „přepisování historie“

1.1.2020

„Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ?“

Snad právě těmito slovy z Matoušova evangelia (Mt 7,3) by se dalo vhodně reagovat na řadu obvinění, které se na Českou republiku nahrnuly ze strany našich ruských bratří. Jen pro stručný přehled – v poslední době se to týká zejména sochy Koněva v Praze, plánované sochy vlasovcům v Řeporyjích, zavedení 21. srpna jako památného dne, obvinění z přepisování historie a snad by se i ještě něco dalšího z minulosti našlo.

Není to žádná výjimka na světě, kdy lidé, lidské pospolitosti i celé národy na svoje sousedy nazírají podstatně kritičtěji než sami na své skutky. Svědčí o tom nejen uvedená, tisíce let stará zmínka v Matoušově evangeliu, ale i mnohé osobní zkušenosti každého z nás. Ovšem jako vždy záleží i na míře. Člověk se při tom kolikrát musí až divit, jak to ti Rusové dokáží, že mají vždycky, za všech okolností a po všechny doby jen oni pravdu, především oni jednají vždy jen podle práva a nikdy nikomu neublíží ani pohledem. Zpravidla vždy je jen ten jejich názor správný.

Pokud se ovšem Rusové snaží někoho obviňovat z provinění přepisu historie, bylo by záhodno, aby si uvědomili, že jsou to právě oni, kdo je mistr nad jiné právě v této oblasti a že jejich historici to nikdy neměli lehké. Bůh na nebi a car na trůnu byly po staletí nejvyšší autority ve starém Rusku. Před sto lety byl v Rusku naráz Bůh zapřen, jeho služebníci i přemnozí vyznavači skončili ve vyhnanství (pokud tu dobu vůbec přežili), svatostánky byly přeměněny převážně na hospodářské objekty (pokud nebyly zbořeny nebo ponechány na pospas času). Jen výjimečně sloužily dál svému účelu, zejména jako muzea. 

Car byl nejen svržen z trůnu, ale pro jistotu i zavražděn spolu s rodinou (včetně nemocného careviče a mladých velkokněžen). Jeho předchůdci na trůnu včetně převážné většiny šlechty bolševická historiografie na desítky let vykreslovala jako kruté tyrany, protože neměli správné komunistické názory. Kdo neutekl ten zpravidla nepřežil. Zde ovšem s malými výjimkami. Pokud se jednalo o ty, kteří se zejména zasloužili o rozšiřováni impéria, tak byli vzati do jisté míry na milost (Petr Veliký, Kateřina Veliká a podobně).

Prošlo 70 let a někde v lese se podařilo vyhrabat ohořelé carské kosti, takže car i rodina mohli být (za přítomnosti vrcholných politiků) blahořečeni (rusky jako strastotěrpec). Nad místem popravy byl zbudován Chrám všech svatých na krvi. Z ateistického státu se takřka přes noc stala hluboce věřící společnost, kde i rouhání je stíháno citlivými tresty. A naráz se také zjistilo, že značnou část obyvatelstva v dětském věku (nezřídka i potomků vysokých stranických funkcionářů) ruské babičky tajně nechávaly pokřtít někde provinčním popem, bez ohledu na předepsanou a také aplikovanou ateistickou výchovu. Hlava státu pokorně líbá patriarchův prsten, ačkoliv jako mladý komsomolec i dospělý bolševik měl povinnost hlásit jakékoliv náboženské projevy u svých spolužáků či kolegů (což možná i dělal). 

Není třeba právě toto typickým příkladem přepisu historie? Žádný jiný evropský stát dobrovolně nezboural svoji největší katedrálu (postavenou nikoliv z náboženských důvodů, ale na počest vítězství nad Napoleonem), aby po letech na stejném místě rozpačitě vystavěl její kopii. Po celá desetiletí byli tzv. bělogvardějci proklínaní jako zatraceni hodní vlastizrádci. Dnes jsou hodnoceni převážně jako patrioti a bohuvěrní vlastenci, zatímco bolševici, všeobecně až na výjimky, svoje privilegované hodnocení často ztratili. Slovo „imperie, imperiální“ platilo v Sovětském svazu jako zavrženíhodné a použitelné jen ve vztahu k cizím imperiím a imperialistům. Pro dnešní Rusy však termín „Ruská imperie“ zní v uších asi jako rajská hudba a vše carské je „in“ jako snad nikdy doposud. Jak asi toto všechno komentují ruští historici?

Nemůže být také pochyb o tom, že generalissimus je podstatně vyšší hodnost než maršál. Za těchto okolností je podivuhodné, že v době, kdy se v Praze na Letné bouralo největší sousoší „Fronta na maso“, nedošla z Moskvy žádná námitka či protest. Přece se jednalo o pomník „Svému osvoboditeli“ od „československého lidu“ (a nejen tedy maršálovi-osvoboditeli Prahy). Asi to bylo proto, že v té době již byly nenápadně odstraněny přečetné sochy Stalina po celém Sovětském svazu včetně jeho mumie z mauzolea. Ovšem může se docela dobře stát, že sochy Stalina se jednou opět houfně objeví na ruských náměstích. Muselo by se pak na Letné také znovu stavět, aby se historie vykládala v souladu s ruským nazíráním? Ponechme stranou, že s maršálem to bylo ve stalinském období také nejednou dost nahnuté. Ačkoliv otázka stavění a bourání soch může být mnohdy velmi sporná, ukazuje se, že je docela možné odstranit sochu, případně postavit jinou, aniž by to nutně vyzvalo protest ohledně přepisu historie.

