V Rusku se jako by změnilo složení vzduchu, nebo se – při pohledu zvenčí – zatáhlo. Svědectví přicházejí ze všech stran. Na sociálních sítích a v rozhovorech na obou stranách hranice se hojně používají metafory „tělesného i materiálního podsvětí“.

Podnikatelé, kteří se donedávna snažili držet hlavu vzhůru, propadají chmurným náladám. Loajalisté si stěžují na zákazy a represe. Všude vládne nedůstojný manažerský chaos v maličkostech.

Spis šéfredaktorky RT se náhle objeví mezi kandidáty na literární cenu až po zveřejnění seznamu, zatímco velký režisér Sokurov je pozván na Moskevský festival pro ocenění, které nakonec nedostane.

Knihy klasiků jsou přelepovány varovnými nápisy, čímž jsou vizuálně stavěny na roveň dílům „zahraničních agentů“.

Kompetentní orgány zveřejňují na síti dlouhodobé plány obrany a vyjde najevo, že s obranou proti nepřátelským dronům se počítá i v roce 2030.

Strana „Noví lidé“, narychlo sestavená v prezidentské administrativě, najednou předbíhá nejstarší parlamentní strany jen proto, že vypadá o něco méně fanaticky.

Propagandisté, kteří před třemi čtyřmi lety oslavovali vítězství (včetně vítězství nad svými známými), nyní v rozhovorech a video vzkazech přehodnocují svou volbu.

Zvon „Car-kolokol“ kremelského televizního vysílání neochotně zaduněl omluvu modelce ze zakázaného Instagramu.

Ve svém videu Viktorija Bonja tvrdí, že zná problémy země lépe než prezident, a toto sebevědomí nikdo v širokém publiku nezpochybňuje. Samozřejmě, že je zná lépe.

V Moskvě se má konat přehlídka Vítězství, ale není slyšet o zkouškách, kvůli kterým se dříve centrum uzavíralo i čtrnáct dní předem. Loni to bylo už 23. dubna.

Z přehlídky prý zbude jen pěší verze s malým počtem personálu a bez techniky. Jako u sběratelů modelů aut – v měřítku 1:42. Kdyby mohli, udělali by ji stolní.

Hlavní postava státu tak stráví méně času na tribuně na známém místě v předem určený čas.

Těžká technika se z hrozivé zbraně změnila v neohrabané terče nejen na přehlídce, ale i v boji.

Váleční zpravodajové vybírají peníze na elektrokoloběžky, obkládají staré dodávky „buchanky“ bednami od lahví, ale takovou techniku na přehlídku vyvézt nelze.

Je možné nechat protáhnout jaderné rakety – poslední trumf, raději nenabité.

Jde především o strach.

Ale také o symbolickou propast mezi svátkem a reálným stavem věcí.

Všichni v Rusku vědí, že vítězové se nesoudí. A nevítěze, jak se zdá, soudit lze.

Právě tento proces začal ve vztahu k Vladimiru Putinovi.

?? Chtěl vyvolat bouři

Sledujeme tři související procesy.

?? Mění se postoj k Putinovi.

?? Vytrácí se ekonomický optimismus a s ním spojený „každodenní patriotismus“, který se místo z rozvoje raduje z pouhého přežití. Díky, že žijeme.

?? A konečně, dochází k uvědomění, že válku, která se změnila a eliminovala ruské výhody, nelze vyhrát. Ledaže by se, jak radí zoufalí experti, otevřela v Evropě druhá fronta.

Symbolická hranice 1418 dní (trvání Velké vlastenecké války) se ukázala být osudnou.

Ruský režim se sám zahnal do chronologické pasti, když označil protivníky za nové nacisty a vlastní žoldáky postavil na roveň vojákům Rudé armády.

Nyní poukazování na „jiný charakter konfliktu“ nefunguje.

Celá státní mašinérie, média, vláda, parlament, církev i tajné služby se stále snaží vyřešit stejný úkol – skrýt Putinovu chybu z roku 2022, ale daří se jim to čím dál hůře.

Putin ztrácí svou „kouzelnou moc“. Moc má sice stále pevně v rukou, ale vytrácí se magie moci.

Vyvstává i jeho skutečná podoba. Lidé si stále častěji všímají cupitajícího staříka na hubených nohou s ochablým svalstvem pod visícím oblekem.

Předválečného Putina s nahou hrudí na vraníkovi si už nelze představit. Skočil do kotle a tam se uvařil.

Podobně jako vzhled se mění i jeho projev – už není carský.

