S Luďkem Frýbortem nejen o událostech na Ukrajině a Rusku

K rozhovoru se vždy nachází řada témat, některá aktuální, jiná nadčasová. Už pár dní mě láká zastavit se u událostí, které právě probíhají na Ukrajině, resp. na Krymu a jejich konsekvencích. Možná to bude trochu připomínat nošení dříví do lesa, když článků, komentářů, úvah a všeho podobného jsou na internetu desítky a stovky, ale přesto by mě zajímal ještě jeden pohled, totiž ten Váš, pane Frýborte. Jak vnímáte dění na Ukrajině – či spíše – dění kolem Ukrajiny, jelikož těžiště vývoje se posunulo už trochu dál od Kyjeva…?

Zprostředkovaný pohled je mezerovitý pohled, a Ukrajina je jedna z několika evropských zemí, jež jsem dosud vlastní zkušeností nepoznal. Mám jen svůj dojem; a ten je spíš skeptický. Nejenže ruskou agresi bude obtížné zastavit, ale nedal bych mnoho ani za morální sílu samotných Ukrajinců. Obrázky z Majdanu mohou mýlit: tak úžasné vypětí vůle a vzdoru je vždy věcí určitého výběru. K obětem ochotní idealisté sotvakdy tvoří většinu, zvlášť ve společnosti mající za sebou bezmála už sto let morálního rozkladu. Jakž se i projevilo: už jednou měly reformní síly situaci v rukou, a to pevněji i legálněji než dnes; přesto si nakonec ukrajinská veřejnost svobodně a demokraticky na sebe zvolila Janukovyče. Což lze při jisté znalosti postkomunistické mentality pochopit. Svoboda, demokracie jsou krásné věci, ale když on z moskevského patronátu kyne o něco vyšší krajíc chleba, o něco vyšší platy a důchody… to pak jde idealismus stranou. Snad by pomohlo, kdyby se Ukrajina zřekla svých ruskojazyčných oblastí – nevím, proč se pořád všichni té představy tolik děsí – morální deficit se však, lze se obávati, bude narovnávat jen velmi ztuha, pakli vůbec. Však i my v Čechách jsme se mýlili: domnívali jsme se bláhově, že postkomunismus je přechodný mezistupeň na cestě k plnohodnotné demokracii a funkční občanské společností, čtvrtstoletí vývoje ale ukázalo, že jde o systém stabilizovaný, na němž se bude už ztěžka něco měnit; a když, pak jen velmi zvolna a dej Bůh, aby žádoucím směrem.

Nevím, zda označit druhou otázku přízviskem složitá, nebo se Vám naopak slova do odpovědi budou hledat jednoduše, ale jaký bude další vývoj? Kdybychom zkusili předjímat budoucnost, či si naopak vezmeme na pomoc až nepříjemně podobné příběhy minulosti…

