Právní jazyk může konflikty nejen řešit, ale také prodlužovat. Pokud se mezinárodní politika začne tvářit jako soudní řízení, ztrácí prostor pro vyjednávání.

Ruská Státní duma schválila ve druhém a třetím čtení návrh zákona, který umožňuje použít ozbrojené síly k ochraně ruských občanů zadržených, zatčených nebo stíhaných v zahraničí. Na první pohled jde o další rozšíření pravomocí státu mimo vlastní území. Důležitější je však strukturální význam takového kroku. Návrh vzniká v okamžiku, kdy se část mezinárodního prostředí snaží vytvořit mechanismy pro stíhání ruských představitelů v souvislosti s válkou na Ukrajině. Jedna strana konfliktu tak používá jazyk trestní odpovědnosti, druhá strana odpovídá jazykem ochrany vlastních občanů a odmítnutí cizí jurisdikce.

Tento spor není pouze právní. Přesněji řečeno: jde o politický konflikt převedený do právních forem. Právě v tom spočívá jeho podstatná komplikace. Jakmile je politický nebo vojenský konflikt popsán primárně jako otázka trestní odpovědnosti, mění se jeho povaha. Protistrana už není pouze protivníkem, s nímž lze jednat, ale aktérem zařazeným do trestněprávního rámce. Její požadavky pak mohou být posuzovány nikoli jako součást politického sporu, ale jako pokus vyhnout se odpovědnosti. Tím se zužuje prostor pro kompromis, protože dohoda s takto označenou stranou se může jevit jako popření předchozí právní kvalifikace.

To neznamená, že právní odpovědnost nemá v mezinárodní politice místo. Má. Problém vzniká ve chvíli, kdy právní mechanismus začne nahrazovat politické řešení konfliktu, místo aby jej doplňoval. Soudní jazyk pracuje s vinou, důkazem, pachatelem, obětí a trestem. Politický jazyk pracuje se zájmem, rovnováhou, ústupkem, garancí a dohodou. Oba jazyky mají vlastní logiku. Pokud se však politický konflikt celý přepíše do jazyka trestního práva, ztrácí se schopnost pracovat s konfliktem jako s konfliktem. Zůstává otázka, kdo má být potrestán.

To je strukturálně nebezpečné zejména tehdy, pokud souzená nebo obviňovaná strana není zcela vojensky poražena. Norimberské procesy mohly proběhnout v této podobě proto, že nacistické Německo bylo úplně poraženo, obsazeno a zbaveno schopnosti vojensky reagovat. Retribuční justice tam byla možná, protože politický konflikt už byl fakticky rozhodnut silou. Soudní mechanismus nepředcházel vojenskému výsledku, ale následoval po něm. Právě tento rozdíl se dnes často přehlíží.

Pokud se obdobný právní rámec začne uplatňovat vůči státu, který poražen není, vzniká zcela jiná situace. Takový stát má pořád vojenské, diplomatické, zpravodajské, ekonomické nebo jiné nástroje reakce. Nebude právní mechanismus vnímat jako neutrální soudní proceduru, ale jako pokračování konfliktu jinými prostředky. A protože jej bude chápat jako útok na vlastní politické vedení, vytvoří proti němu vlastní protiopatření. Ruský návrh zákona o ochraně občanů stíhaných v zahraničí lze číst právě tímto způsobem: jako právní protitah proti právnímu tlaku.

Tento mechanismus přitom není pouze ruský. Podobnou strukturální logiku lze najít i v americkém právním prostředí. Spojené státy přijaly v roce 2002 zákon známý jako American Service-Members’ Protection Act, neformálně označovaný jako Hague Invasion Act. Ten dává americkému prezidentovi možnost použít „všechny nezbytné a přiměřené prostředky“ k propuštění vybraných kategorií amerických nebo spojeneckých osob zadržovaných Mezinárodním trestním soudem. Nejde o totožnou situaci: americká úprava se vztahuje ke specifickému soudu a specifickému okruhu osob, zatímco ruský návrh vzniká v kontextu války, kterou Rusko samo vede. Strukturální podobnost je však podstatná. V obou případech si velmoc vytváří právní nástroj, kterým odmítá mezinárodní trestní jurisdikci ve chvíli, kdy by mohla dopadnout na její vlastní lidi.

Právě tato analogie ukazuje, že hlavním problémem není zvláštní povaha jednoho státu, ale obecnější velmocenský reflex. Velmoci často podporují mezinárodní právní mechanismy tehdy, když se týkají protivníků, slabších států nebo poražených aktérů. Když se však stejný mechanismus může dotknout jejich vlastních představitelů, vojáků nebo spojenců, začnou zdůrazňovat suverenitu, neuznanou jurisdikci, politizaci soudu a ochranu vlastních občanů. Tím nevzniká rovnost mezi ruským a americkým případem, ale vzniká podobný vzorec: právo má platit jako obecný jazyk, ale velmoci si ponechávají možnost odmítnout jeho účinky, když začne dopadat na ně samotné.

