aneb O filmu, který v Karlových Varech chyběl Gruz 200, česky Náklad 200, je šifra pro cínové rakve, v kterých byli dováženi mrtví vojáci z Afghánistánu a kterou použil ruský režisér, osmačtyřicetiletý Alexej Balabanov, pro název svého posledního filmu. Hned po titulcích se objeví na plátně sdělení: Tento film je natočen podle skutečnosti!
V dnešní terminologii, píše Der Spiegel, by šlo o psycho-thriller, ale ve skutečnosti jde o navýsost politický film, který v neobyčejně přesné parabole popisuje bezbřehou policejní moc, proti které v současném Rusku neexistuje obrana. Na mikrokosmu provinčního fiktivního městečka Leninsk je přesně předvedeno, jak došlo k tomu, že stát se utrhl ze řetězu a je zcela mimo kontrolu a jak díky tomu upadá obyvatelstvo do latergie. Kultovní režisér Balabanov je ruský Quentin Tarantino, který natočil Pulp Fiction, píší zahraniční novináři. Po první projekci film okamžitě rozdělil kulturní ruskou veřejnost na dva tábory.
Ruský týdeník Kommersant Vlast hovoří o nekompromisním filmu a naproti tomu ředitel televizní stanice Rosija zase říká, že jde o nejprotisovětštější film, jaký si je možné jen představit. K němu se okamžitě přidali další ředitelé státem kontrolovaných televizních stanic a všichni oznámili, že takový film nebudou nikdy vysílat.
O co ve filmu jde? Film se odehrává v roce 1984, tedy dva roky po smrti Leonida Brežněva a rok před nástupem k moci Michaila Gorbačova. Policista Šurov si pouty připevní ke své posteli mladou Angeliku, která mu začne vyhrožovat slovy: „Můj milý bojuje v Afghánistánu a až se vrátí, tak mě pomstí.“ O šest dní později přiveze armádní letadlo do Leninska šest rakví (v kódové řeči šestkrát Gruz 200) a v jedné z rakví leží i bývalý milenec Angeliky. Šurov otevře rakev, v které je uložen její chlapec, připíchne na jeho uniformu dvě vyznamenání a mrtvolu odvleče Angelice do postole. A protože je sám impotentní, nechá Angeliku znásilnit jedním opilým trestancem.
Film je prý natočen velmi klidnou kamerou, ale jeho výpověď je brutální. Velice šikovně pracuje se symboly, které odkrývají agonii hroutící se moci. Když Šurov nechává znásilnit Angeliku, dceru partajního funkcionáře, sedí vedle v pokoji jeho opilá matka u televize a poslouchá senilního Konstantina Černěnka, předchůdce Gorbačova, jak vypočítává nekonečné úspěchy Sovětského svazu. A ve stejnou dobu před policistovým domem pochodují rázně pionýři, zatímco Šurov popíjí vodku a dívá se se zalíbením na bustu zakladatele KGB (původně NKVD) Dzeržinského. Bezradná Angelika nakonec policistu Šurova sama zastřelí loveckou puškou. Jinou možnost nemá: Stát ho potrestat nedokáže.
Komentář režiséra Sám režisér říká: „Ukazuji, v jaké špíně žijeme. Tato společnost je od roku 1917 nemocná. Balabanov svým dílem evidentně oponuje heslu Vladimíra Putina, který tvrdí, že rozpad Sovětského svazu byla největší geopolitická katastrofa XX. století, a tím jakoby režisér říká, že hlavní proměna na Rusko teprve čeká. To, co se děje dnes, je jen poslední křeč, jak zachovat bývalý mocenský systém. To, co se stalo po odchodu Gorbačova, je možné podle všech dostupných zpráv považovat za vítězství KGB a policie vůbec nad komunistickou stranou Ruska.
