Jsou dva druhy pravdy - pravdy triviální, pro něž jsou opačné názory naprosto absurdní, a pravdy hluboké, které se poznají podle toho, že jejich protikladem je zase pravda. Niels Bohr

Pravdou je, že se dne 16. března 2014 uskutečnilo na Krymu referendum, jehož se zúčastnilo více než 82 procent oprávněných voličů a že 96 procent z nich se vyjádřilo ve prospěch (znovu)sjednocení tohoto poloostrova s Ruskem. Dále je pravdou, že toto referendum nemělo oporu v platných ukrajinských zákonech, ale také to, že když se Nejvyšší rada Krymu rozhodla toto referendum vyhlásit, odvolávala se na Chartu Organizace spojených národů o právu národa na sebeurčení – tedy na stejný dokument, na nějž se při svém vzniku odvolávala jak Ukrajina, tak i Kosovo. Také lze těžko zpochybnit, že přístav Sevastopol, v němž má svou domovskou základnu Černomořská flotila, je jedním z nejdůležitějších a těžko nahraditelných strategických bodů pro funkční obranyschopnost Ruské federace a že exprezidenti Ukrajiny Leonid Kravčuk, Leonid Kučma a Viktor Juščenko v minulých dnech vyzvali ke zrušení dohody, která garantovala pobyt ruské flotily na Krymu až do roku 2042. Je rovněž známo, že ukrajinský parlament dne 23. února odhlasoval zrušení jazykového zákona z roku 2012, který zaváděl vedle ukrajinštiny jako další úřední řeč v jednotlivých správních celcích také jazyky početnějších národnostních menšin, a naopak, že Rusko je spolu USA a Velkou Británií signatářem tzv. Budapešťského memoranda, což je označení mezinárodní smlouvy z prosince 1994, v jejímž rámci se Ukrajina vzdala svého jaderného arzenálu, kdežto zbylé tři státy poskytly Ukrajině výrazné bezpečnostní záruky včetně garance neporušitelnosti územní celistvosti... atd. atd.

Z nepřeberného množství faktů týkajících se mnohovrstevnaté historie a současnosti Krymu i Ukrajiny lze vytrhnout libovolnou část a tu pak jakýmkoli způsobem použít či zneužít. Každý aktér mocenského zápasu o Ukrajinu si z vybraných částí pravdy může namíchat Molotovův koktejl dle vlastní chuti a ten pak buď vmést do tváře svému oponentovi, nebo jím vhodně popohnat své následovníky. Říká se tomu propaganda a je to nedílná součást každé studené i horké války. Otec této disciplíny, jistý pan Goebbels, pravil, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou. A co teprve, když se stokrát opakuje vhodně okrájená a úhledně zabalená část pravdy? Pochybuji, že se mezi aktivními účastníky probíhajícího boje o vliv na Ukrajině nachází schopnější sochař pravdy, než je bývalý důstojník KGB Vladimír Putin. Muž, který umí informace sbírat, vyhodnocovat a vhodně interpretovat, má navíc tu výhodu, že ve vlastním týmu nemá oponenty. Tvrdá práce, kterou v minulých letech odvedl při likvidaci nezávislého tisku (viz. např. osud Anny Politkovské), se mu nyní začíná zúročovat. Hlas lidu v dnešním Rusku tak není hlasem božím, ale hlasem zbožňovaného a zbožštělého Vladimíra. Tento vynikající šachista tak nemusí ztrácet čas s obhajobou svých kroků, neboť ty jsou většinou národa nadšeně přijímány, ať už jsou jakékoli, a může se tak v klidu (na rozdíl od svých zahraničních soupeřů) věnovat strategickému plánování. Díky tomu, jak umí a může zacházet s fakty, je prakticky neporazitelný. USA a EU vymýšlejí sankce, které by zasáhly ruské voliče tak, že by svého ikonického vůdce odvrhli. Jak ale chcete citelně zasáhnout ty, co nikdy neměli víc, než hrdost na příslušnost k ohromnému a starobylému národu? Ty nezasáhne nic víc, než je druhdy zasáhl rozpad Sovětského impéria, a naopak je nic nebude víc lákat než možnost jeho resuscitace. Jediným plodem těchto sankcí (ať už se uskuteční či nikoli) bude posílení víry v Putinovu verzi pravdy, snadnější utváření realisticky se tvářícího obrazu nepřítele a posílení odhodlanosti běžných Rusů bojovat za spravedlivou věc. Navíc - i kdybych se v této věci mýlil – případné odstavení Putina od moci by se zcela jistě ukázalo být v rámci ruských reálií Pyrrhovým vítězstvím. Napadlo někoho, kdo na jeho místo, kdo by zved´ jeho štít?

Rusko v současné době nelze porazit vojensky, neboť hrozba jaderného konfliktu, v němž prohrají všichni ,je příliš reálná. Rusko podle mého názoru nelze porazit ani ekonomicky, neboť zhoršení ekonomické situace zvyšuje ze strany Ruska riziko volby nesmyslně razantních vojenských prostředků. Rusko však asi nelze porazit ani na poli propagandy, jelikož ta je v demokratických zemích s relativně vyšší svobodou tisku vždy méně účinná než v zemi s určitou formou méně pluralitního způsobu vládnutí. Ale boj na tomto bitevním poli by se měly západní země pokusit vyhrát alespoň na vlastním území, právě tím, že se jednostranně zaměřené propagandy zřeknou. Nakonec pokud si Rusové všimnou, že informace, které dostávají ze státem řízených médií, nejsou v rozporu s těmi, jež jsou šířeny na západě, jen že ta jejich verze pravdy je tu a tam trochu chudší, možná nebude manipulace s jejich míněním tak snadná. Ovšem zásadní průlom při řešení ukrajinské krize nelze hledat jinde, než ve staré dobré diplomacii. Její kritikové často operují s paralelou Mnichovské dohody – ta však úplně nesedí. Hitler totiž naštěstí ve své době nedisponoval jaderným arzenálem schopným udělat z planety Země neobyvatelnou poušť…