Nevýkonná ruská ekonomika se hroutí pod náporem sankcí uvalených za flagrantní porušení mezinárodního práva anexí Krymu a vměšováním do vnitřních záležitostí Ukrajiny. Klesající HDP je jen nepřesným ukazatelem skutečného stavu, kdy je ruské hospodářství beznadějně zaostalé, neschopné inovací a implementací moderních technologií. Věda a technika jsou dnes hlavním zdrojem růstu a ruské hospodářství je závislé nikoliv na exportu vyspělých technologií, ale stejně jako v minulosti na vývozu surovin. Má tak blíž ke Kongu nebo Nigérii než k USA. Prosperitu země a jejích obyvatel určují výkyvy cen ropy a plynu.
Rusko je obrovská země s šesti desítkami ujařmených národností na různém stupni vývoje, drtivá většina obyvatel žije v jeho evropské části, zatímco Sibiř se vylidňuje a počet zde žijících Rusů klesá, dnes ji obývá kolem jedné desetiny ruských obyvatel.
Každé impérium pro udržení dosavadního rozsahu potřebuje čtyři základní předpoklady: technologickou převahu, administrativní výkonnost, vojenskou převahu a kulturní přítažlivost. Dnes pro své obyvatele neruského původu nemá ani jednu z nich. Dvacet dva procent obyvatel nejsou Rusové a na teritoriu státu je 22 republik s vlastní vládou, parlamentem a presidentem, 46 autonomních oblastí také s vlastní vládou a parlamentem. Jde tedy o mimořádně heterogenní stát, kde se při růstu obtíží centra znovu probudí k životu odštěpenecké tendence. Jen obtížně si lze představit, jak by na takové obrovské rozloze dokázala ústřední vláda čelit několika iredentistickým hnutím najednou bez masových represálií. Na druhé straně lze oprávněně pochybovat, že na jejich potlačení bude mít dost sil a v nejlepším případě bude muset přistoupit na jejich nezávislost a mezinárodněprávní subjektivitu. Po tomto procesu bude mít východní mocnost pětkrát méně obyvatel než Evropská unie a jen o něco víc obyvatel než Německo nebo Turecko. Hospodářsky bude sotva osminou ekonomiky unie a hospodářsky silnější jen o málo než Turecko, zbudou mu sice stále jaderné zbraně, ale udržování takového arzenálu bude ještě víc vyčerpávat ruskou ekonomiku.
Co se s ním bude dít dál? Stále bude kontrolovat nesmírné přírodní zdroje, ke kterým bude muset uvolnit přístup také dalším zemím, ale právě tady leží základ jeho budoucího ozdravení. Větší otevřenost Západu přinese potřebné investice a transfer technologií do jiných sektorů ruského hospodářství, než je vojenskoprůmyslový komplex, a dojde k modernisaci. Na konci bude mírumilovnější stát, nepředstavující hrozbu pro své sousedy a poskytující svým občanům politická práva, která jim nyní stále více upírá.
To je budoucnost ve střednědobém horizontu nějakých deseti až patnácti let. Zatím v Moskvě vládne klika, která ze všeho nejvíc připomíná bandu gangsterů, neštítících se jakéhokoliv zločinu. Putin bývá občas srovnáván s Hitlerem, oba se k moci dostali legálně prostřednictvím demokratických voleb a zastrašováním protivníků. Oba ovládli represivní složky, které pak využívali proti svým odpůrcům a neváhali je nechat vraždit i za hranicemi svého státu. Nacističtí pohlaváři se také zmocnili kontroly hospodářství a stali se miliardáři, přitom to byli obyčejní gangsteři. Kolem Putina se pohybují podobné osoby, místo hnědých a černých uniforem v nenápadných dokonale ušitých oblecích. Hitler intervenoval ve Španělsku ve prospěch Franca, Putin zase v Sýrii pro Asáda Oba dva stáli v čele agresivních nacionalistických režimů, které nejprve obrátily represe proti domácím oponentům.