V mládí jsem přečetl snad vše, co se o válce psalo, a nevynechal snad žádný válečný film. S několika výjimka před Únorem 48 (Pět Sulivanů, Guadalcanal a podobně) to byly převážně jen sovětské filmy. Tehdy jsem získal takový dojem, že každý sovětský důstojník (nemluvě už o generálech) div neplakal nad úmrtím každého prostého vojáka. Poté, kdy bylo možné dovědět se v plné míře i tu druhou stranu válečné historie, jsme mohli zjistit, že na východní frontě se nezřídka jednalo podle pravidla „nas mnogo“. 

Podle neověřených údajů padlo jen pod velením generála Koněva kolem jednoho milionů vojáků. Lidské ztráty na sovětské straně přesahovaly zpravidla třikrát ty německé, o se čemž mlčelo a což jistě nebylo způsobeno nedostatkem statečnosti a bojeschopnosti sovětských vojáků. Prezident Putin má jistě pravdu v tom, že Stalin se na rozdíl od západních státníků nikdy neposkvrnil přímým kontaktem s německým diktátorem Hitlerem (i proto, že se tehdy nesetkal s žádným cizím státníkem). Zato mu ochotně poskytoval ekonomickou a vojenskou pomoc do posledního dne jejich spojenectví a při každém úspěchu jeho války proti osamocené Anglii mu zasílal blahopřejné telegramy (což jistě nemusel).

Nebylo chybou sovětských vojáků, že jejich země se nepřipojila k ženevské úmluvě o zacházení s válečnými zajatci z roku 1929 a že se od sovětského vojína očekávala raději sebevražda než padnutí do zajetí. Úžasné podmínky sovětských zajatců v německých lágrech byly zneužívány zejména proto, aby nikdo nepomýšlel na zajetí a byl přinucen bojovat do posledního dechu. Dá se předpokládat, že i toto mělo vliv na to, že někteří sovětští zajatci raději dali přednost plnému žaludku v nacistické uniformě před útrapami a často i smrtí v německém koncentráku nebo později v poválečném sovětském gulagu. S plným břichem a v teple se to dnes snadno soudí. (Ostatně i my dobře víme, jak se naši komunisti zachovali k našim veteránům.) 

Stovky tisíc zejména mladých sovětských občanů byly násilně odvlečeny na práci do Říše v rámci tzv. Totaleinsatzu. Ti z nich, kteří se vrátili živí, ovšem tuto životní epizodu podle možnosti raději skrývali, protože to značně kazilo jejích osobní posudky. V poslední době se stalo chvályhodným ruským zvykem v májových demonstracích pochodovat s fotografiemi svých uhynulých předků. Jedná se přitom i o tyto rodinné příslušníky? Tvrdí se, že každá sovětská rodina měla nějakého padlého příbuzného a každá rodina měla také i někoho, kdo pobýval nebo i zahynul v gulagu. Vzpomíná se odpovídajícím způsobem i na tyto členy rodiny?

Je řada důvodů, pro které bychom si Rusů jako národa mohli vážit a mít je i rádi. Kromě již zmíněného všeobecného přesvědčení, že jen oni mají vždy pravdu, by se však především museli zbavit svého velkoruského šovinismu, představy vyvoleného národa a hrdinů, kteří vždy osvobozují zotročené národy a přinášejí jen mír na boží svět. Měli by se zbavit svých snah, upravovat dějiny ve prospěch svého velmocenského sebevědomí a nepřikazovat jiným, na jakou historii mají vzpomínat. Pozici největšího státu na světě Rusko nezískalo od Boha a také to nebylo jen mírovým způsobem. Po 2. sv. válce je také snad jediným státem na zemi, který víceméně násilně zvětšil svoji rozlohu a dosud v tom úspěšně pokračuje. Jistě by jim prospělo, kdyby si mnozí Rusové vzali k srdci i další větu z Matoušova evangelia, která v jejích pravoslavné bibli zní takto:

Матфей 7.5: Лицемер! вынь прежде бревно из твоего глаза и тогда увидишь, как вынуть сучок из глаза брата твоего (Pokrytče, vyjmi nejprv břevno z oka svého, a tehdy prohlédneš, abys vyňal mrvu z oka bratra svého).

Závěrem ještě několik slov k postoji českých komunistů k uvedeným i zde nezmíněným ruským stanoviskům. Že oni za první republiky jezdili do Moskvy učit se, jak zakroutit československé buržoasii krkem, je dostatečně dobře známé a pochopitelné. Po válce tam jezdili učit se, jak budovat komunismus, protože „Sovětský svaz byl náš vzor a učitel ve všem“, což jsme sami zažili na vlastní kůži. Proč ale tam jezdí dnes a vždy a ve všem zastávají především ruské stanovisko, je velmi nesrozumitelné. Vždyť dnešní Rusko nemá se socialismem a zejména už s komunismem absolutně nic společného. Co se tam tedy jezdí učit, nebyla by pro ně Severní Korea vhodnějším partnerem? Což tak, kdyby si vzali k srdci ruský příklad jak se vyrovnat a napravit svoje zločiny třeba v náboženské otázce? Je pro ně dodnes „Rusko náš vzor“, protože doufají, že se přece jen Putinovi podaří obnovit slávu a odkaz Sovětského svazu? Neměli by snad svůj název změnit třeba na „Rusofilná strana Čech a Moravy“?