Tím vzniká eskalační smyčka. Jedna strana vytvoří tribunál nebo vyšetřovací mechanismus. Druhá strana jej odmítne jako nelegitimní. První strana toto odmítnutí vyloží jako další důkaz neochoty nést odpovědnost. Druhá strana odpoví posílením právních nebo vojenských nástrojů na ochranu vlastních představitelů. Tím se původní konflikt neřeší, ale stabilizuje v tvrdší podobě. Každý další právní krok jedné strany potvrzuje obavy strany druhé, že nejde o neutrální právo, ale o nástroj politického oslabení.

Takové používání práva má ještě jeden důsledek. Konzervuje konflikt tím, že znemožňuje změnu role aktérů. V politickém konfliktu se protivník může stát partnerem jednání, garantem dohody nebo alespoň stranou příměří. V trestním rámci zůstává pachatelem. Jakmile je jednou určitá skupina osob nebo stát popsán převážně trestněprávní kategorií, je obtížné s ním později jednat bez toho, aby to nevypadalo jako popření vlastní předchozí argumentace. Politická pružnost se snižuje, protože právní jazyk fixuje role.

Podobný mechanismus je patrný i u pojmu terorismus. Tento pojem má smysl tam, kde označuje násilí zaměřené na civilisty za účelem vyvolání strachu a politického tlaku. Problém vzniká tehdy, když se začne používat jako univerzální právně-politická nálepka na velmi širokou třídu politických, povstaleckých, separatistických nebo asymetrických aktérů. Jakmile je určitá strana označena za teroristickou, mění se celý rámec konfliktu. Nejde už o spor, povstání, občanskou válku nebo separatismus, ale o boj s terorismem. Takový rámec sice může mobilizovat podporu a delegitimizovat násilí proti civilistům, současně však výrazně omezuje možnost politického řešení. Pokud má označený aktér reálnou moc, územní kontrolu, společenské zázemí nebo schopnost dlouhodobě vést konflikt, pouhé právní označení jej neodstraní. Naopak může uzavřít cestu k vyjednávání a konflikt prodloužit.

To je obecnější problém současné mezinárodní politiky. Právní mechanismy stále častěji vstupují tam, kde dříve dominovala diplomacie, mocenská rovnováha nebo vyjednávání. Pokud však za právními pojmy zůstává nevyřešený mocenský konflikt, právní forma jej sama o sobě neodstraní. Pouze jej stabilizuje v jiné podobě.

V krajním případě se právo stane způsobem, jak politický konflikt zmrazit. Každá strana si vytvoří vlastní právní interpretaci, vlastní seznam pachatelů, vlastní představu legitimního postupu a vlastní odmítnutí legitimity druhé strany. Místo jednoho politického konfliktu vzniknou dva paralelní právní světy. V jednom je určitý aktér nositelem legitimního právního nároku, ve druhém pachatelem nebo agresorem. V jednom je soud legitimním mechanismem odpovědnosti, ve druhém nástrojem nepřátelské politiky. Tím se ztrácí společný rámec, v němž by bylo možné hledat řešení.

Ruský návrh zákona je příkladem právě takového vývoje. Není nutné jej chápat jako důkaz zvláštní ruské povahy. Podstatné je, že odpovídá situaci, kdy se trestní a soudní jazyk stává součástí probíhajícího mocenského konfliktu. Jedna strana se snaží právně pojmenovat odpovědnost za válku, druhá strana právně chrání své lidi před touto odpovědností.

Z toho neplyne jednoduchý závěr, že mezinárodní soudy jsou špatné nebo že odpovědnost za závažná porušení mezinárodního práva nemá být vyvozována. Takový závěr by byl příliš hrubý. Plyne z toho opatrnější teze: právní mechanismy mohou fungovat jen tehdy, pokud jsou buď součástí skutečně obecného a oběma stranami alespoň minimálně uznaného rámce, nebo pokud následují po úplném mocenském rozhodnutí konfliktu. Pokud se však používají uprostřed neukončeného konfliktu proti straně, která zůstává mocensky schopná odporu, mají vysoký eskalační potenciál.

Právo v mezinárodní politice tedy není neutrální nástroj, který automaticky promění konflikt v řešitelný spor. Může být nástrojem stabilizace, pokud existuje sdílený rámec. Může být nástrojem odpovědnosti, pokud existuje možnost jeho vynucení. Ale může být také nástrojem prodloužení konfliktu, pokud se jím jedna strana snaží právně fixovat porážku druhé dříve, než k této porážce skutečně došlo.

Politika se nedá jednoduše odstranit tím, že se přepíše do právních kategorií. Pokud právní jazyk zakryje politickou povahu konfliktu, nezmizí politika, ale zmizí schopnost ji řešit. A pokud se z protivníka stane primárně pachatel, z jednání se stane podezřelý kompromis a z každého ústupku problém legitimity.

Výsledkem pak není více práva, ale méně politiky ve chvíli, kdy je politika nejvíce potřeba. A tam, kde zmizí možnost politického řešení, zůstává zpravidla jen tlak, protiakce a další eskalace.