Více než 46 let stará historie by nás mělo zajímat dnešní uplatňování sféry vlivu Moskvy

Nenalhávejme si. Z 21. srpna se stává výročí pro seniorní pamětníky. Ten den v roce 1968 – a nezapomínejme na 21. srpen 1969, kdy do lidí poprvé střílela československá policie! – si dospěle pamatují jen lidé v důchodovém věku. I ti, kteří uspořádali demonstraci 21. srpna 1988, první velký protest proti Jakešovu režimu, už mají svá léta. Tím zajímavější otázky se ale naskýtají.

Jak vnímají 21. srpen dnešní elity i mladí? Je okupace sovětskými tanky něčím, co se v nás geneticky zakódovalo podobně jako v Polácích dělení Polska a obava z vlivu Moskvy? Předává se ta zkušenost z generace na generaci, nebo podléhá postmodernímu výkladu?

Postmoderní výklad vychází z toho, že každý příběh má více verzí a každá z nich má své oprávnění. Že pravda je relativní. Už proto sledujme, jak se vyvíjejí a střetávají verze příběhu o 21. srpnu 1968.

Mezi socialismem a impériem

Verze „bratrské pomoci“ je samozřejmě neudržitelná. Byla neudržitelná už před 46 lety, respektive udržitelná jen pomocí tanků a policejních obušků. Je ovšem užitečné si i dnes připomínat, že retroaktivní „pendrekový zákon“ z 22. srpna 1969 neprosadili ruští generálové, ale naši normalizační komunisté za podpory zbytku těch reformních (mezi signatáři zákona byly též ikony pražského jara Dubček, Svoboda a Černík).

Pak je tu verze imperiální: ruské imperiální zájmy – v roce 1968 pod rouškou zájmů sovětských – nedovolily, aby někdo podkopal pořádky ve sféře vlivu Moskvy. Třeba tím, že zruší cenzuru a zavede svobodu slova, čímž suverenitu Moskvy nad „její“ částí světa ohrozí. Proto sem poslala vojáky – podobně jako v roce 1956 do Maďarska a v pozdější době do Gruzie (2008) či na Krym (2014).

A pak je tu verze, řekněme, reformně komunistická: příklad pražského jara, československého reformního komunismu, byl tak dráždivý a inspirativní, že hoBrežněvovo vedení v Kremlu udusilo. Ale jakmile brežněvismus definitivně padl, tedy už po nástupu Michaila Gorbačova, ale ještě více po konci Sovětského svazu a jeho komunistické strany, nelze dál ztotožňovat politiku Moskvy s impériem. Rusko jen chrání – i v Gruzii či na Ukrajině – své zájmy a sféru vlivu.

Pro souboj těchto verzí příběhu není zásadní to, co se dělo roku 1968, ale to, co se děje v Rusku posledních let – v Rusku Putinově. A co čert nechce, právě tohle dění jako by před našima očima nechalo ožívat takzvanou Brežněvovu doktrínu.

Brežněvova doktrína omezené suverenity měla jasný imperativ. Je-li ohrožen socialismus, byť v jedné zemi „tábora míru a socialismu“, je to důvod k zásahu ostatních (rozuměj pod vedením Moskvy). Jinými slovy. Jakmile byť jedna země v mocenské sféře Moskvy vybočí z řady, musí být umravněna silou.

Gorbačov se Brežněvovy doktríny výslovně zřekl, ale s odstupem vidíme, že nezemřela. Že nehájila jen zájmy „tábora míru a socialismu“, ale hájí i zájmy Ruska jako říše, jež stále zápolí s problémem, že neví, kde začíná a končí. Že hranice sféry vlivu Moskvy překračují hranice Ruské federace, jak jsou zakresleny na mapě, víme už dlouho – od doby, kdy vznikly útvary typu Podněstří, Abcházie či Jižní Osetie. Ale že je Moskva schopna poslat přes hranice vojáky, jakmile vlády v Tbilisi či Kyjevě vybočí z řady, víme teprve od roku 2008 (Gruzie) a 2014 (Krym).

Očima 21. srpna na tom nic nepřekvapí. Jestli něco překvapuje, pak snad jen to, že nový ruský imperialismus (někdo říká revanšismus za rok 1989) tu nachází větší pochopení než třeba v Polsku. Nepřekvapí, že Petra Hanniga na blogu iDnes děsí „obrázky mrtvých civilistů, nalézajících se na ulicích východoukrajinských měst“, leč přitom pomíjí vojenské útoky separatistů podporovaných Moskvou. Překvapí ale, že tento příspěvek byl včera druhým nejčtenějším na webu iDnes.

Signál na Biľakově pohřbu

Nejde tu o ideologii. Když letos 11. února v Bratislavě pohřbívali Vasila Biľaka, komunistu, z něhož sovětská okupace udělala na dvacet let místodržícího Moskvy v Československu, na obřad přišel i ruský velvyslanec na Slovensku Pavel Kuzněcov. Putinův úředník!

Jak to, že se neozvali ti politici či intelektuálové, kteří varují před „provokacemi“ Západu, NATO a EU vůči Rusku? Nabídka přidruženého členství v EU pro Ukrajinu je provokací, ale účast ruského velvyslance na Biľakově pohřbu jí není?

„Svou účastí předchází našemu možnému překvapení. Otevřeně nám říká, že ostražitost vůči Rusku se neopírá o nějaké duševní rozpoložení, ale o výstražná fakta,“ psaly k tomu 14. února LN. Dva týdny poté ruští vojáci obsadili Krym.

Právě tyto „detaily“ dokládají, že zážitky z 21. srpna 1968 dosud nevyčpěly. Brežněvova doktrína nebyla spjata s jedním generálním tajemníkem v Kremlu, ale s politikou sfér vlivu. Je pozoruhodné, že někteří z těch, kteří v roce 1968 Brežněva statečně odmítali, dnes hájí právo Moskvy na sféru vlivu, jako by to snad nebylo konstitutivní součástí Brežněvovy doktríny.

LN, 21.8.2014