Ruské divadlo, které vykazuje některé podobnosti s demokratickými volbami, je ve skutečnosti jen inauguračním nebo chcete-li korunovačním rituálem.

Smyslem rituálu není umožnit pokojným způsobem změnu v mocenských pozicích, spíše jde o utužení poslušnosti občanů.

Podstatou demokracie není formální konání voleb či existence psané ústavy. Podstatou je férová soutěž podle pravidel. Nejenom těch psaných, mnohé věci nepředepisuje zákon, k demokracii patří slušnost. Důležité je, že se pravidla nesmí tvořit podle konkrétních situací.

V devadesátých letech jsme věřili, že se Rusko může vyvíjet směrem k demokracii. Skutečně demokratické strany sice neměly většinu, ale dalo se předpokládat, že se časem demokratická soutěž prosadí. Nyní už taková naděje není ani na obzoru.

Situace se změnila. V Rusku jsou pronásledováni politici, novináři, umělci. Nezřídka jde o roky ve vězení, nejednou jde i o život. Špioni jsou likvidováni i v zahraničí. Běžné akademické instituce upevňující demokratické smýšlení jsou v Rusku ocejchovány jako zahraniční agenti. Svoboda slova je omezená a politická reprezentace uplatňuje masivní vliv na média, takže právě proto nelze mluvit o férové soutěži politických sil a o skutečných volbách.

Propagandistické zásady a politická kontrola médií jsou doprovázeny desinformačními aktivitami v zahraničí. Nejde jenom o falešné zprávy, ale pravděpodobně i o aktivní ovlivňování či rozvracení politických stran. Šíření dezinformací patřilo k nástrojům komunistické ideologie odpradávna. Evropská unie v dnešní podobě je pro Rusko výhodná a je zřejmé, že zájmem Ruska je politická nestabilita v Unii. K tomu směřuje ruská propaganda.

Anexe Krymu je vnějším projevem nedostatku morálních zásad, zásad slušného chování mezi státy. Jistě tomu napomohla i zoufale špatná politika Evropské unie – nejen vůči Rusku, ale před tím v bývalé Jugoslávii, při osamostatnění Kosova, v Libyi či v Sýrii.

Vypráví se, že když v červnu v roce 1991 skončila RVHP, přišli hned poté ruští diplomaté za ministrem financí Václavem Klausem a navrhovali zahájení nové hospodářské spolupráce, prý by nyní mohla přijít družba. Václav Klaus jim odpověděl: „To je právě ten rozdíl, my s vámi nechceme dělat družbu, my s vámi chceme dělat byznys.“

Zatímco ve svobodném světě hospodářskou spolupráci neorganizují ani vlády ani presidenti, v autoritativních režimech je spolupráce ideologicky podmíněná. Aby se dobře spolupracovalo, musí se prezidenti co nejčastěji líbat. Družba, neboli ideologicky podmíněná spolupráce, se nezakládá na principech férové soutěže a výhodnosti pro obě strany, je výsledkem politického rozhodnutí a často se stane, že ekonomicky vůbec nedává smysl. Demokratická politika může a má vytvořit dobré a předvídatelné právní prostředí pro podnikání, ale nesmí do něj zasahovat. Je potupné, když politik asistuje konkrétním podnikatelským aktivitám (není-li to dokonce střet zájmů). U nás například jedná prezident jménem svých spřátelených firem, na které uplatňují vliv hradní komorníci. To je nejspíš jedná motivace pro družbu iniciovanou z nejvyšší exekutivní funkce. Svobodné a skutečně podnikající firmy prezidentské polibky nepotřebují. Samozřejmě se při byznysu musí počítat s tím, že v autoritativní zemi může dojít k událostem, které spolupráci ze dne na den ukončí. To je riziko, které nelze snížit ani prezidentskými polibky.

Někteří politikové omlouvají nedemokratické poměry tvrzením, že ruská demokracie je jiná než evropská, že se jedná o řízenou demokracii. Ale v tom je právě ten problém. V normální demokracii jsou politikové odpovědní občanům, v autoritativních státech jsou občané odpovědní diktátorům. Řízená demokracie, chce-li to někdo tak nazývat, znamená, že se jedná o nepředvídatelný režim. Ideologie je nadřazená ekonomickým zájmům, změny nastávají bez předchozího varování. Proto jsou vztahy s takovými zeměmi vždycky riskantní. Nevěřím, že Rusové by si nepřáli svobodnější poměry. Usuzuji sice z nepatrného vzorku, ale máme zkušenosti z naší totality. Ale cesta k demokracii je pro ně zatím v nedohlednu. Lze se sice utěšovat, že po Putinovi nastoupí nějaký osvícenější panovník, ale se stejnou pravděpodobností může přijít diktátor mnohem horší.

K rizikům je třeba připočíst pravděpodobný pokles cen ropy v případě, že se nárazově rozšíří elektromobilita. Negativní dopad, dost možná velmi destruktivní, se dotkne nejenom Ruska, ale i dalších států závislých na těžbě a exportu ropy. Je pravděpodobné, že jedním z důsledků může být mnohem silnější migrační vlna, než jakou jsme zažili v posledních letech.

Proto je v zájmu nejenom Rusů, aby se Rusko vydalo na cestu k demokracii, je to i v zájmu našem a je to v zájmu civilizovaného světa. V současnosti je podpora demokracie v Rusku těžko představitelná. Rusko promarnilo příležitost vybudovat důvěru ve vztazích se Západem po pádu komunismu. Jak kdysi řekl Černomyrdin: „Chtěli jsme to udělat co nejlépe, ale dopadlo to jako obvykle.“

Je nezbytné, aby se zásadně zlepšila diskuse o politice Západu vůči Rusku. Jenže z naší strany prosazování družby místo byznysu férové diskusi vůbec nepomáhá.