Dnešní Západ je daleko jednotnější v odporu proti současnému ruskému režimu a připraven zajít dál, než byl ochoten postupovat proti Hitlerovi. Má k tomu také víc nástrojů než kdysi, světové hospodářství je mnohem víc propojené a jestliže by se v třicátých letech Hitlerova režimu jakékoliv sankce nejspíš nedotkly, Putinovo Rusko je daleko zranitelnější a má oproti nacistickému Německu slabinu ve své národnostní heterogenitě a obrovské rozloze vylučující úplnou kontrolu. Německo sice bylo nejsilnější ekonomikou Evropy, ale i po ovládnutí kontinentu proti němu stály USA produkující polovinu světové průmyslové výroby a silná Británie, ke kterým se přidalo Rusko. Poměr sil byl přibližně 2 ku jedné v průmyslové výroběv neprospěch Německaa jeho spojenců, zatímco dnes osamocené Rusko čelí Západu v poměru 15 ku jedné. Ve skutečnosti na měření sil nemá dostatečnou sílu, Hitler se svými spojenci byl 4x až 5x slabší co do populace, zatímco Rusko dnes téměř žádné spojence nemá a je oproti Západu s jeho spojenci populačně slabší asi desetkrát. Nemá k dispozici krom jaderných ponorek námořnictvo schopné kontrolovat důležité námořní cesty a ani opěrné body v zahraničí. To je rovněž často užívaný ruský argument, mající dokládat údajnou ruskou mírumilovnost, ale tento nedostatek na druhé straně vyvažuje jeho nesmírná rozloha a dosažitelnost případných protivníků pro pozemní armádu. Přesto není schopno vést válečný konflikt podél svých hranic a muselo by se soustředit na omezenou lokální válku. Díky ztrátě Ukrajiny nepromyšlenou anexí Krymu a pokusu o vytvoření Novoruska, je v horší situaci než před třemi lety. Chová se nyní spíše jako Castrova Kuba v 70.letech minulého století, kdy Kubánci válčili v Africe nebo severní Koreji s jejím ustavičným vyhrožováním. Náklady takových dobrodružství jsou však vysoké. Až opět vzplanou národnostní konflikty na Kavkaze, přenesou se bojové linie do samotného Ruska.
Rusko touží po návratu pozice supervelmoci, ke které ovšem nemá krom jaderných zbraní potřebné kapacity. Taková ambice je nákladná a krajně nebezpečná v období, kdy lze oprávněně předpokládat, že ceny ropy a plynu, na kterých je životně závislé, klesly a nezdá se pravděpodobné, že se kdy vrátí na původní úroveň. Technologický pokrok je nezadržitelný a impérium je krom vojenského průmyslu zaostalé. Obtíže ruské ekonomiky se budou prohlubovat a proti vládnoucí kremelské klice stojí masy Rusů, které si již zvykly na konzumní životní styl a začíná jim chybět. Nicméně to nebude zítra, podle údajů Der Spiegel on line nejvíce Putinovi vzrostla podpora u středních vrstev, dosud mylně považovaných za potencionálního oponenta vládnoucí kliky. Jak je ta široká ruská duše nevyzpytatelná.
Vládci Kremlu jsou dnes podezřelí z válečných zločinů, organizování vražd od spektakulární otravy „zrádce“ Litviněnka přes masovou vraždu cestujících letu MH 17 až po atentáty v Paříži, likvidace opozičníka Němcova a z nesmírného rozsahu korupce. Nejnověji se k nim přiřadilo náhlé úmrtí zcela zdravého exšéfa protidopingové agentury, který se podílel na organizování dopingu ruských atletů a jež vedlo k vyloučení Ruska ze světové atletické federace a pravděpodobnému zákazu účasti na letošní olympiádě v Riu. Pokud ztratí moc, s velkou pravděpodobností se octnou na lavici obžalovaných v Haagu. Pak by se otevřely archívy v Lubjance a nejspíš bychom se dozvěděli, jak to bylo s atentátem na presidenta Kennedyho, na papeže Jana Pavla II., kdo z našich politiků pracuje pro Rusy a třeba zda poslanec Ransdorf zemřel přirozenou smrtí? Někteří naši politici nápadně zvýšili svoji protievropskou a protiamerickou rétoriku, asi se už začínají bát.
