Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

Válka je pokračováním politiky jinými prostředky prostředky. K těmto jiným prostředkům vedle zbraní patří také právo. Klasickou ukázkou je situace po válkách na Balkáně. Tribunál ICTY odsuzoval výhradně Srby. Masoví vrahové jako chorvatský Gotovina nebo kosovskoalbánští teroristé Thaci a Haradinaj nebyli odsouzeni nebo vůbec před tribunál nepředstoupili. Carla del Ponte, švýcarská právnička, diplomatka a soudkyně, která byla do konce roku 2007 hlavní žalobkyní Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY) to dokonale popsala, když zveřejnila, že měla zakázáno vyšetřovat masové vraždy srbského obyvatelstva prováděné kosovskoalbánskými, bosenskými a chorvatskými válečnými zločinci.

Problém je v tom, že Petr Macinka podobné iniciativy dnes podporuje.

Je to důsledkem všeobecné tendence upevňovat vladu práva, třebaže výklad práva u mocností je silně poznamenán politickým akcentem, tedy právo se ohýbá, tedy tím se vlastně transformuje na politickÿ nástroj. Obecně politika a právo se více a více propojují.

Souhlasím, ale právě v tom je problém. Pokud se politika a právo příliš propojí, nedegraduje jen právo, ale i politika.

Právo ztrácí svou omezující funkci, protože přestává být rámcem, který moc brzdí, a stává se jazykem, kterým moc sama sebe ospravedlňuje. Soud, jurisdikce, odpovědnost nebo legitimita pak nejsou neutrálními kategoriemi, ale nástroji v politickém sporu.

Současně ale degraduje i politika. Ta má pracovat s konfliktem, zájmy, vyjednáváním, kompromisem a stabilizací vztahů. Jakmile se politický protivník přepíše do právní kategorie pachatele, prostor pro jednání se zužuje. Každý kompromis pak může vypadat jako ústupek bezpráví.

Výsledek je paradoxní: místo vlády práva vzniká právně formulovaná mocenská politika. A místo politiky schopné řešit konflikty vzniká právní zabetonování konfliktu. Právo tím ztrácí nezávislost a politika schopnost hledat řešení.

Je to další nešvar naší doby.

Souhlas. Jen mám kacířskou připomínku, že ani druhá strana se podobným krokům nevyhýbá - na Putina byl vydán mezinárodní zatykač. Nechci spekulovat na téma, jestli je to správné nebo ne, ale každopádně to bude komplikovat situaci, až na skutečná jednání o míru dojde. Jaké bude řešení? Stáhne se ta žaloba, nebo se budeme tvářit, že neexistuje?

A další věc. Záměna politiky za právo se odehrává nejen na mezinárodní úrovni, ale i lokálně, doma. Mezi vládou a opozicí. Co jiného je neustálé obracení se na Ústavní soud? Podávání nejrůznějších žalob a dovoláváni se do Bruselu? Ale takové metody se už staly běžnou součástí politiky, tak jako je to v některých zemích násilí a terorismus.

A také příklad z EU - zelená politika je prosazována protřednictvím přijatých pravidel, které mají charakter zákona, jehož nedodržování je sankcionováno. Prosazování politických záměrů prostřednictvím zákonů, to je správný název pro takové metody.

Takže ano, nejsou to správné metody, ale navzdory tomu jsou velmi rozšířené.

Souhlasím, a právě to je jádro mé námitky. Smyslem mého textu není primárně kritizovat Rusko. Ruský návrh zákona je spíše symptomem širšího vývoje, který z velké části vychází ze západního způsobu používání práva v mezinárodní politice.

Západ v posledních desetiletích stále častěji nahrazuje klasickou diplomacii normativním tlakem: lidská práva, hodnotová politika, sankce, mezinárodní soudy, univerzální jurisdikce, podmíněnost spolupráce, politické rezoluce a právní mechanismy. To vše může mít ušlechtilý slovník, ale strukturálně jde často o mocenský nástroj. Politický konflikt se přepíše do právně-morálního jazyka a protistrana už není protivníkem, s nímž je třeba jednat, ale aktérem, který má být napravován, sankcionován nebo potrestán.

