Na úvod se zeptám na vaši novou knihu Planeta Země – kruté místo k žití, která teď vychází. O čem se v ní čtenáři dozvědí?
Knížka je takovým mým zamyšlením nad historickým kontextem vývoje lidstva od patnáctého století. S tím, co se odehrávalo v minulosti v oblasti válek a geopolitických cílů jednotlivých velmocí ve světě, a jak se může projevovat dnes. Za posledních pět tisíc let, kdy se popisuje historie, se jen pět set let neválčilo. Snažím se říci, zda současnost má potenciál k nějakému vážnému konfliktu. Mluvím tam o islámu, zabývám se Německem, Ruskem, Čínou, Spojenými státy v kontextu od minulosti do současnosti. Knížka má třináct kapitol. Jsou tam analýzy, historické události, současný vývoj a jak se to může projevit dnes. Pro řadu lidí může být do jisté míry obecnou náhražkou dějepisu. Snažím se vyjadřovat i k současné zhoubě zvané politická korektnost. Že nejsme ochotni a schopni nazývat věci pravými jmény. Což vede nutně k tomu, že když je nějaká hrozba a nesprávně ji pojmenujeme, logicky na ni nemůžeme najít adekvátní odpověď. Lehce se zamýšlím také nad tím, proč v zemi, která je relativně tolerantní k různým menšinám, někdo musí svoji jinou sexuální orientaci nazývat „pražská pýcha“. Což vypadá, že my, kteří jsme z našeho pohledu normální, jsme nějaký odpad. V těch třinácti kapitolách se zamýšlím nad tím, v čem žijeme, včetně Evropské unie.
Na konci roku 2018 vyvolal velkou odezvu plán Donalda Trumpa stáhnout vojáky ze Sýrie. Trump je kritizován, že v Sýrii uvolňuje místo Putinovi a Íránu, případně ještě Turecku. Je tedy rozhodnutí o ústupu USA moudré?
Je třeba vnímat kontext tohoto rozhodnutí. Přichází na začátku třetího roku Trumpova prezidentství. Je v duchu předvolebních slibů. Navíc opravdu si nepamatuji, že by nějaký americký prezident byl zvolen či znovuzvolen na nějakém zahraničněpolitickém tématu. Ve Spojených státech bude vždycky rezonovat domácí politika. Jde o pracovní místa, boj s Čínou, ochranu pracovního trhu, ochranu života vojáků a jejich návrat domů, Amerika first. Myslím, že se dohodl s Tureckem, uvolnil mu místo. Turci budou řešit svoji obsesi s Kurdy s jejich ambicemi na nezávislý státní útvar. Protože výrazné posílení autonomie syrských Kurdů by vedlo k většímu posílení ambicí tureckých Kurdů. To je pro Turecko to hlavní. Samozřejmě s tím příslibem, že se Turci postarají o Islámský stát, což podle mě mohli udělat už dávno, kdyby mu nevyhovovalo, že bojoval proti Asadovi. Zároveň Turecko nebude tolik šít do Saúdské Arábie, pokud jde o vyšetření vraždy novináře Chášukdžího a především viny prince Muhammada bin Salmána. Což je jasný geopolitický zájem Spojených států. Takže bych v tom neviděl až jen tak nějaké avanturistické rozhodnutí Donalda Trumpa na závěr roku, ale je v tom možné vidět akcent jeho priorit. Z mezinárodního hlediska můžeme toto rozhodnutí hodnotit ne příliš pozitivně.
Nemyslím si, že tím uvolňuje místo Rusku. To je tam pevně uchyceno. Rusko bylo jediný legitimně působící stát na území Sýrie, neboť bylo pozváno vládou Bašára Asada. Nemyslím si, že by se tím i příliš zvýraznila role Íránu, který hraje vážnou a silnou roli v syrské politice již dlouhou dobu. Je to jen ukázka toho, že Spojené státy za Donalda Trumpa nebudou bojovat s každým v zájmu někoho jiného. To je trend, který on nastolil. Při hodnocení Trumpa někdy zapomínáme, že se v mnohém snaží plnit předvolební sliby, které dal voličům. Bez ohledu, že by se nám to líbilo. Nemyslím si, že stažení Spojených států příliš dramaticky ovlivní vývoj na severu Sýrie. Bude záležet na tom, jak tvrdě si tam Turecko vyšlápne na syrské Kurdy a jak to bude konvenovat se zájmy Ruské federace, která do toho bude nepochybně hovořit. Zohlednit tam všechny věci bude těžší problém, protože geopolitické zájmy jednotlivých aktérů jsou v mnohém rozdílné. Je ale zřejmé, že Kurdové byli prodáni. Splnili svou roli v boji proti IS a již v zájmu „vyšších“ cílů nejsou potřební. Pokrytectví? Ano, ale i pravá tvář mezinárodní politiky.
