„Tak se nám tady rozmohl jeden nešvar“ řekla by paní učitelka po přečtení každodenní svodky v médiích. Neuplyne ani týden, aby kdosi z ruské věrchušky „nevypadl“ z okna a nevzplál nějaký objekt ve vnitrozemí Ruské federace.

Pokud zapatráme v paměti, asi jen stěží nalezneme týden, kdy nějaký ruský potentát nespáchal sebevraždu a to v drtivé většině neopatrným vykloněním z okna, případně (absolutní top) opakovanou střelou do hlavy z vlastní pistole. Poslední případ je z Indie, kde ruský multimilionář v záchvatu emocí nazval speciální vojenskou operaci/válku terorem. I když se vzápětí opravil, bylo mu to pendrek platné, fatva byla vydána. Země, založená na byzantském způsobu vlády, neodpouští ani křivý pohled, natož slůvko těm, kterým umožnila pohádkově zbohatnout a to za známých podmínek, kdy je třeba políbít prsten moci. Jakýkoli odklon od jediné možné linie se v této zemi již od éry jistého Uljanova trestá jediným možným způsobem.

Likvidace prostořekých satrapů má dvojí efekt. Tím prvním je vaporizace jedinců, kteří si bláhově myslí, že kopec bankocetlí a pobyt daleko od vlasti může mít ochranný efekt. Tím druhým je bezeslovný vzkaz jeho případným následovníkům, kteří by snad – jaká to opovážlivost – mohli mít na nesmyslnou destrukci jiné země vlastní názor. Pravda – car Vladimír změnil po 300 dnech agrese názvosloví a likvidace infrastruktury, do které se (samozřejmě zcela ojediněle) připlete nějaký ten civilista či nemocnice, se speciální vojenská operace pomalu mění na válku. Ti, kteří toto slůvko špitli ve veřejném prostoru ještě před vůdcem, kroutí svých patnáct natvrdo, ale je docela dobře možné, že se časem gulagy otevřou a převychovaní vizionáři se opět navrátí do výrobního procesu. V němž ale budou chybět někteří „kapitáni průmyslu“, kteří nedrželi poeticky řečeno prst na tepu doby a jejichž stopa končí na některém z moskevských hřbitovů.

Druhou současnou novinkou je nečekaný ohňostroj tu na základně armády Ruské federace, tu plynovodu či obchodního domu. Ne že bychom nepřepokládali ruský šlendrián, táhnoucí se ještě z dob papá Gogola, ale exponenciální růst podobných kratochvílí svědčí jednoznačně pro úmyslné zažehování kolosálních vater.

I tyto novodobé a doposud nevídané olbřímí vatry mají dvojí význam.

Ten první je vzkaz, že existuje universální kausalita. Pokud si někdo zahrává s ohněm (hezký příměr), může se stát, že se sám popálí více, než by si byl ochoten ještě před nedávným časem připustit. Že ani vzdálenost mnoha stovek kilometrů od místa děje není bezpečnou ochranou pro případ, že ještě včera stojící obchodní dům/plynovod/vojenská základna nemusí být dnes realitou. Že i velká Rus není zase tak velká, aby se podobné „mimořádné události“ v ní neděly. i hodně daleko od Moskvy

Druhý vzkaz je rovněž jasný. Žádný obyvatel Ruské federace, jehož země zahájila zcela nesmyslnou agresi vůči Ukrajině, nemůže se stoprocentní jistotou říci, že se večer vrátí domů. Že to, co i přes jednoznačnou podporu svému vůdci dnes a denně vyjadřuje či možná vyjadřovat musí, podvědomě ví, se může náhle přenést na jeho dům, ulici či v nejhorším případě na jeho blízké. Že i tady existuje ona výše zmíněná kausalita, jejíž následky mohou být (a nejspíše i budou) pro něj docela tragické. Možná mu při pohledu na jeho bývalý dům, případně rakev příbuzného dojde, že se kdesi stala chyba a že to, co vidí, je až její následek.

Pokud by to měl být začátek obratu jeho myšlení od adorace vůdce a pocitu nadřazenosti směrem k demokratickému pojetí světa, nebylo by to všechno marné.