Kdysi jasné a svým způsobem hrozivé věty také ochabují – stávají se kulatými, zmatenými, nekonečnými a občas i nesmyslnými. Často odbíhají daleko od tématu.

„Dědeček z našeho dvorku“ podle očekávání mudruje o politice, historii a účtech za plyn, ale nedaří se mu hned vyjádřit myšlenku.

Pouští se do improvizovaných odboček a dopracuje se až k úplným výmyslům, jako o německých vojácích, kterým v zázemí nepletli ponožky.

Nebo uvažuje o „zahraničních agentech“, kterým u nás nic nehrozí, jen ať prý odkryjí zdroje financování – přestože sám nedávno podepsal úplně jiný zákon a realita je také zcela jiná.

Putin už není supermanem střežícím zájmy prostého lidu; bojí se dronů a internetu víc než obyčejný člověk. Je zmatený a přestal dodávat jistotu i představitelům vládnoucí špičky. Z garanta se mění v přítěž.

?? Nový obrat

Nálady začátku roku 2026 se propastně liší od těch loňských.

Ruská společnost jako by opsala plný kruh od nejčernějších očekávání na začátku „speciální vojenské operace“, přes euforii přeživšího, až k novému cyklu pochybností a strachů.

I oficiální Putinův rating znatelně poklesl.

Od léta 2022 probíhal úspěšný proces zvykání si na válku.

Rok 2024 přinesl náladu „každodenního patriotismu“, kdy se po prvním válečném šoku, mobilizaci, odchodu značek, odjezdu přátel a celebrit, vlně represí a vzpouře Prigožina na troskách starého života zformoval nový blahobyt. S ním přišel pocit křehkého klidu a dokonce se vrátil optimismus.

Tehdy se ukázalo, že Rusko není snadné vyškrtnout ze světové ekonomiky a armáda, ač zpackala bleskovou válku, se po útěku vrátila k ofenzivě.

Rubl se nekontrolovaně nezhroutil, stát neuzavřel hranice, nezmrazil vklady.

Průmyslový růst, nezaměstnanost a platy vykazovaly lepší výsledky než předválečné prognózy.

Globální Jih se neodvrátil a vztahy s Trumpem vrátily Rusko do světa velké diplomacie.

Režim uspěl v tom, že společnosti vnutil pocit „jedné lodi“, na které se buď společně zachrání, nebo zahynou. Nelze přece potopit kapitánský můstek odděleně od plavidla.

Přirozený rozpor mezi politickým jazykem uvnitř a vně země se v době represí podařilo nafouknout do rozměrů, které jsou v dějinách jiných diktatur vzácné.

Pro mnohé odpůrce války v Rusku se historicky pochybné tvrzení, že emigranti nemají politickou budoucnost ani přítomnost, stalo axiomem.

Zatímco „tvrdí patrioti“ žádali více bombardování, každodenní patriotismus se radoval ze zachování navyklých forem života navzdory okolnostem.

Dokonce i pro odpůrce války se ekonomické přežití stalo předmětem určité hrdosti. Tak vzniklo mezi nimi a stoupenci války cosi jako společná platforma.

Na jaře 2026 už tato společná nálada neexistuje.

?? Oklamali nás, podfoukli nás

Zahájením plnoformátové agrese proti Ukrajině ruský režim zničil dřívější kompromisy s občany, ale operativně jim nabídl nový: můžete žít mimo válku, ale nesmíte být proti válce.

Těm, kteří nabídku přijali, byl režim ochoten dovolit životní styl blízký tomu předválečnému. Pravda, na souhlas se nikoho moc neptali.

Tato výměna byla přijata mnohými, ne-li většinou: jedněmi z bezvýchodnosti, druhými z upřímné lhostejnosti k cizímu neštěstí.

Příznačná byla uraženost části Rusů vůči západním firmám v roce 2022, kdy se právě Západ stal zdrojem narušení navyklého pořádku.

Ale do jara 2026 už ruský režim bezostyšně porušil jednu podmínku tohoto kompromisu za druhou.

Zdrojem nepohodlí tentokrát nejsou cizí, ale vlastní úřady, a to nezůstalo bez povšimnutí.

Společnost nesouhlasila s ignorováním války proto, aby se sama stala objektem zákazů a represí. „Oklamali nás, podfoukli nás!“

Zaváděním systému MAX (státní komunikační platforma) místo běžných komunikačních prostředků stát doslova rozpoutal vnitřní válku: hrubě překročil osobní hranice, vtrhl do prostoru malých komunit – kolegů v práci, sousedů v domě, rodinné komunikace.