Je v samotné Sýrii v podstatě už válka u konce?
Občanská válka na velké části Sýrie je u konce. Přijde však na řadu ještě obtížnější věc. A to je národní usmíření a obnova zničených částí země. Je otázka, jak se mezinárodní společenství bude dívat na legitimitu Bašára Asada, což bude do značné míry pomáhat tomu usmiřování, nebo nebude. Zatím to vypadá, že staří nepřátelé v regionu se usmiřují. Sunnitské monarchie znovu otevírají svoje zastupitelské úřady v Damašku. Není to láska. Asad je šíitský alavita, jejich nepřítel. Pokud mu pomohou, pragmaticky, nikoli z lásky, sníží vliv Íránu. To je hlavní arcilotr regionu v očích sunnitských monarchií. I když ve velké části země utichly zbraně, ještě to neznamená, že skončily rozdílné geopolitické zájmy jednotlivých hráčů. Což asi bohužel nepovede k očekávanému výsledku – stabilitě; ale je to realita daného regionu. Bude nadále nestabilní a přinášet problémy pro Evropu.
Dá se podobný americký krok jako v Sýrii – tedy stažení vojáků – očekávat i v Afghánistánu?
Donald Trump v předvolebních slibech také zmiňoval i Afghánistán. Teď pronikají informace, že stáhne až dvě třetiny vojáků z Afghánistánu. To znamená, že ze současných čtrnácti tisíc by šlo o velkou část. Je to nepochybně výrazem toho, že si Donald Trump uvědomuje, že vojensky silou se Afghánistán udržet nedá. Je nutné hledat nějaké národní usmíření i za účasti Tálibánu. O tom není pochyb. Toto rozhodnutí Trumpa je opět směřováno k vnitřní domácí politice. Je odrazem jeho vnímání toho, do jaké míry je úspěch vůbec možný. Američané v Afghánistánu, ale i v Iráku utopili stamiliardy dolarů, které nepochybně chybějí jinde. Ale věřím, že nějakým způsobem odráží i výsledky jednání mezi Spojenými státy a Tálibánem, která probíhají v Kataru i jinde. Že je tu tendence tento nekončící konflikt řešit jiným způsobem než vojensky a jinak, než se děje doteď. Je celkem evidentní, že se stále nedaří najít řešení za současné situace. Pokud tak USA učiní, bude zajímavá reakce české vlády a prezidenta, který velmi hlasitě obhajuje naši účast v této misi. Třeba si uvědomíme, jak to vlastně je s tím, že v zemi pod Hindúkušem bojujeme za bezpečnost Prahy.
Osobně se netajím názorem, že je třeba se snažit konflikt ukončit. Takové výlevy některých našich politiků, že tam budeme muset být dalších deset let, považuji za naprosto chybné plácání a nesmyslné hazardování jak s finančními zdroji, tak se životy našich vojáků. Ano, je potřeba se snažit, aby Afghánistán byl stabilní po odchodu vojáků, aby se nevrátilo období 90. let minulého století, kdy byl zázemím al-Káidy. Je pravda, že je to složité. Ještě bych k tomu dodal, že Američané si i po stažení vojáků chtějí nechat vojenské základny v Afghánistánu s ohledem na geopolitickou situaci – blízkost Ruska, Číny i Íránu. Což ovšem Tálibán příkře odmítl. Tudy cesta nevede, že by Tálibán souhlasil s tím, aby jakákoliv cizí vojska zůstala na území Afghánistánu.
Jak jsem ale již řekl – Sýrie, Afghánistán, pokud k tomu dojde, mexická zeď, obchodní válka s Čínou, nové obchodní dohody s Kanadou a Mexikem ukazují, že Trump všechno směřuje ke svému heslu Amerika první, vůči vlastním voličům. Dělá to jasně a velmi pragmaticky ke svému znovuzvolení. Ať se nám to v Evropě líbí, nebo ne. To mu je tak trochu jedno. Má svoje priority a za nimi jde.
Pro svět jsou a vždy byly důležité americko-ruské vztahy. Vladimir Putin poslal Donaldu Trumpovi novoroční dopis, ve kterém ho vyzývá k širokému dialogu. V dopise zdůraznil, že vztahy Ruska a Ameriky jsou „nejdůležitějším faktorem pro strategickou stabilitu a mezinárodní bezpečnost“. Můžeme v roce 2019 očekávat vřelejší vztahy mezi oběma zeměmi? Nebo je to málo pravděpodobné?
