To bylo ve středu slávy, když v Moskvě otvírali staronovou mešitu s pozlacenou kupolí! Obrázek, jak český prezident slavnostně otvírá mešitu v Česku, sice přesahuje mou představivost, ale musím připustit, že v naší zemi nežijí miliony, ba ani statisíce muslimů a že česká společnost není na muslimské věřící právě zvyklá.

V Rusku je tomu jinak. Nežijí tam jen miliony muslimů v Tatarstánu, k Ruské federaci patří i převážně muslimský severní Kavkaz a v samotné Moskvě i jinde pracují spousty muslimských imigrantů ze Střední Asie. Ruští občané tedy mají podstatně víc příležitostízvyknout si na muslimy než příslušníci české společnosti.

Do té míry by tedy bylo všechno v pořádku: věřící většinou kráčejí k Bohu cestou obvyklou v prostředí, v němž vyrostli nebo kde žijí. Lidské hodnoty ruské muslimské komunity, řekl ruský prezident Vladimir Putin při slavnostním otevření mešity, „nás učí spravedlnosti, milosti a zájmu o ty, které milujeme“. Náboženskou toleranci lze jen a jen chválit, v dnešním rozhádaném světě může každý rozdíl či spor dospět až k násilným „řešením“, a o to jistě žádný mírumilovný člověk nestojí.

Náboženská tolerance Vladimira Putina však bohužel platí jen pro část muslimů. Lze pochopit, že stoupence islamistických násilných hnutí – a těch je na severním Kavkaze bohužel nemálo– tolerance nezahrnuje. Jistě souhlasím s tím, že násilí motivované nábožensky není o nic lepší než násilí motivované politicky a že násilníci v civilizované společnosti patří za mříže.

Víc mi vadí, že se náboženská tolerance ruského prezidenta i celého jeho vedení nevztahuje na krymské Tatary, kteří jsou na Krymu předmětem politického a mnohdy rovnou fyzického násilí. Jednotlivci mizí a pak se najdou jejich těla, která svědčí o násilné smrti, krymskotatarská knihovna byla zavřena, samosprávný orgán krymských Tatarů medžlis prakticky nemůže fungovat a jeho vrcholní představitelé mají zakázaný vstup na Krym – a to je jen ta část represí, o které vím.

Nebo že by to nebylo náboženské pronásledování? Možná jde o pronásledování národnostní. Jak ale potom vysvětlit, že miliony Tatarů v Tatarstánu pronásledovány nejsou?

Nejpravděpodobnější ze všeho je, že otevření mešity v Moskvě bylo příležitostí okázale demonstrovat městu i světu postoj, který se vztahuje jen na část (byť velkou) těch, jimž by mešita měla sloužit. Výběrová tolerance je ostatně v diktátorských režimech běžná. I Raúl Castro uvítal na Kubě papeže Františka a nechal ho sloužit mši. Jen kubánští disidenti byli pro jistotu zadrženi, aby se jí nemohli zúčastnit. Není tedy možné, že Putinův režim pokládá krymské Tatary za disidenty, kteří se nechtějí vzdát nenásilného odporu?

LN, 25.9.2015