Rusko vyrazilo do budoucnosti a dorazilo do minulosti

Jedním z pozoruhodných obrazů současné války na Ukrajině je ruský konvoj mířící ke Kyjevu. Celé dny bobtná, občas popojede, cestou přichází o vozy. Je to vlastně výmluvný symbol dnešního Ruska.

Rusko už po staletí žije myšlenkou „dohánění“. Jeho vládci i vzdělanci se dívali na jiné země a přemýšleli o tom, jak se jim podobat. Někdy se to dokonce dařilo a Rusové během určitých období udělali obrovské pokroky a dokázali velké věci, a není to jen Alexandr Puškin nebo Jurij Gagarin.

Současně platí totéž, co lze pozorovat jinde – rychlá, násilná nebo shora řízená modernizace se často nedostane dost hluboko, anebo vyvolává ve společnosti nebo státním aparátu nejrůznější křeče. Taková země zůstává často napůl cesty.

I Vladimir Putin byl jedním z těch, kdo pravděpodobně chtěli Rusko proměnit k lepšímu. Kdo navštívil Moskvu jeho éry, viděl město plné čistých samoobsluh, obchodů s iPhony a dokonce i kaváren, tohoto symbolu evropské svobody ducha. A jistě, vždy v květnu si mohl na přehlídce prohlédnout supermoderní tank „armata“.

V těchto dnech se hroutí ledasco, ale také víra v Putina modernizátora. Uvěřili jsme halasu kolem zázračných ruských zbraní. Nepochybně existují, ale zůstaly ve výkladní skříni. Vojáci, kteří šli dobývat Ukrajinu, dostali na cestu výbavu z doby, kdy nebyli na světě ještě ani jejich rodiče. Možná i sám Putin byl překvapen.

Nejde ale jen o zbraně. Báli jsme se, že ruská armáda se dostala do formy. Střílet z děl na městskou zástavbu umí, ale jinak máme pocit, že sledujeme nějakou zlomyslnou variaci na gogolovské téma třeba o armádě, kde chybějí duše a musejí je doplňovat nic netušícími zoufalci, kteří ani nedostanou najíst.

Ani Putin v roli prezidenta-cara nedokázal dohlédnout na to, aby jeho vlastní ozbrojené síly, když už se nemůže chlubit ruskými počítači nebo kosmetikou, fungovaly efektivně. Před zraky světa zápasil s oligarchy a lovil amfory, ale vlastně nechal fungování ruského státu nedotčeno. Rusko je tam, kde bylo před sto padesáti lety – zemí vlastněnou úzkou elitou, která z bohaté země vyrve, co se dá, a vyveze to ven, a ostatním se naservíruje pohádka o národní velikosti.

Obyčejní Rusové se mohou ptát, kam přišly miliardy dolarů za ropu, plyn, diamanty a zlato. Když je Putin nevložil do modernizace ekonomiky, zdravotnictví ani školství, jak to, že nejsou vidět ani v obranyschopnosti? Nebo, ehm, v „útokuschopnosti“?

Rusko se bohužel nezmodernizovalo ani v jiném smyslu. Snad i Vladimir Putin na začátku snil o tom, že vybuduje moderní zemi plnou střízlivých lidí bavících se v pěkných restauracích, jak to podle vzpomínky jednoho jeho spolupracovníka obdivoval při návštěvě Karlových Varů. To bylo v době jeho rezidentování v Drážďanech.

Jenže tento úkol nezvládl a neudělal z Ruska velké Švýcarsko, ani velké Karlovy Vary. A ani druhou Čínu, která je modelem pro mnoho modernizačních diktatur. Nezvládl to. A místo toho se vrátil k tomu, co fungovalo kdysi. Když svět nebude Rusko obdivovat za jeho modernitu, ať se ho aspoň bojí. A národy jako Ukrajinci nebo i Češi ať jsou rády, že k nim ruská armáda přijede na návštěvu.

Pozorovatele ze střední Evropy zarmucuje, že na tento ústup do minulosti přistoupili i mnozí Rusové. Dokonce se zdá, že někteří tuto variantu přijali s úlevou, protože jí rozuměli a přišla jim povědomá. Čest všem těm, kdo na tento vůz nenasedli a dnes jsou dokonce ochotni riskovat vězení, když jdou do ulic. Podstata problému ale zůstává.

Jednou Putin tím, nebo oním způsobem odejde ze scény. Doufejme, že pak se snad jednou už Rusko doopravdy zmodernizuje, a to pokud možno současně v obou směrech. Tedy že bude dobře spravovaným státem a také že svou velikost bude spatřovat v něčem jiném než v míře strachu, který jeho armáda vyvolává.

Zatím Rusko dost připomíná onu stojící kolonu, z níž jde strach a současně je k smíchu.

Autor je komentátor Českého rozhlasu