Do této doby kvalitu vztahů mezi Washingtonem a Moskvou do značné míry limitoval – kromě Muellerovy vyšetřovací komise – americký Kongres. Což se teď změní zřejmě ještě k horšímu. Kongres již je v rukou demokratů, kteří se budou snažit prezidentovi udělat politické peklo na zemi. Myslím však, že Donald Trump by chtěl mít lepší vztahy s Ruskem. Jak ale tu hru s Ruskem hraje, ukazuje, že on nepovažuje Rusko za veliký bezpečnostní problém. Tím je pro něj mnohem více Čína a její ambice v celém přilehlém asijském regionu. Poslední verbální útok na Tchaj-wan je dokladem narůstající asertivity Pekingu. S Ruskem by chtěl samozřejmě mluvit. Ale záleží, jak mu bude svazovat ruce demokratický Kongres, který po něm půjde, jak jsem již řekl, teď ještě mnohem více. Je otázka, jaké bude mít možnosti. Netroufnu si odhadnout, jak se to bude vyvíjet.
Bylo by dobré, aby se s Ruskem více hovořilo. Podmiňovat to tím, že by mělo Rusko vrátit Krym, je nereálné. Rusové Krym nikdy nevrátí, byť z hlediska mezinárodního práva došlo k jeho anexi protiprávně. Na druhou stranu v případě Krymu a jeho nezávislosti proběhla řada politických rozhodnutí a referend v minulosti, jejichž začátek je již na konci sovětské éry, které mohou relativizovat mezinárodní odmítnutí posledního referenda, kterým se Krym navrací pod vládu Moskvy. Otázka je, co ukážou ukrajinské prezidentské volby, jestli zvítězí Tymošenková a půjde více na ruku Rusku. To se všechno uvidí. Myslím, že pro vztahy s Ruskem bude hodně důležité, jak se bude právě vyvíjet krize kolem Ukrajiny. Podmiňovat schůzku s Ruskem ze strany Spojených států tak, že se sejdou, až Rusové propustí zajaté ukrajinské námořníky, mi přijde jako hluboká neznalost ruské povahy. Hluboké podcenění ruské pozice. To prostě Rusové nikdy neudělají. Může se hovořit o tom, že se tím může prezident Putin zabývat poté, co proběhne soud s těmi námořníky, ale do té doby zcela nepochybně je Rusové nepustí.
Terorismus je velkým problémem i Evropy, ani předvánoční čas se neobešel bez útoků teroristů. S faktickou porážkou Islámského státu můžeme čekat, že jich bude ubývat, přibývat, nebo to na ně nemá vliv?
Není to úplně přesné. Byla poražena geografická dimenze Islámského státu z velké části. Ale ne úplně. My přesně nevíme, kde všichni ti lidé jsou. Zda se skrývají v pouštních oblastech Iráku tam, kde se dali dohromady pod vedením Abú Musá Zarkávího? Víme, že někteří jsou někde na severu Sýrie. Ale hlavní je, že se nepodařilo porazit ideologii Islámského státu. Ve třetí generaci muslimských přistěhovalců v Evropě je řada lidí, kteří jsou odhodláni proti nám bojovat, mají pocit, že Západ je v kontaktní válce s islámem, jsou citliví na některé projevy zahraniční a vojenské politiky Západu především v oblasti Blízkého východu a severní Afriky. Osobně si myslím – a mohu se mýlit –, že nehrozí obdoba 11. září. Al-Káida určitě není v takové figuře, aby ho mohla opakovat. Je to dáno i tím, že bezpečnostní opatření na letištích se v mnohém zdokonalila. Avšak takové projevy, jako jsou pobodání tří lidí v Manchesteru, útoky, které jsme viděli ve Štrasburku, Berlíně i jinde, se budou opakovat. Ve Francii je stále větší problém s bezpečností s ohledem na projevy islámského terorismu. To je prostě fakt.
Nemělo by žádný smysl si nalhávat, že je vyhráno, že jsme svoji práci splnili. Dnes se řeší, jak integrovat bojovníky Islámského státu, kteří se vrátí a odpykají si trest. To je velký problém. Je otázka, zda jsme schopni všechny tyto lidi vrátit zpátky do společnosti. A u toho posledního případu ve Štrasburku se ukazuje, že nemáme vůbec pod kontrolou, co lidé dělají, když jsou ve vězení mnohdy jen za bagatelní kriminální činnost. Kde se stávají oběťmi vymývání mozků a radikalizace. To jsou problémy, které nejsme schopni řešit. Je ale evidentní, že to samotné podhoubí, které máme na území západní Evropy, včetně přetrvávající nestability Blízkého východu, severní Afriky a některých zemí Sahelu, jsou dostatečnými kořeny k tomu, abychom se i nadále obávali islámského terorismu bez ohledu na to, zda se všichni bojovníci, kteří přežili, vrátí domů, nebo nevrátí. Je to věc, se kterou musíme počítat.
Ptal se Oldřich Szaban, PL, 4.1.2019