RUSKÁ ARMÁDA: Nástroj zla a válečných zločinů
Rusko vede již skoro rok zločinnou válku proti Ukrajině. Při jejím zahájení nemělo ani první a ani druhou nejlepší armádu na světě, jak se často chvástalo. Do svých ozbrojených složek Moskva sice investovala obrovské finanční prostředky, které ovšem v rámci obrovské korupce často končily na účtech Putinových oligarchů, a jejich pověst chránila i za cenu masivního porušování ruské ústavy a všech obecně uznávaných lidských práv a svobod. Výsledek je jasný, svět je šokován ruskými zločiny a barbarstvím a „vlastenecká veřejnost“ je šokována další hrozící geopolitickou katastrofou.
Jak je možné, že ruská armáda, údajná armáda lidu“ předčila v míře zločinů německý wehrmacht? Rád bych připomněl, že Norimberský tribunál neuznal Wehrmacht za zločineckou organizaci. Procesy s Putinovým režimem teprve přijdou, ale nepochybuji o tom, že otázka uznání ruské armády, respektive ruského vojenského uskupení na Ukrajině, za zločineckou organizaci je naprosto legitimní. Spolu s tajnými službami FSB, FSIN a některými ruskými soudy.
Je proto důležité hledat odpovědi na několik otázek. Je ruská armáda skutečně armádou lidu? Armáda je v Rusku v poslední době nejvlivnější státní institucí. Všechny průzkumy veřejného mínění zaznamenaly vysokou míru důvěry v armádu a osobně v ministra obrany Sergeje Šojgua. Veškeré úsilí úřadů bylo zaměřeno na to, aby se v myšlení Rusů prosadil nejdůležitější narativ Putinovy vlády, že ruská armáda hájí zájmy ruského lidu. Ale je tomu skutečně tak? V celém civilizovaném světě zaujímá armáda jako státní instituce své místo v institucionální hierarchii jednotlivých států. A to takto. Armáda chrání především svůj stát, jeho svrchovanost a jeho svobody. Tyto zásady jsou zakotveny přímo v textech vojenských přísah.
Slavný finský státník, prezident a vojevůdce Carl Gustav Mannerheim to kdysi vyjádřil velmi výstižně: „Než se začnou vynakládat obrovské částky na obranu, je třeba vytvořit lidem takovou životní úroveň, kterou budou chtít bránit.“ To jsou zlatá slova a Finsko během 22 let své nezávislosti v letech 1917-39 uspělo. A za stejných 22 let (1992-2014) se to podařilo i Ukrajině.
A jak z tohoto pohledu vypadá 22 let Putina u moci? Nijak slavně. Putin navzdory reformě armády nejenže neodstranil, ale naopak prohloubil hlavní problém armády a všech silových složek Ruska. Ty nikdy nesloužily lidu.
V textu ruské vojenské přísahy je uvedeno: „Přísahám, že budu důstojně plnit svou vojenskou povinnost, statečně bránit svobodu, nezávislost a ústavní pořádek Ruska, lidu a vlasti.“ O tom, jak si Rusko ve skutečnosti považuje svých vojáků svědčí porovnání výstroje ruských a ukrajinských vojáků na fotografiích. Pokud armáda brání svůj lid, je řádně tímto lidem vybavena. To dokazuje fakt, že výstroj a výzbroj ukrajinského vojáka je téměř desetkrát dražší než vybavení ruského vojáka. Tohoto úspěchu bylo dosaženo v uplynulých osmi letech spolu s růstem životní úrovně v zemi. Zásadně odlišná je i situace v oblasti personálního obsazení armády a motivace vojáků. Stejně jako při získávání finančních prostředků na nákup potřebné techniky a výzbroje.
Tento problém má ještě jeden aspekt. Pokud srovnáváme Putinovo Rusko s Hitlerovým Německem, nelze nevzpomenout na existenci opozice vůči Hitlerovi mezi vrchním velením wehrmachtu. Z 19 polních maršálů Wehrmachtu jich 10, tedy více než polovina, v různé míře vystupovalo proti Hitlerovi, neuposlechlo jednotlivé rozkazy a podílelo se na spiknutí proti nacistické vládě. Činili tak s vědomím důsledků jeho politiky a s úmyslem zabránit katastrofě pro svoji zemi a její obyvatele.
Je možné si něco takového představit v ruské armádě? Otázka bezpečnostních záruk pro Rusko, o nichž se občas snaží hovořit někteří západní představitelé, zní na základě výše uvedeného také trochu jinak. Když francouzský prezident Macron nebo kterýkoli jiný západní vůdce mluví o bezpečnostních zárukách pro Rusko a o tom, že Putinova ošklivá tvář zůstane nedotčena, měl by pochopit, že hlavními hrozbami pro ruskou moc jsou pravda a intelektuální svoboda. S ozbrojenými silami to nemá nic společného.
Autor je ruský podnikatel žijící v České republice.