Musím se zeptat manželky, kam mi zase dala tu zatracenou křišťálovou kouli, ale snad bych se mohl odvážit částečné prognózy i bez ní. Současné dění je výsledkem kombinace dvou jevů: věkovitého ruského mesianismu, jak jej dokumentoval svým výrokem F. M. Dostojevskij: Rus vpraví nové prvky do evropské civilizace, které ji navždy z kořene přemění a vykoupí lidstvo… a dějinného archetypu, jenž se s delšími či kratšími přestávkami vždy znovu vrací. Je jím dobyvatel z přesvědčení, jemuž je prostor jeho už tak dost rozsáhlé říše malý: Alexandr zvaný Veliký, Traianus a jiní císařové římští, Atilla a Džingischán, v novější době Napoleon Bonaparte, Adolf Hitler, no, a teď zrovna jistý Vladimír Putin. Po racionálních pohnutkách světa dobyvatelů se neptejme; snad i sám gospodar Putin ví, že velikost říše neznamená nic; že bohatší, spokojenější živobytí lze nalézt v maličkém Lucembursku než na Veliké Rusi, i kdyby se po všech polednících a rovnoběžkách světa rozprostřela. Spíš se Napoleonům v určité životní fázi něco zvrtne v hlavě. Omámeni dosavadními úspěchy propadnou představě vlastní slávy a velkosti, pojme je touha vstoupit do dějin co vládce, jakého svět dosud nepoznal, i jmou se dobývat země nalevo i napravo, ať jim jsou k nějakému užitku nebo nejsou. Dokáže-li napoleonský megaloman pobláznit kromě sebe i obyvatelstvo své zbědované země, je tady malér jako vymalovaný. Naštěstí – lze-li v takových případech mluvit o štěstí – dosud žádný z velkých dobyvatelů svého cíle nedosáhl, což je přirozené: jak chce dosáhnout cíle ten, kdo neumí či není ochoten stanovit jeho hranice. Shrňme tedy: zlomyslné dějiny na nás dopustily výron ruského mesianismu v kombinaci s alexandrovsko-napoleonskou reinkarnací v osobě páně Putinově, a možná věděly proč. Západ potřeboval svůj pohlavek, aby se probudil ze snu o věčném míru, o světě, jehož konflikty lze vyřešit diplomacií, kompromisem, ústupkem. Nikoliv. Zajisté pravil Pán: A udeřil-li by tebe kdo v líce, nastav mu i druhého. Pravil však také: Nepřišelť jsem, abych pokoj uvedl, ale meč. To není protimluv, to je uznání reality: je čas ústupků, je-li naděje, že povedou k přijatelné dohodě. A je čas meče, když takové naděje není. Ostatně netřeba hned vytahovat meč, stačí jím věrohodně pohrozit.

Přiznám se, že minulost jsem nezmínil náhodou. Už několikráte zazněla slova, že rétorika a chování Ruska připomíná Hitlera a obsazení Sudet 1938, já bych k tomu z vlastního bádání mohl připojit zkušenost s rétorikou obsazení Porýní hitlerovským Německem ještě o dva roky dříve. A to jak ze strany agresora, tak i států z druhé strany barikády. Novinové titulky, prohlášení politiků, komentáře a vize tehdejších i dnešních elit a žurnalistů, vše se podobá, až z toho mrazí, jen jména a letopočty se mění… Stane se tentokrát něco, nebo se budeme neustále točit ve spirále, stále se v lidských dějinách budou opakovat ty samé věci a naivně si budeme lhát do kapsy, že tentokrát už je to určitě naposledy, že v budoucnosti se už nic podobného opakovat nebude, protože jsme se již dost spálili a poučili?

Začnu od konce: opakuje-li se něco v lidských dějinách vždy znovu a znovu, nelze se těšit, že tentokrát je to opravdu, ale opravdu naposledy, jelikož se lidstvo poučilo. Spíš jde o zákonitost vycházející z pradávných instinktů lidské smečky, jež změnit je stejně obtížné jako přimět tygra, aby se živil špenátem. Zanechme iluzí; pralo se to na světě, pere se a prát bude, dokud nevymizí z lidské duše pud k rozšiřování loviště na úkor konkurenčních smeček. Co se často uváděných příměrů k Hitlerovi týče, dovolil bych si jisté rozlišení. Německý mesianismus (an deutschem Wesen wird die Welt genesen – německým způsobem se ozdraví svět) měl – zdůrazňuji - měl původ v průmyslovo-politických úspěších v závěru devatenáctého století a nejpozději porážkou v druhé světové válce skončil. Ruský, v starších instinktech zakotvený mesianismus je zboží trvanlivější a na své Waterloo teprve čeká. Nicméně je v té věci znát určitý posun: ještě takový Napoleon necítil potřebu své výboje zdůvodňovat. Nechám namašírovat své regimenty do Španělska či dosadím brášku Josefa na trůn neapolský, protože chci, a basta. Hitler už pro svůj zábor Sudet potřeboval nejen zdůvodnění, nýbrž i schválení velmocemi; a Putin si záminky sice vymýšlí, na jejich základě jedná, v nějakou mnichovskou dohodu však nemůže doufat. I lze z toho vyvodit, že svět se učí, zdráhavě a nerad, ale přece jen učí.

Když jsme u té rétoriky, může vůbec někdo "pomáhat" nebo "chránit" tu či onu skupinu navzdory suverenitě jiného tělesa? Neměla by v takové krajním případě – když už tu možnost připustíme – zasáhnout nějaká mezinárodní, nezávislá síla? Protože uzurpuje-li si takové právo jeden, inu, pak se vždycky může najít skupinka utlačovaných nebožáků, která poprosí o pomoc velkého bratra…

S tou suverenitou bych byl opatrný; jsou na tom božím světě suverenity, jichž by nebyla škoda, kdyby je vzal čert. Jiná věc je, má-li či nemá v případě bezohledné agrese zasáhnout, jak píšete, nezávislá mezinárodní síla. Pominu-li skutečnost, že takováto síla stěží může být nezávislá… to bych sakra řekl, že má! A víc než to: mezinárodní… upřesněme: západní společenství by mělo uvědomit potenciálního dobyvatele o své připravenosti přispět napadenému na pomoc, a to konkrétně: tolik a tolik amerických divizí, tolik a tolik polských, tolik německých či dánských stíhaček, a třeba i všech sedmnáct (nebo kolik) českých tanků. A to hned, jakmile začne jevit osvoboditelské choutky, rozdávat ruské pasy či cokoli podobného. Začít spisovat rezoluce a vyhrožovat sankcemi, když už klec spadla, je houby platné, což by západní státnictvo po tolikerém poučení snad už mohlo vědět. K tomu chránění a pomáhání: rozlišujme. Jsou případy, které si o zásah říkají; nikdo nebědoval nad porušením suverenity, když francouzské jednotky přispěchaly potlačit vládu islamistického teroru v pouštních oblastech Mali. A jsou i případy, kdy veškerý údajný útlak spočívá v tom, že by se menšina ráda stala rozhodujícím elementem státu a neužilá většina jí toho nechce dopřát. Mrazí mě totiž drobátko při pohledu na mapu: mám velmi pozitivní, z přímé zkušenosti vzešlý vztah k baltickým zemím; a obávám se velice, že snadno mohou přijít na řadu po Ukrajině. Také v nich žijí početné ruskojazyčné menšiny (v Lotyšsku více než třetina obyvatelstva), pro megalomanského vládce vší Rusi jistě lákavá výzva. Že jsou v Evropské unii a v Nato… ještě jestli se toho vládce Putin zalekne nebo přijde vyzkoušet, zač ty dvě záruky stojí. Kdyby všechen západní odpor měl sestávat z opatrných sankcí, vylučování z fotbalových mistrovství a podobných směšností, mohla by jako třetí už opravdu přijít na řadu Aljaška, nebo, Bůh nedopusť, samotné Karlovyje Vary. A jestli přeháním, pak ne o mnoho.

Ptám se sám sebe, jak člověk nemá propadnout skepsi ze současného vývoje, a teď se neomezujme pouze na kauzu Ukrajiny, stačí si vzpomenout na náš předchozí rozhovor. Jednomu by se chtělo věřit, že na počátku 21. století není státní hranice a suverenita – alespoň v Evropě – pojem, který lze jednoduše zrušit hrubou silou. To skoro vypadá, že od dob starověkých států se v tomto ohledu lidstvo neposunulo příliš kupředu…

Jejej, jejej. Hrubá síla… vyrážejí mi pupínky na pokožce při vzpomínce na srpen 1968, kdy se také říkalo a psalo, že hrubá síla přece nemůže… A mohla. Hrubá síla může tam, kde není vůle k obraně; a jsou-li prostředky napadeného nedostačující, kde není vůle přispět mu na pomoc zbraní. Nebo aspoň, jak již zmíněno, jí věrohodně pohrozit. Potenciální útočníci nebývají takoví gerojové, jak se dělají; mnohý malér mohl být odvrácen včasnou demonstrací připravenosti. Osmičkové letopočty 1938, 1948 a 1968 mohly zanechat jinou stopu v českých dějinách, kdyby si Hitler, Brežněv i Gottwald nebyli jisti, že přijdou ke kořisti zadarmo.

Jak ukrajinská krize a chování Ruska ovlivní vztahy a budoucnost ve světě? Jak může zasáhnout, resp. zasáhne Českou republiku?

Svým způsobem příznivě: současné vzrušení pochopitelně opadne, bude-li gospodar Putin dost moudrý, aby s příští ochranou utlačovaných Rusů rok nebo dva počkal, bezmezná důvěřivost Západu je ale nadlouho ta tam. Konečně ustaly řeči o ruské demokracii, která má, no dobře, ještě nějaké ty chybičky, jistě ale všechno dohoní, o křišťálově čistém demokratu Putinovi (nezapomenutelný výrok německého kancléře Gerharda Schrödera), o nezbytném partnerovi, jehož zájmy nesmíme přehlížet, a podobných žvástů více. Jak si může v té situaci počínat Česká republika… především si dávat dobrý pozor na svou početnou a vlivnou pátou kolonu. Dvacetiprocentní menšina oplakávačů komunistických jistot je dědictví, s nímž pro nejbližší budoucnost mnoho nenaděláme, nezakrývanému rusofilství, sahajícímu do nejvyšších pater politiky a obchodu, však přivřít vrátka možné je. Konají se čas od času volby; i netřeba zkoumat, který z partajních pánů navrší košatější hromadu slibů, z nichž pak kromě dluhů beztak nic nebývá, ale sledovat, který jeví náchylnost k východnímu dubisku či hovoří nadšeně o možnosti výtečných obchodů s tímtéž dubiskem, a okamžitě mu odebrat svou přízeň, voličskou i všechnu ostatní. Kdyby někomu vynechávala paměť, lze mu připomenout slova Karla Havlíčka-Borovského: Kdo chce o politice ruského cára dobré ponětí míti, musí si především jiným pomysliti, že ještě jakživ nikdo z ní nic dobrého nezakusil, že tato politika u sebe začíná a u sebe končí a při všem jen sebe na zřeteli má, a že komu pomáhá, o toho také již smýšlí. K tomu není co dodávat.

Jdou komentáře, že současné napětí je největší krizí od konce studené války. Přitom mě přepadají myšlenky, jestli ona vůbec kdy skončila? Jestli jen nepokračuje v trochu jiném hávu s nevyhnutelnými kosmetickými změnami na povrchu, ovšem pod tím… Lidská povaha se ráda dívá na minulost jako na něco uzavřeného, něco, od čeho se můžeme distancovat, zvlášť, nelíbí-li se jí to mnoho…

Mínil bych, že současné napětí není ani tak krizí, jako spíš návratem k normálu: studená válka neskončila, jen vstoupila do další fáze. Nebudu teď srovnávat vojenské, hospodářské i jiné aspekty, jen bych upozornil na jednu poněkud opomíjenou skutečnost. Putinská říše zdědila po své sovětské předchůdkyni obrovský, dokonale fungující, vše v tom oboru překonávající aparát infiltrace a dezinformace. Můžeme jen hádat, jaká část postojů a nálad nemalého dílu veřejnosti (nejen české) má svůj původ v dílnách FBS, dříve KGB. Buďme tedy bdělí a ostražití; kdekoli zazní protiamerická, protievropská či povšechně protizápadní nota, či zase blahovolné porozumění pro kousky ruského cára, zkoumejme bedlivě, zda z něj nečouhá čertův chlup postsovětské indoktrinace. Skočit jí na špek jednou bylo snad omluvitelné. Opakovat totéž podruhé by byla trestuhodná, nezodpovědná krátkozrakost v případě nevědomé naivity; v případě vědomé podpory, jakkoli nerad užívám toho slova, lze mluvit o zradě v zájmu cizí mocnosti.

Hannover, 5. dubna 2014