Rusko má za sebou volby do Státní dumy. Jeho dolní komora parlamentu bude na základě volebního výsledku obsazena z drtivé většiny přívrženci linie Kremlu a prezidenta Putina. Ostatně ten vedl kandidátku vítězné strany celého klání – Jednotného Ruska. Studenoválečnická nostalgie, do jejíž spárů mentalita ruského člověka čím dál viditelněji upadá, zaznamenala přísun vydatné podpory obyčejného voliče, který hnán touhou po velmocenským vichrem ovanuté zahraniční politice a tvrdou rukou uspořádaných domácích poměrech sprovodil ze světa už tak bláhové vyhlídky k Západu se upínajících demokratů.

Rusko tedy nebude demokratické? Pokud odpovíme kategorickým ne, zařadíme je po bok na první pohled odpudivých zřízení jako jsou ta, která vládnou v Severní Koreji, Barmě, Zimbabwe a v dalších státech z antidemokratického koše. Demokracií standardních parametrů, za kterou se kupříkladu považujeme my, není také. Zůstalo v půli cesty? Věc se má jinak. Totiž, že nalezlo cestu sobě vlastní. Demokratickými procedurami nasycenou. Vytvářející systém autoritativní vlády jednoho muže a jeho nejvěrnějších. Obrázek připomínající zašlé slávy carského dvora, k němuž se jakožto k historicky odůvodnitelnému a úspěšnému vzoru Vladimir Vladimirovič začasté při rýsování architektury ruského místa ve světě vrací.

Kdo vidí nebezpečí návratu rudých včerejšků, maluje dobře známé čerty na zeď. Mnozí z těch, kteří prezidentu-mocnáři hodili svůj hlas, jsou touto vidinou beznadějně uhranuti. Ve své představě o Rusku 21.století však Putin i se svým důmyslným ansámblem zašli o kus dějin dál. Můžeme se tak domnívat podle přízně, jaké se u nich těší ruská pravoslavná církev. Spojení trůnu a oltáře opírající se o hrdinnost nepřemožitelné armády patřilo k idealizovaným představám vládců před první světovou válkou. Současný ruský „dvůr“ v něm našel uspokojivou koncepci i po sto letech. Prezident, v zaběhnutých demokraciích republikánského typu přirozeně budící rozdílné postoje vzhledem k osobnímu politickému řazení, je ruskou společností nebývale adorován natolik, že kritika jemu adresovaná vzbuzuje okamžité zavržení a její šiřitele degraduje na sociální „bahno“.

Každý carský sen, ať už jej sní kdokoli, bude se vždy potýkat s jednou vážnou vadou. Poslední car držící, formálně vzato, tento titul neskončil jako Bohem osvícený panovník u modlitebně sepjatých dlaní na kolenou orodujících poddaných, ale - podle interpretace komunistů -jako „nepřítel lidu“ na popravišti. A tento obrázek by putinovští stratégové zvláště neměli ignorovat.

Autor je student, spolupracovník Institutu K.H. Borovského