Poučení z arabského světa

Při čtení novin nebo sociálních sítí si nemůžeme nevšimnout spekulací, nebo dokonce přání, aby někdo svrhnul ruského prezidenta Putina. Je to cvičení v oboru „political fiction“, ale lze ho zasadit do nějakého rámce zkušeností z minulosti. Například převratů, které proběhly v minulém desetiletí v souvislosti s arabským jarem.

K násilným změnám vládců může docházet i uprostřed míru a relativní prosperity. Pak se nejspíše bude jednat o palácový převrat, tedy akci nejbližších spolupracovníků diktátora. Řada arabských vládců se dostala k moci právě tak, jde jen o výměnu figury, pokud není politický systém příliš svázaný s konkrétním držitelem moci. (V Rusku Putin vybudoval režim velmi personalizovaný.)

Vládcové se proti převratům zajišťují různě, obvykle posílením tajné policie – to vidíme i v Rusku, kde se Putin přímo opírá o FSB, nástupkyni KGB. Jiným opatřením je obklopit se lidmi, kteří mají přirozenou loajalitu k vládci, například příbuznými ze stejného kmene. To Putin udělat nemůže, pokud jeho kmenem nejsou bývalí příslušníci KGB a staří přátelé z Petrohradu.

To stejné ve větším měřítku najdeme v podobě sestavování prezidentských gard, které jsou obvykle odděleny od armády – a mohou ji blokovat v případě, že by vojsko odmítalo poslušnost, nebo se dokonce armáda pokusila o vlastní převrat.

Různé podoby prezidentských gard měla či má řada vládců v arabském světě. Za její ruskou obdobu bychom mohli považovat Národní gardu, přezdívanou Rosgvardija, která má až několik set tisíc příslušníků rozmístěných po celé zemi.

Současně se zdá, že Putin neposlal na ukrajinské bojiště nejlepší části svého tankového vojska, možná ze stejných důvodů – mají zabezpečit režim proti převratu nebo masovým nepokojům. Právě masové nepokoje, případně jejich pokračování v podobě občanské války nebo povstání, byly charakteristické pro období arabského jara.

Během něj přišly o moc jen Ben Alí v Tunisku, Husní Mubárak v Egyptě a Muammar Kaddáfí v Libyi. Naopak syrský prezident Bašár Asad se udržel navzdory silnému tlaku zdola. Mezi hlavní faktory v těchto případech patřila vyhlídka příslušných elit po případném svržení diktátora, role armády a vojenský zásah zvenčí.

V Tunisku a Libyi byla armáda slabá a nezasáhla ve prospěch prezidenta proti masovému vystoupení veřejnosti. V Egyptě naopak armáda byla silná a srostlá s byrokracií a bezpečnostními složkami, Husní Mubárak byl pouze viditelným údem režimu, nikoli jeho zakladatelem a skutečnou hlavou. Proto ho vojáci v příhodném okamžiku nechali padnout.

Klíčový byl totiž další faktor, očekávání elit, že se jich změna vládce zásadně nedotkne – to se v Egyptě zcela naplnilo –, a armáda pak dokázala provést další převrat i proti islamistickému prezidentovi Mursímu.

Zcela opačná situace byla v Sýrii, kde Asad předsedal politickému systému vlády náboženských a etnických menšin nad sunnitsko arabskou většinou. Příslušníci elit, stejně jako samotný Asad, věděli, že po své porážce nemohou očekávat dobrou budoucnost, a proto byli ochotní uvrhnout zemi do totální občanské války.

V případě Sýrie zasáhla ve prospěch Asada ruská armáda, bez ní by pravděpodobně nepřežil, tak jako je možné, že v Libyi by se bez západní intervence Muammar Kaddáfí naopak udržel v sedle. Zůstaňme však u syrského případu.

Asadovi mnozí předvídali pád, emigraci nebo popravu, ale Asad s ruskou pomocí utopil revoluci v krvi a přežil u moci. Přesně to má před očima Vladimir Putin – i když prohraje válku na Ukrajině a západní sankce zničí ruskou ekonomiku, bude zřejmě odhodlán po asadovsku vytrvat, protože vidí, že je to možné. Tím spíš, že Rusové, na rozdíl od Arabů, ještě nikdy masovými demonstracemi žádného svého vládce nesvrhli.

Pak ovšem záleží na Putinově okolí, pokud usoudí, že Putin u moci je ohrožuje, a případně naopak zda se jim nevyplatí se ho zbavit, pokud si přitom zachovají, nebo dokonce zlepší postavení. Takoví lidé budou čelit Národní gardě, FSB nebo jiným složkám. Pokud se ovšem myšlenka převratu nezrodí přímo v jejich řadách. To je asi Putinova nejhorší noční můra.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus