Máme tu rok 2025, kdy očekávání ohledně míru a „míru“ na Ukrajině jsou velká, nejen na Západě u všech „chápačů Ruska“ a „deeskalátorů“, ale i v samotném Rusku, kde se desítky let shromažďované sklady sovětské výzbroje postupně vyprazdňují. A jelikož rychlost ruského postupu na Ukrajině je více relativní než skutečně rychlá, tak Rusko se přirozeně více a více opírá o nejúčinnější strategii a nejsnazší cestu k dosažení vítězství – místo snahy porazit Ukrajince na bojišti je „porazit“ přesvědčováním Západu, ať Ukrajinu přestane podporovat. To je ta ruská „tajná zbraň“, účinnější než všechny Lísky, Sarmaty, Armaty a další „zázračná“ udělátka.

Pohádky z Moskvy

Proto jsme celý rok 2024 slýchali, jak se ukrajinská fronta prakticky nepřetržitě hroutí, jak se ruská armáda nezastavitelně a stále rychleji (a zároveň „pomalu a metodicky“) valí vpřed, a totéž nás čeká i v tomto roce. K tomuto koncertu neoddělitelně patří i další osvědčené hitovky. Opět se dozvíme, jak ruská ekonomika vzkvétá díky sankcím, které ji zázračně stimulují, a tedy veškeré požadavky na jejich zrušení jsou pouze „gestem dobré vůle“ a „humanitární pomocí pro strádající Západ“. Příznakem tohoto zázračného ruského růstu jsou samozřejmě úrokové sazby centrální banky a míra inflace, které jsou vyšší než na „hroutícím se Západu“ a dokonce i vyšší než na Ukrajině (viz příslušná část zde a zde). Nesmíme zapomenout ani na ruský vojenský průmysl a jeho už v únoru 2024 „zpatnáctinásobenou“ (blíže viz zde) produkci, která hravě pokrývá malé (jak jinak) ztráty na Ukrajině. A skutečnost, že naprostou většinu „nově vyrobené výzbroje“ tvoří typy, které se již roky a v některých případech i desítky let nevyrábí, není vůbec divná. A do ruské armády se hlásí stovky tisíc nadšených dobrovolníků ročně, její oficiální početní stav se téměř nezvyšuje a ztráty na Ukrajině jsou zároveň zcela zanedbatelné. Inu, čas zázraků.

V samotném Rusku je přirozeně zpochybňování výše uvedených a dalších podobných tvrzení trestné, což vykazuje pozoruhodnou podobnost se snahami západních „progresivistů“. Ti prosazují trestání „nenávistných projevů“ proti privilegovaným etnickým či jiným menšinám (nebo i většinám, viz etnické složení Londýna a dalších britských měst), což platí nezřídka i pro projevy v soukromí či pro pouhý souhlas s nevhodnými názory (jejich lajkování či sdílení), a výsledkem bývá úřední šikana, pokuty a nepodmíněné tresty (průkopníkem je v tomto směru Skotsko). Oproti tomu v té „úžasné zemi na východě, kde zítra už znamená včera“ jsou samozřejmě napřed a za „nenávistné projevy“ vůči ruské armádě či „speciální vojenské operaci“ se hojně rozdávají i nepodmíněné tresty odnětí svobody. Příkladem toho je i samotný Igor Girkin alias Strelkov, jenž sice stál u zrodu „nezávislých republik“ na Donbasu, když tam v roce 2014 nakráčel v čele ruských „zelených mužíků“ rozjet separatismus, ale to mu nebylo nic platné a poté, co začal po únoru 2022 kritizovat neschopnost kremelské věrchušky, tak u soudu skončil v „akvárku“ a byl odsouzen za „extrémismus“.

Woke „konzervativci“ z Kremlu
Tato pozoruhodná podobnost u obou těchto skupin je podtržena tím, že obě se sice proti sobě na oko vymezují, ale fakticky mají společné cíle, což je poznat například i na jejich svorném vymezování se proti „prohnilému a zkaženému Západu“, tj. například proti individuálním občanským právům, proti brzdám omezujícím státní moc, proti racionálnímu myšlení kladoucímu důraz na fakta. V obou případech tu vidíme touhu po budování „té správné a lepší společnosti“, řízené samozřejmě shora „moudrým vládcem a jeho experty“. Výsledkem je snaha o kolektivismus, kde jedinec neznamená nic a, pokud se odváží „sypat písek do soukolí“, tak je na něj tvrdě došlápnuto. Projevem tohoto sociálního inženýrství jsou povinná školení, ať o „antirasismu a přínosech diverzity“ nebo „vlasteneckých hodnotách a úspěších speciální vojenské operace“, demonstrace loajality, ať už údernickými závazky o rasových a genderových kvótách či malováním písmena Z a opěvováním báťušky vůdce, a to vše přirozeně se zvláštním důrazem na mladé kádry, ať už klimatickými demonstracemi nebo poskakováním v červených uniformách.

Vzhledem k tomuto úsilí o bezmyšlenkový kolektivismus jsou pak v případě woke radikálů oprávněně používány termíny jako „vymytí“ (v originále „brainwashed“) či „kult smrti“ (“death cult“), které sedí jak hýždě na hrnec i v případě Ruska. V prvém případě to jsou queer fanoušci Hamásu, „klimatický žal“ a fantazírování o redukci „přemnoženého lidstva“, v druhém televizní ukájení se nad atomovkami už už letícími na západ (třeba zde, zde, zde a zde) či každoroční fetišistické nutkání oblékat děti, do druhoválečných sovětských uniforem či převleků za tanky. V Rusku pak má tento specifický kolektivismus masovější charakter i větší podporu ze strany státu, takže se rozšířily pro popis tamní situace pojmy jako „orkové“ a „horda“.

(Dokončení zítra)