"Paní Merkelová by si měla dávat pozor, co říká."

Americký měnový expert Barry Eichengreen shledává spekulování o drachmě nebezpečným a od Němců vyžaduje větší obětavost.

S profesorem ekonomie kalifornské univerzity v Berkley hovořili redaktoři FAZ Hendrik Ankenbrand a Christian Siedenbiedel.

Pane profesore, jednou jste řekl, že by bylo pravděpodobnější, kdyby na frankfurtský Eurotower (sídlo ECB) spadl meteorit, než že nějaká země vystoupí z eurozóny. Platí to ještě?

K tomu bych ocitoval velikého ekonoma Johna Maynarda Keynese. Jednou mu bylo vyčteno, že mluví jinak než dřív. Keynes na to odpověděl: Změnila-li se fakta, změní se i můj názor – co nadělám? Přesto ale stále věřím, že Řecko v eurozóně zůstane.

Podle Angely Merkelové je nicméně EU na odstoupení Řecka od eura připravena. To zní spíš jako loučení.

Doufám, že ne. Odstoupení Řecka od eura je něco, na co se nelze úplně připravit. Následky by měly enormně ničivý potenciál. Paní Merkelová by si měla dávat pozor, co říká.

Proč ta silná slova?

Dovolte mi říci jen tolik: Paní Merkelová by se měla upamatovat na září 1992. Tenkrát vyvolal prezident Bundesbanky Helmut Schlesinger jednou neuváženou poznámkou o liře chaos, který vedl téměř ke kolapsu celého evropského měnového systému.

Schlesinger tenkrát řekl, že devalvací italské liry se všechny problémy měnového systému nevyřeší. Všichni pomysleli na britskou libru – a její kurz se skutečně zhroutil. Co to má ale společného s eurem?

V časech krize je třeba pečlivě vážit každé slovo. Komentáře paní Merkelové ovšem moc naděje nedávají…

Proč?

Rétorika se změnila: Eurozemě už neříkají: měnová unie bude platit na věčné časy a my uděláme všechno pro to, aby fungovala.

Jaké signály slyšíte tedy namísto toho ze starého kontinentu?

Nyní lze z Evropy slyšet: Řecko by mělo udělat, co ono udělat nemůže. Jsou to jiná slova, než zněla doposud. Je to signál, který kulantně řečeno ke stabilitě zrovna nepovede. To, co paní Merkelová řekla, bylo snad jen k uklidnění německých voličů. Z hlediska trhů je to ale prostě nebezpečné.

A chaos, který Řekové způsobují, nebezpečný není?

Jedno je jisté: Při vystoupení Řecka z eurozóny by chaos byl ještě větší. Země by se načas propadla do ještě hlubší recese. Zůstala by jen naděje, že Řecko devalvací nové měny obnoví svoji konkurenceschopnost – někdy v budoucnu.

Ale ostatní eurostáty by měly o problém míň, ne?

Vůbec ne. Chaos by nastal i v eurozóně, protože by vyvstala otázka: Kdo bude další? Evropské instituce by se ocitly v nebezpečí a mohly by být destabilizovány. A opravdu nejsem přesvědčen, že zrovna Německo by v takové chaotické situaci zůstalo osamělým ostrůvkem prosperity.

A nebylo by naopak po takovém odstrašujícím "eurovyhazovu" pro vlády ostatních zemí jednodušší prosazovat pak jejich úsporné programy?

Chcete tedy Řecko utrápit, abyste zachránili Itálii? To se mi tedy jako dobrá cesta ke světlé budoucnosti Evropy zrovna nezdá...

Ale země jako Německo by aspoň už nepřicházely o horentní sumy jako při takovém nekonečném zachraňování.

Jsem velkým příznivcem Marshallova plánu. Vžijte se do pozice USA v roce 1947. Amerika jistě mohla tehdy říci: Německo a Evropa jsou nám ukradené. Kongres mohl proti Marshallovu plánu hlasovat a říct: To by nás na daních stálo moc. Je zjevné, že taková politika by věru bývala byla krátkozraká.

Ale Atény nejsou přece vybombardovány jako Kolín nad Rýnem v roce 1945!

Euro je zkrátka tady, existuje! Evropa existuje! Obojí, euro i Evropu, je nyní třeba učinit funkčními. Odepsat Řecko, vzdát se celoevropské ideje, jen aby to německého daňového poplatníka stálo míň? To mi přijde jako velmi krátkozraká politika.

Většina Němců to vidí jinak.