Oficiální výtka státu vůči cizím messengerům spočívá v tom, že jsou pro něj neprůhledné. To znamená, že ten domácí je z definice průhledný.

Na toto jsou obyvatelé nesvobodných zemí obzvlášť citliví, protože osobní prostor je to jediné, co jim zbývá poté, co stát ovládl prostor veřejný.

Messengery jsou také prostředím, kde se lidé domlouvají na vzájemných placených službách.

Podezření, že si stát chce pro tyto peníze dojít, potvrzují fiskální zpřísnění posledních měsíců, jako zvýšení DPH z 20 % na 22 % a požadavek uvádět DIČ (INN) při převodech v systému rychlých plateb.

Inflace klesla na 5,6 %, ale subjektivní vnímání růstu cen a tarifů je úplně jiné. Opírá se o účtenky v obchodech, nikoliv o data centrální banky.

Země si sice zřejmě může dovolit běžné výdaje na válku, ale stejně jako v celospolečenských náladách, i v ekonomice nastal obrat.

Vojenský růst už neznamená růst příjmů a možností. Tón porady o ekonomických otázkách u Putina 15. dubna se ostře lišil od předchozích setkání.

Ekonomové ve vládě, kteří se donedávna cítili sebevědoměji než vojáci, zjistili, jaké to je být ruským generálem.

„Záporný růst“ za první měsíce roku 2026 je podle chmurného tónu vrchního velitele postaven na roveň ústupu.

?? Bitva o síť

Po návratu Putina do Kremlu v roce 2012 někteří doufali, že bude blokovat nejšílenější iniciativy úředníků a udržovat si pověst rozumného vládce.

Současné vypínání internetu tyto naděje oživilo – a stejně marně.

Vystoupení Viktorije Boni se stalo skutečným zlomem.

Za prvé, bylo adresováno přímo Putinovi, nikoliv podřízeným orgánům jako Roskomnadzor, což znamená, že za zdroj problémů byl, byť nepřímo, označen osobně prezident.

Za druhé, celá koncepce „speciální operace“ stála na tom, že prezident sedí nad občany a ví, odkud se chystal útok.

Toto provolání celou konstrukci obrací.

My, lid, víme, a prezident ne: ani o internetu, ani o kravách, ani o Tuapse. Z toho vyplývá, že možná neví ani o válce. A když ji začínal, taky nevěděl.

Tak bylo spontánně odhaleno „diktátorovo dilema“: tím, že omezuje informace pro ostatní, přestává je dostávat sám a ocitá se v informační bublině (podobně jako kdysi Salazar).

Mezitím Putin potvrdil, že omezení schvaluje on osobně.

Trýznivý rozhovor s vojenskou spojařkou na svátečním setkání s ženami svou mírou nátlaku připomínal dialog s Naryškinem na zasedání Rady bezpečnosti před začátkem války.

Putin doslova nutil respondentku říct, že Telegram je pro armádu nebezpečný. Co se týče výpadků internetu, i zde podle jeho slov „bude vždy prioritou zajištění bezpečnosti lidí“.

Ruský lídr znovu vnucuje klasickou autoritářskou směnu „svobody za bezpečnost“, ale prověřený mechanismus drhne.

Lidé doslova říkají: „Ať si lítají drony, ale hlavně ať funguje internet.“

Konstrukce se odhaluje: pokud jsou občané ochotni snášet nebezpečí spojená s právy, o čí bezpečnost tu jde? Je jim nabízeno vyměnit svá práva za bezpečnost vůdce.

Sílí pocit, že blokování není namířeno proti nepřátelům, ale „proti lidem“.

Červené linie charakteristické pro autoritářské společnosti jsou nejčastěji formulovány jako negativní svoboda: ať si nahoře dělají, co chtějí, jen ať mě nechají na pokoji.

Hranice vedou doslova přes práh bytu a po obrysech těla. Klasický barter politické pasivity za soukromou autonomii v moderním Rusku přestává fungovat.

Autoritářský SSSR narazil na něco podobného, když se Andropov snažil trestat lidi za chození po obchodech v pracovní době, aniž by jim zajistil zboží.

Nebo během protialkoholní kampaně Gorbačova.

A nedávno během covidových omezení, kdy se ani reálné nebezpečí nepodařilo směnit za všeobjímající zákazy.

?? Rozkol elit

Vystoupení Boni vyprovokovalo veřejný rozkol elit.

Část civilní byrokracie se zjevně pokusila využít situace ke zmírnění tempa zákazů.