Televize pod státním vlivem plní evidentně velice přísně Putinův příkaz udělat konec sebetrýznivému pošpiňování minulosti a je plná seriálů a filmů, jejichž hrdinové jsou důstojníky KGB, jakým byl i sám Vladimír Putin, který pracoval jako špion v bývalé NDR. O řádově dvaceti milionech mrvých v sovětských věznicích (Gulagu) se už nehovoří. O masovém vrahovi Josifu Vissarionoviči Stalinovi se zase mluví jako otci vlasti a právě se o něm vysílá oslavný čtyřicetidílný seriál, který je plný lží: To, že nechal vyhodit do povětří hlavní moskevskou pravoslavnou katedrálu, je zatajeno a naopak je ve fimlu prezentován jako ten, který církev podporoval, podotýká Der Spiegel.
Producent filmu Gruz 200, jednapadesátiletý Sergej Seljanov, je opačného názoru a tvrdí, že úkolem filmařů je proti této lživé nostalgii bojovat. Říká: „Za Jelcina by nám kina takovýto film trhali z rukou, dnes se ale takový film promítá jen v několika málo okrajových kinech a jestli se tam bude uváděn dál, to nemohu za této atmosféry garantovat“.
Před dvěma týdny naopak Vladimír Putin na konferenci učitelů dějepisu plédoval proto, aby se do dětí neočkoval pocit viny. Obviňoval západ z toho, že všechny pomlouvačné kampaně ruské minulosti jsou financovány ze zahraničí. To je slovník, který my starší moc dobře známe. Jakákákoliv kritika v totalitní společnosti přichází vždy jen od nepřátel a ze zahraničí.
Ti, co ale film viděli, ho vidí jinak a říkají, že ukazuje prstem na poměry, které každý i v dnešním Rusku zná. V Putinově státě je policie stále všemocná a brutální. A producent Seljanov dodává: „Mnohé je dokonce dneska ještě horší.“
Mutanti Kremlu Dokazuje to i osud ruské čtyřiatřicetileté novinářky Jeleny Tregubové, autorky knihy Mutanti Kremlu, která původně pracovala jako stálá korespondentka v Kremlu pro časopis Kommersant Vlast. Osobně poznala jak Jelcina, tak Putina, který ji dokonce jednou – ještě jako šéf tajné policie FSB - pozval na oběd. Kniha popisuje poslední léta vlády Borise Jelcina i první období vlády Vladimíra Putina, který ji okamžitě kvůli jejímu nekompromisnímu psaní nechal z redakce vyhodit. V knize, které se v Rusku prodalo 300 000 výtisků a pak vyšla jak v Anglii, tak v Německu, je Putin popisován jako muž posedlý mocí a bezskrupolózní vládce, a proto se autorka domnívá, že v roce 2004 bomba, která vybuchla v domě, v kterém bydlela, byla nastražena právě na ni. Měla jít totiž k autu, které na ní čekalo a centrála taxislužby volala, jestli už půjde. Naštěstí se zdržela.
Od té doby, jak na to upozornil The Guardien, žije v anglickém exilu. Má obavy, aby neskončila jako její zavražděná kolegyně Anna Politkovskaja. I v Londýně má pocit, že je sledovaná ruskou tajnou službou, a velice se diví, že západní novináři se nechávají ukolebat demokratickou skořápkou, kterou kolem sebe pečlivě buduje Putin, a nevšímají si, že pod touto slupkou se Rusko vrátilo zpět k totalitě. Dokazuje to i na tom, že jednoho dne se u ní ohlásil jakýsi Andrej Lugovoj, který jí oznámi, že by se měl starat o její bezpečnost z podnětu podnikatele Berezovského. To bylo krátce před tím, než se právě tento muž setkal s Alexandrem Litviněnkem, který brzy na to zemřel na otravu radioaktivním poloniem a dnes ho Rusko odmítá vydat Angličanům. Lugovoj byl či dodnes je důstojníkem ruské rozvědky, který se v Anglii vydával za obchodníka.
Oficiální statistika ruského státního zastupitelství z roku 2004 hovoří o 110 000 násilných činech, kterých se dopustili policisté a tajné služby, a nejde jen o maličkosti, ale i o mučení, zabití, vydírání a znásilňování.
Škoda, že právě film Gruz 200 v Karlových Varech nebyl uveden, když tento festival se konal až po té, co měl film v Rusku premiéru. Mohl zvýšit prestiž festivalu víc než přítomnost některé z hvězd.
Autor je novinář a spisovatel
