Válka pokročila a rozumbradové se probrali. Prý to nemáme vidět černobíle. Situace je komplexní, zamotaných příčin konfliktu sada a ke všemu ukrajinský stát nepracoval nikdy zvlášť výtečně.

Takže popořádku.

Válka na Ukrajině vychází z prostě viditelné příčiny: nezvládnutý přechod k demokracii v Rusku po rozpadu SSSR.

V Rusku se neetabloval politický systém založený na otevřené, plus mínus férové soutěži politických stran, a tedy na střídání vládních a opozičních subjektů u moci. Řečený (a kýžený) systém šlape následovně: pravidelně se konají volby bez uvozovek. V bezuvozovkových volbách může kdokoliv beze strachu kandidovat. Kdokoliv v nich beze strachu může kohokoliv podpořit hlasem za plentou i hlasem veřejně proneseným. Když volby skončí, vítěz vládne, avšak nikoliv s nárokem na adoraci. Naopak, kdo chce, veřejně ho (opět beze strachu) zpraží. V takto šlapajícím systému se buduje udržitelný kult osobnosti nehladce, poněvadž u každé chyby vládce se objeví někdo, kdo na ni lid hlasitě upozorní. A protože vládce je taky člověk, chyby dělat bude. A až těch hlučně připomínaných vládcových renonců skousne lid dnes méně, než včera strávil, vládce vymění – za někoho z opozice (zpravidla za nejhalasnějšího z vládcových kritiků).

Až se nakupí veřejně připomínané („veřejně připomínané“ je veledůležité spojení) kiksy vládce nového, nastoupí někdo ještě novější – z přítomné opozice. A takhle pořád dokola. A na Rusi? Vládce (s dvorními kejvači/našeptávači) si „vytunil“ systém dle přání, aby byl jeho dotěrně nepříjemných součástek ušetřen: do voleb nejsou nejobávanější (neboť alternativou podezřelí) oponenti „preventivně“ vpuštěni. A stejně se „pro sichr“ vládci připočítají falešné hlasy. Ne spousty… jenom miliony… Zároveň je slyšitelnost kritiky (opět „preventivně“) tlumena. Jednak cenzurou, jednak policejní represí, krajně fyzickou likvidací, ale zejména obratem médií od zpravodajství k vládcově osobní propagandě, čímž „vytuněný“ systém šupajdí k již načatému kultu osobnosti. Daný stav předvídatelně znamená šikmou plochu, na níž se vládce jistým pohybem sune k sebezbožštění. Pokládá-li se člověk běžný za boha, udělá přinejmenším velkou botu. A pokládá-li se za boha člověk vládnoucí, spáchá přinejmenším velký zločin.

Nabízí se samo srovnání: Adolf H. a Vladimir P. Oba s patologickými sklony, oba pasující zálibu v násilí a nenávisti na svébytnou ideologii. Oba vmanipulovali své národy do jícnu děsu, jelikož jim to umožnily, jelikož si panickou euforií zablátily vlastní oči, jelikož se vmanipulovat nechaly. Jelikož se smířily s utlumováním, utlumováním, až hotovým vypnutím demokracie jako té nevýkonné „žvanírny“. Navíc zbytné, když vládce (čti vůdce) ví všechno nejlépe. A pakliže se mu něco nepovedlo, pak vinou kritiků. To oni přece namísto odevzdání se vládcově prozřetelnosti otravují náš (bez nich) dokonalý svět účelovou pedanterií. Rozhodně je někdo zvenku úkoloval. Úkoloval a cáloval. Proto nestačí zatočit pouze s nimi. Plevel se taky trhá od kořenů. Zúčtujme i s tím vším „venkem“. Jsme k tomu „objektivně“ donuceni. Co donuceni… Předurčeni! A přesně tady kalendář ukazoval datum 24. 2. 2022.

Závěrem poznámka k fungování ukrajinského státního aparátu: docela možná ani Polsko v roce 1939, ani Francie v roce 1940 neplatily za nejbáječnější exempláře administrativního soukolí pod sluncem. Zcela určitě Adolfovi H. nepatřila nevinnost ani toho nejusmolenějšího, nejotrhanějšího, nejosiřelejšího polského, resp. francouzského dítěte. Howgh.

Autor je profesí právník, ve volném čase básník.