To přirozeně v Kremlu zvyšuje odhodlání udržet si moc stůj co stůj. Podobný proces v menším rozsahu bylo možné pozorovat ve válkách po rozpadu Jugoslávie v 90.letech minulého století. Se Srby mají Rusové podobný existenciální pocit vnějšího ohrožení původně vnitrozemského státu bez přístupu k moři a také byli dominantním národem v heterogenním státu s mnoha národnostními antagonismy. Rusko má dnes výrazně omezený přístup k nezamrzajícím mořím, není na to líp než za dob Petra Velikého než zvítězil v Severní válce. Anexe Krymu sice odblokovala Sevastopol a zajistila kontrolu Kerčského průlivu, ale Úžiny už skoro 600 let kontroluje Turecko a ruský nátlak na vybudování základen odmítalo rozhodně i v dobách, kdy bylo daleko slabší než dnes. To je pro Rusko mrzuté. O západním Balkánu, kam kdysi Rusům zamezil přístup jugolávský vůdce Tito, ani neuvažují, což dokládá politická situace ve Slovinsku a Chorvatsku, které vůbec nezpochybňují svou pozici v Evropské unii. Rusové zde od Titovy nemilosrdné likvidace prosovětských sil po roce 1948 zřejmě nemají žádnou vlivovou agenturu, zatímco v zemích Visegrádu, kde ji vybudovali po válce, působí silné protiunijní strany a hnutí.
Slibnější není ani situace na Baltu, kde přístup k Petrohradu kontrolují Estonsko a Finsko a Rusům nepomůže enkláva kolem dnešního Kaliningradu, obklopená Polskem a Litvou. Strategicky pro nátlak v Evropě a na Blízkém Východě je Vladivostok bezcenný. Zbývají ještě ledové přístavy Murmansk a Archangelsk na severu, ale pro nátlakové akce jsou nevhodné. Tyto přístavy jsou ponorkové základny a už Hitler se přesvědčil, že námořní válku nelze vyhrát jen s jedním druhem lodí. Strategická situace Ruska je tedy špatná, ne nepodobná severní Koreji.
Zlomovým rokem bude ten příští, kdy jsou splatné ruské dluhy. Na začátku letošního roku bylo ruské zahraniční zadlužení odhadováno na 600 mld. USD a k tomu se stále tenčí devisové reservy, které by měly být vyčerpány v dubnu 2017. Celkový ruský dluh je prý na úrovni 140% HDP. Za rok bude Rusko muset klečet před západními bankéři a finančními institucemi a dožadovat se úlev. Syrský klacek v ruce se Rusku náramně hodí a kdyby se do té doby rozpadla Evropská unie, mohou západní banky svoje půjčky rovnou odepsat.
Mnoho lidí fantazíruje o nutnosti Rusy zapojit do řešení světových problémů. To je přesně to, oč usilují. Zkušenost z Versailleské konference v roce 1919, které se neúčastnilo, vedla k tomu, že se jejími závěry necítilo vázáno. Teprve v roce 1975 v Helsinkách signovalo Závěrečný akt, který petrifikoval státní hranice v Evropě a zároveň ho považuje za strategickou chybu, která vedla k porážce SSSR ve studené válce.
Znovusjednocení Německa jakkoliv nevratné zasadilo poválečnému uspořádání z pohledu Moskvy první úder, po němž následovaly další v podobě rozpadu SSSR a obnovení nezávislosti Pobaltí a vyhlášení nezávislosti Běloruska a Ukrajiny. Následoval rozpad Jugoslávie a Československa a evropský řád nastolený porážkou nacistického Německa už vlastně přestal existovat. V Moskvě z toho vyvodili závěry, že je potřeba nový, kdy se sice ruské hranice posunuly daleko na východ, ale ve skutečnosti samotné Rusko nebylo geopoliticky oslabeno. Stejně se potřebovalo zbavit hladových Východoevropanů, jejichž režimy museli nákladně podporovat a tak hodili je na krk západní Evropě. Nyní, když jejich bývalí podaní za západoevropské peníze zmodernisovali svoje ekonomiky, stali se znovu lákavou kořistí, která může podobně jako po válce sanovat churavé ruské hospodářství. Chce je tedy zpět.
V 70.letech minulého století se odhadovalo, že SSSR získal po válce z východní Evropy zdroje v objemu Marshallova plánu. Když se mu podaří prostřednictvím páté kolony Evropskou unii rozbít, bude mít znovuovládnutí východní Evropy na dosah. Jestliže unie přežije současné výzvy, rozvrátí to naopak Rusko. Redukce unie na rodinu „starých“ unijních států je nejbližším cílem ruské politiky v Evropě, s tou jsou ochotni se dočasně smířit a přistoupit s ní na bilaterální vztahy. V současné době ruská zahraničněpolitická doktrína s existencí unie vůbec nepočítá.