Rusko, Čína a další státy na to reagují předvídatelně. Neříkám, že správně, ale předvídatelně. Pokud západní svět používá právo jako nástroj normativního tlaku, druhá strana začne vytvářet vlastní obranné mechanismy: odmítání jurisdikce, zákony na ochranu vlastních občanů, zákazy spolupráce, vlastní sankční režimy, vlastní výklad suverenity. Výsledkem není více práva, ale rozpad společného právního rámce.

Zatykač na Putina je dobrý příklad. Bez ohledu na právní důvody komplikuje jakékoli budoucí jednání. Jak má probíhat mírový proces, pokud je jeden z hlavních aktérů současně osobou, která má být zatčena? Buď se bude zatykač fakticky ignorovat, čímž se oslabí autorita soudu, nebo se na něm bude trvat, čímž se zúží prostor pro jednání. V obou případech se ukazuje problém: právní mechanismus vstupuje do politického konfliktu způsobem, který může znemožnit jeho ukončení.

Je to jistě pravda. Ovšem, možná se pletu, ale myslím, že tomu tak doposud i bylo, že mezinárodní soud rozhodoval o válečných zločincích (zejména vysokých politích) z nějakém státu, až potom když byl ten zločinný, válečný režim v tom státu poražen - a že tedy i ten nový, poválečný režim, s jeho vydáním i soudem souhlasil. (viz třeba z devadesátek, po občanských válkách bývalé Jugoslávie.

Zatímco, a bez tohoto souhlasu, v době, když takový režim v tom státu ještě existuje, by šlo skutečně o značně riskantní mezinárodní akt , který skutečně může tu současnou mezinárodní situaci značně ohrozit a eskalovat. Byl by to vlastně takový pokus který testuje, co si i ten stát v tom mezinárodním prostředí "nechá líbit".

Nicméně - se domnívám, že se zatím pohybujeme v oblastní mediálně šířených názoru.

Zatímco k tomu faktickému zatčení a souzení by mohlo dojít až teprve potom, co i ti odpůrci Ruska předpokládají jako celkový konec války na Ukrajině.

Že totiž Rusko bude "nějak poraženo", resp. "nějak uzná vlastní porážku", včetně dejme tomu vyplácení reparací, nebo i vydání těch svých občanů k mezinárodním soudům. Ale k tomu je ještě daleko.

Plus tedy - že v tomto případě se snaží i Rusko tu situaci "netestovat", takže do těch jiných států jejich vládní zástupci nelétají a nejezdí, takže je tam ani zatknout nemůžou.

Ano, právě v tom je podle mě největší problém. Tento přístup je nebezpečný ne proto, že by se zatčení ruských představitelů mělo stát zítra, ale proto, že už dnes mění předpoklady možného ukončení války.

Pokud se vychází z představy, že mír nastane teprve tehdy, až Rusko „nějak uzná porážku“, přijme reparace a případně vydá své představitele k mezinárodním soudům, pak se z mírového řešení fakticky stává kapitulace. To může fungovat po úplné vojenské porážce, jako u nacistického Německa. Ale pokud stát poražen není, má jaderné zbraně, armádu, státní aparát a schopnost pokračovat v odporu, takový rámec mír neusnadňuje, nýbrž ho blokuje.

Ještě důležitější je ale následná fáze. Právo by nemělo být pokračováním konfliktu po uzavření mírové dohody jinými prostředky. Pokud se po podpisu míru spustí mechanismus, jehož faktickým smyslem je dodatečně porazit jednu ze stran právní cestou, pak mírová dohoda ztrácí stabilizační funkci. Druhá strana ji nebude chápat jako konec konfliktu, ale pouze jako přestávku před další formou útoku.

Tím se z míru stává nejistý právně-politický meziprostor. Vojenské operace sice mohou skončit, ale konflikt pokračuje před soudy, v sankčních režimech, v otázce osobní odpovědnosti, reparací a mezinárodní izolace. Takové uspořádání může být pochopitelné tam, kde jedna strana zcela padla a nový režim s tímto rámcem souhlasí. Pokud však původní mocenská struktura přežije, bude právní pokračování konfliktu vnímat jako porušení samotného smyslu dohody.