Kdybychom měli stroj času a mohli se přesunout zpátky do roku 1999, pak bych vám přitakal: asi by na tom Evropa bez Řecka bývala byla lépe. Asi by na tom bývalo bylo lépe i Německo, v menší měnové unii, pouze se silnými, severními státy. Ale dějiny už vrátit nelze. To jsou jen hypotetické otázky. Politika, již je třeba dělat teď, je ta současná.

Nebyl by dobrovolný výstup Řecka pro Německo tím nejlepším řešením?

Jestliže si Řecko euro ponechá, bude to pro Německo drahé. A bude to drahé i tehdy, jestliže z eurozóny vystoupí. Před lety se zkrátka udělala hromada drahých chyb. Teď přichází účet. Příčiny a souvislosti těchto chyb musí být veřejně pojmenovány. Přisuzovat všechny viny Řecku, abychom zamluvili ty vlastní, to nikomu nepomůže.

Znamenalo by tedy podle vašeho názoru odstoupení Řecka konec eura?

Ne, euro by se stále dalo ještě zachránit. Ale bylo by to těžší a dražší. Tlaky na finanční trhy Itálie, Portugalska a Francie by byly obrovské. Národní vlády by byly nuceny prosazovat ještě drastičtější úsporné programy. Německý Bundestag by musel Evropskou centrální banku zmocnit k tomu, aby italský dluhopisový trh zachránila. A já se vás ptám: líbila by se tato představa vašim čtenářům a poslancům? Pakliže ne, potom tedy musí teď Evropa situaci v Řecku stabilizovat.

A jak? Pět dní po zdánlivém vrcholném průlomu řecký předseda vlády se svými plány na referendum znovu všechno shodil se stolu. Není zkrátka Evropa na jednotnou měnu příliš různorodá?

Při větší homogenitě by to samozřejmě všechno bylo snazší. Přesto si však myslím: není neřešitelných problémů, když se obecně ví, oč tu jde a co se s tím má dělat.

A co se s tím má dělat?

Banky musí být rekapitalizovány. Víc, než bylo naplánováno. Řecké dluhy musí být redukovány. Víc, než bylo v Bruselu ustanoveno. A je třeba dluhových limitů pro ostatní evropské země. I ty musejí být pevnější, než bylo minulý týden v Bruselu ujednáno.

Neobáváte se, že ostatní evropské země nyní důvěru v Řecko ztrácejí? A koncentrují se už jen na to, aby zachránily Itálii a Španělsko?

Ale ano. Shledávám to nicméně pochybným. Řekové nejsou za tuto situaci zodpovědní sami. Kdopak jim ty peníze půjčil? Vždycky znovu se ptám: Kdo jim půjčil tolik peněz? Kromě toho mi takové trendy dělají starosti. Odmítneme-li další důvěru Řecku, nebude pak Itálie tím dalším na řadě?

Rozpadne se Evropa na tři části? Na dvojspřeží Německo–Francie, zbytek eurozóny, a pak všichni ostatní?

Byla by katastrofa, kdyby se něco takového dopustilo. Evropští představitelé musí napřít všechno úsilí k tomu, aby k tomu nedošlo.

Proč? Není už snad sen o Spojených státech evropských jen dávnou minulostí?

Ne, ani Spojené státy americké nebyly koneckonců vytvořeny za jeden den. Byl to dlouhý, namáhavý proces.

A vyžádal si občanskou válku!

Trvalo nám pak ještě celé století, než byl vytvořen jednotný finanční trh. Až do 20. století jsme budovali efektivní daňový a sociální systém. Potřebovali jsme dlouhý čas k tomu, abychom prosadili přímou volbu senátorů. Fiskální a politické unie vyžadují si zkrátka dlouhou dobu na to, aby byly hotové. Evropa se konečně musí naučit to chápat. Alternativy nejsou postaveny tak, jako že buď politická unie do konce tohoto roku, anebo se všichni vrátí ke svým národním měnám.

Žijete v Kalifornii. Změnila krize pohled Ameriky na Evropu?

Amerika vždycky byla k tomu, co to ti Evropané vyvádějí, poněkud skeptická. Už Henry Kissinger kritizoval, že v Evropě není nikoho, komu by se dalo zavolat. Ale samozřejmě že se teď v Americe obavy o Evropu zvětšily, to je přece jasné.

Mají USA strach, že je Evropa strhne do hlubiny s sebou?

V Americe samozřejmě vládnou starosti z důsledků krize. Spíše než strachem nazýval bych to ale nejistotou. Řecký krach jistě by postihnul i americké banky. Fatální by nicméně bylo, kdyby pak po Řecku následovala i Itálie. To už by Amerika zůstala na světě osamocena.

Z německého deníku FAZ přeložil