Hrozí nám více revize výsledků druhé světové války, nebo posílená agresivita Moskvy?

Řekněme rovnou, že Krym je pro Ukrajinu ztracen. To není hodnotící věta, to není ani obhajoba Putinovy politiky, ani lámání hole nad bezmocí Západu, je to pouhé konstatování reality. Ta realita je bohužel v režii Moskvy. Nikdo si nedokáže představit sílu, která by Rusko k vrácení Krymu přiměla. Přesněji řečeno: nikdo si nedokáže představit, že by Západ svou vojenskou sílu proti Rusku použil. V tom smyslu jsou slova o nové studené válce oprávněná. Vždyť ani v té staré spolu Západ a Východ neválčily.

Co ale ovlivnit můžeme, je debata kolem Ruska a jeho prezidenta Putina. Bývalý ředitel CIA Michael Hayden minulý týden řekl, že hlavním úkolem těch, kteří se starají o bezpečnost Západu, je pochopit Putinovo myšlení. Ale tady může být háček.

Žádá-li Hayden "pochopit Putinovo myšlení", žádá tím pochopit procesy, které zaskočený Západ postavily před hotovou věc a tím ponížily. Pochopit Putinovo myšlení znamená pochopit, jaké jsou imperiální cíle Moskvy čtvrtstoletí po rozpadu Sovětského svazu, co je Moskva s to pro své cíle učinit a hlavně co ji v tom může zarazit. Pochopit Putinovu doktrínu znamená vědět, čemu se má bránit nová doktrína Západu. Je-li Putinovou doktrínou ochrana rusky mluvící populace i na cizím území, tedy agresivita, doktrínou Západu musí být obrana proti tomu.

Říká-li Václav Klaus, že prezident Putin je politik jako každý jiný, že se snaží prosadit své cíle a že nemůže být šťastný z toho, "jak do toho bylo Rusko zatlačeno", pohybuje se zcela jinde. To není jen snaha pochopit Putina, ale snaha se do něj vcítit, najít pro něj pochopení. To není analýza jeho doktríny, ale spíše empatie vůči partnerovi, snaha nacházet vstřícnost.

Pokud se někdo diví, že právě Václava Klause - pro mnohé muže minulosti a excentrika - bereme vážně, má to více důvodů. Jeho názor ladí s atmosférou ve značné části ČSSD (či snad kritika ministrů Zaorálka a Dienstbiera spadla z měsíce?). Ladí s tím, co se objevuje na webových debatách. A ladí i s postoji v západní Evropě (jen ironií osudu s těmi, které vycházejí z levicového diskurzu). Neladí ovšem s tím, co nám napovídá zkušenost z roku 1968.

Společné téma pro levici a pravici

Zkuste si malý test: "Rozdělení, nebo válka - Ukrajinci zaplatí velkou cenu za to, že podlehli vábení Západu." Kdo je autorem této věty? Václav Klaus? Klidně by mohl být. Ale ve skutečnosti ji před týdnem napsal Jakob Augstein, německý levicový intelektuál. Logicky ji doplnil slovy: "I Německo za to nese odpovědnost." Klaus tvrdí totéž, jen místo Německa peskuje obecně Západ a Evropskou unii zvlášť. Je to vyhraněně levicová argumentace, která nepřiznává osobní rozhodnutí a osobní odpovědnost za ně, ale ve všech zlořádech vidí vnější zavinění. Augstein kritizuje německou diplomacii takto: Co očekávali, že Rusko provede, když Kyjevu nabídli asociační smlouvu s EU? Když podněcovali ukrajinskou opozici proti Janukovyčovi? Když ihned uznali pučistickou vládu? I Klaus v tom vidí - sám zdůrazňuje, že podobně jako v bývalé Jugoslávii před dvaceti lety - konflikt vyprovokovaný z vnějšího prostředí.

Najdete mezi pravičákem Klausem a levičákem Augsteinem rozdíl? Tady samozřejmě nejde o levici a pravici. Rusko, které se generaci po pádu sovětského impéria cítí konečně dost silné na to, aby tuto "největší geopolitickou katastrofu 20. století" (Putin) napravilo a své impérium začalo obnovovat, je tak silný fenomén, že by se v reakci na tuto výzvu měla pravice s levicí zásadně shodnout.

Je to tak silný fenomén, že přebíjí všechny možné - více či méně trefné - historické paralely. Ty mají smůlu v tom, že při troše správné empatie - takové, jakou předvádí Václav Klaus - je lze vykládat protichůdně.

Nabízí se paralela se Sudety, s rokem 1968 i s Kosovem. Té neodolal prezident Zeman: Pokud většina států EU uznala odtržení Kosova od Srbska, proč neuznat odtržení Krymu od Ukrajiny? Tady se ale pomíjí to, co zásahu v Kosovu na jaře 1999 předcházelo. Bombardování přišlo až v reakci na krveprolití. A kdo viděl a zdokumentoval krveprolití na Krymu před 27. únorem?

Aby Rusko nepohnulo s námi

Spíše jde o to, jak Henry Kissinger definoval diplomacii. Jako schopnost vidět svět očima jiných. Nic proti tomu, leccos si tak ozřejmíme - třeba zjistíme, proč má Putin v Rusku tak velkou podporu obyvatel. Horší je, když se schopnost dívat se očima jiných zamění s empatií, schopností vcítit se do jejich způsobu myšlení - třeba jak se chovat, aby to Putin považoval za vstřícnost.

Právě ten postoj symbolizuje Václav Klaus. Říká-li, že do konfliktu bylo Rusko zavlečeno, snímá z něj vlastní odpovědnost. Hájí Putina tak, jak jím kritizovaní levičáci hájí příslušníky problémových menšin: Je s nimi ten či onen problém? Ale za ten oni nemohou a neodpovídají - je zavlečen zvenčí, nejspíše diskriminací ze strany většiny. Tak je i Putin omlouván diskriminací ze strany Západu. Vždyť Západ mu nedal žádnou jinou volbu, tak co mohl dělat? (Když v dubnu 2007 Putin přirovnal chystaný americký radar v Brdech k raketám Pershing, prezident Klaus reagoval: "Musel mluvit tak, jak mluvil.")

Nabízí se tu i jeden přímý společný zájem. Člověka jaksi napadne, když slyší Putinovu rétoriku zdůvodňující zásah na Krymu. V jeho pojetí na Ukrajině útočí fašisté a banderovci na ty, kteří před sedmdesáti lety porazili Hitlera. Z těchto slov čiší boj se snahou o revizi výsledků druhé světové války. A právě na to slyší lidé, které zosobňuje Václav Klaus.

Rýsuje se širší otázka. Co hrozí více? Revize výsledků druhé světové války zosobněná nacionalisty v nové kyjevské vládě? Nebo agresivita Moskvy zosobněná Putinovou doktrínou "ochrany" všech území, kde se mluví rusky či kde jsou pomníky Rudé armády? Kdo říká, že a) je správně, spíše než pro Západ hlasuje pro Putina.

Jak už bylo řečeno, s Ruskem nepohneme. My jako občané přes všechno skuhrání liberální země. My jako lidé považující za nesmírný dar, že jsme žili v historicky unikátní době, která před 25 lety otevřela mříž ruského impéria. Ale i když s Ruskem nepohneme, dělejme vše, co je v našich silách, aby Rusko nemohlo pohnout s námi. Patří k tomu i ostražitost ke vciťování se do Putina a jeho myšlení.

LN, 11.3.2014