Peskov oznámil, že v Kremlu o vzkazu vědí, a podřízený Kirijenka z prezidentské administrativy Sergej Novikov dokonce prohlásil, že „v Rusku už není možné něco zakazovat“.

Kurátoři státních médií přinutili bojovného Solovjova k příměří.

Dokonce i Putin opatrně zkritizoval ty, kteří se vyžívají v blokování. Nejprve doporučil úřadům, aby lépe komunikovaly s občany, a poté vyzval „nefixovat se na zákazy“.

Bezprecedentní není jen akt zpětné vazby na nejvyšší úrovni z iniciativy zdola, ale i opatrná kritika prvního muže státu na adresu tajných služeb, které Putin obvykle hájí.

Vypadá to jako vítězství civilních byrokratů. Pravděpodobně dočasné.

Hlava režimu, která ztrácí rovnováhu, se snaží obnovit balanc před parlamentními volbami, ale tajné služby už zatýkají lidi v okolí Kirijenka.

Na absenci úspěchů na frontě se nadále odpovídá vítězstvími ve vlastním týlu. Převaha silových složek v režimu v době války se zdá být nevratná. A jak válku ukončit, režim neví.

?? Skutečný viník

Skutečnými viníky změny nálad v Rusku nejsou tajné služby, bouřící se blogeři ani racionální prvky v řadách režimu.

Úspěchy ukrajinské armády donutily ruský režim porušit kompromis s loajální většinou, která byla ochotna válku ignorovat.

A schopnost Ukrajinců zasahovat cíle hluboko v ruském vnitrozemí dodala například likvidaci Chameneího v Íránu (v roce 2024/25) obzvlášť zlověstný význam.

Ukrajinská armáda zasazuje citelné údery ropným rafinériím, skladům a dalším objektům téměř po celém Rusku.

Ukazatele exportu ropy a vojenské výroby se sice nezhroutily, ale pochodně planoucí od Usť-Lugy po Tuapse vytvářejí obraz neodvratnosti trestu, který je – jak známo – důležitější než jeho krutost.

Ukrajinský odpor v kombinaci s revolucí vojensko-průmyslového komplexu vytvořil vojenský pat a proměnil frontovou linii v „kill-zónu“.

Váleční zpravodajové už přestali vyžadovat mobilizaci, protože nyní to znamená jen to, že drony zabijí více lidí.

Opakuje se chyba první světové války, kdy se armády ocitly v technologické propasti a novinky jako kulomety a ostnatý drát zbavily útočného ducha předchozích válek smyslu.

Odolnost civilního obyvatelstva Ukrajiny, zejména v zimě, zhatila ruský kalkul o vítězství za frontovou linií.

Ačkoliv vztahy Ukrajinců s mocí nebyly nikdy jednoduché, Ukrajinci nešli svrhnout Zelenského, ale raději si pořídili generátory.

Kalkul Moskvy, že v čelním střetu se západní ekonomika zhroutí jako první, se také nepotvrdil.

Aréna, kde se Rusko chystalo demonstrovat své výhody – vojenskou převahu a ekonomickou nepotopitelnost – se změnila ve výkladní skříň jeho zranitelností.

Strach se stal příliš nápadným motivem v jednání ruské moci. Mizící magii je nutné nahrazovat donucením. Ruské tajné služby mají skutečnou „závrať z moci“.

Začátek velké války v roce 2022 donutil elitní skupiny sjednotit se kvůli přežití. Nejasnost ohledně jejího konce se mění v praskliny v základech i stropě režimu, celá budova se naklonila. I kdyby se zachoval, už si nebude podobný.

Badatelé, kteří popisují závěry politických období, poznávají onen slovy těžko popsatelný „zápach vyhasínání“, kdy stará moc ještě neodešla, ale už přestala být vnímána jako přirozená a samozřejmá. Už nikdo netouží se k ní přimknout jako ke zdroji síly.

Moc se naopak vrhá dokazovat, že je s ní vše v pořádku, zmatkuje, kupí chyby, cuká dopředu a dozadu jako auto uvízlé v blátě.

Systém zůstává na svém místě, ale posouvá se, a proto je vnímán jako „už ne ten co dřív“.

Začíná obrat ve společenských náladách, který otevírá ty nejnečekanější možnosti – lákavé i děsivé.

V Rusku je tomuto pocitu věnována celá velká literatura začátku minulého století. A možná mu bude věnována další i v tom současném.“

Alexander Baunov je ruský novinář, publicista, filolog a bývalý diplomat. V současnosti působí jako senior fellow v Berlínském centru Carnegie pro studium Ruska a Eurasie.