S hlasováním o Lisabonské smlouvě není kam spěchat. Je třeba vyčkat na rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu a na rozhodnutí Irů v referendu, protože není dobré na ně vykonávat nátlak. Před hlasováním o Lisabonu je rovněž nutné změnit jednací řády obou komor parlamentu ve prospěch vázaného mandátu. Dávat protokolární záruky Irsku do přístupové smlouvy je naprosto chybný krok, říká v rozhovoru pro Euro.cz senátor za ODS a předseda senátního Výboru pro záležitosti Evropské unie Luděk Sefzig.
EURO: Na semináři o Lisabonské smlouvě konaném v Senátu jste řekl, že s hlasováním o tomto dokumentu není kam spěchat a mohlo by se vyčkat na vyjádření německého ústavního soudu. Máte informace o tom, kdy by tak asi německý ústavní soud mohl rozhodnout?
SEFZIG: Přesné informace nemám. Německý Spolkový ústavní soud nikam zjevně nepospíchá. A opravdu není kam pospíchat. Dokud jedna země, a tou je Irsko, neřekne „ano“, tak je celý proces přerušený. Irové teď jednají o právních zárukách ve smlouvě formou nějakých dodatkových protokolů, které budou přidány k přístupové smlouvě s novým členským státem EU, což je exemplární případ toho, jak se právo tvořit nemá a zejména, jak se nemá tvořit primární právo. V českém parlamentu všichni kritizujeme takové ty přílepky. Tohle to je tentýž případ. Nyní čekáme na vyjádření Spolkového ústavního soudu, který možná bude ambicióznější než český Ústavní soud. Také bychom chtěli mít jistotu, že to, co český Ústavní soud řekne, bude platit, aby byl v případě nějakých právních sporů týkajících se i evropského práva tím posledním arbitrem a že jeho rozhodnutí bude respektovat i Evropský soudní dvůr i ostatní evropské instituce. Jde nám o to, aby v případě, kdy bude přijata Lisabonská smlouva a začne platit, tak aby poslední instancí, která rozhodne třeba v nějakém kompetenčním sporu mezi Českou republikou a EU, byl právě náš ústavní soud. To všechno chce čas. Potřebujeme některé nejistoty změnit na jistoty. Další věcí je, že v jednacích řádech obou komor zatím nemáme proceduru, jak podat žalobu k Evropskému soudnímu dvoru na porušení principu subsidiarity. Toto je záležitost, kterou Lisabonská smlouva upřesňuje a dává tuto možnost, i když podle mého soudu dosti omezenou, národním parlamentům. My bychom tedy velmi rádi přijali změnu jednacího řádu.
EURO: Ústavní soud rovněž upozornil, že by bylo dobré změnit jednací řády obou komor parlamentu v případě takzvaných passerelle či klauzulí flexibility, aby si vláda při případné snaze předat další pravomoci na Evropskou unii musela dojít pro souhlas parlamentu...
SEFZIG: Ano, jednací řád by se měl upravit tím způsobem, aby si vláda došla pro aktivních souhlas obou komor parlamentu. Tímto způsobem by se mělo pojistit to, aby samotná vláda nemohla bez souhlasu parlamentu rozšířit pravomoci Evropské unie – rozsah komunitárního práva, či přechod na většinové hlasování – na další oblasti. Takže to jsou ty záležitosti, které brání rychlé ratifikaci, a my nic nebrzdíme. To jsou prostě nutné věci.
EURO: Jak jste hovořil o tom jednacím řádu ohledně vázaného mandátu, tedy toho, že si v některých případech vláda při rozhodování v Evropské radě a Radě EU musí dojít pro souhlas parlamentu, tak to se bude týkat jenom těch passerelle, nebo to lze rozšířit na to, aby parlament musel vyjádřit souhlas s návrhy směrnic, než pro ně český zástupce zvedne ruku v Radě EU? Takový systém funguje například v Dánsku.
SEFZIG: My tyto metody velmi přísně vázaných mandátů známe. Není to jen v Dánsku, ale existuje to třeba i ve Finsku. Je to ale spojené s tím rizikem, že vláda bude mít tak úzké mandáty, že bude de facto tu Radu EU paralyzovat. Dnes se musí domluvit 27 států, a proto my se spíše držíme té menší ambice, abychom vládu neparalyzovali, ale abychom jí spíše dávali hranice, za které již jít nemůže.
EURO: Uvažujete, že byste poslali po eventuálním hlasování o Lisabonu v Senátu další podání k Ústavnímu soudu?
SEFZIG: V tuto konkrétní chvíli o tom neuvažuji. Teď je pro nás prioritou zhodnocení výsledků německého Spolkového ústavního soudu. Dále jsou pro nás důležité ty zmíněné změny jednacích řádů a stykového zákona, jehož přijetí si velmi přejeme. A pak následně po eventuálním schválení Lisabonské smlouvy by skupina senátorů podala nový podnět, který by se týkal nějaké nové skutečnosti.
EURO: Bývalá europoslankyně za Stranu zelených Patricia McKennaová z Irska, která také hovořila na konferenci o Lisabonu v Senátu, říkala, že je nutné, aby se o Lisabonu v česku hlasovalo až po irském referendu, aby nebyl na Irsko činěn nátlak. Váš kolega senátor Jaroslav Kubera tuto tezi podpořil. Souhlasíte s tím, že by bylo dobré počkat na Iry?
SEFZIG: Počkat na Iry je podle mě naprosto logický postup. Dokonce se domnívám, že v rámci elementární solidarity s lidem Irska, na kterém je nyní rozhodnutí, měly všechny státy v okamžiku irského „ne“ ratifikační proces zastavit a počkat, zda Irové změní názor, či ne. To se ale, bohužel, nestalo. My jsme poslední země, která ještě o Lisabonu nehlasovala. Já jsem toho názoru, že bychom měli nechat jako demokraté irskému lidu zcela svobodný prostor. Až Irové řeknou „ano“, třeba i proto, že dostanou některé protokolární záruky výjimek z Charty práv a z Lisabonské smlouvy, tak pak se o tom můžeme bavit. Ostatně i záruky pro další státy, aby byl zachován rovný přístup, by nebyly od věci. Jednoduše jsem zcela proti tomu, aby Irové byli zahnáni do kouta. Požadavek, aby se ratifikační proces přerušil do doby, než se Irové případně vyjádří kladně ohledně přijetí smlouvy, mi přijde logický.
EURO: Vy jste mluvil i o tom, že protokolární záruky by se mohly dodat do nějaké nové přístupové smlouvy se státem, který usiluje o členství v EU. Jednalo by se asi o Chorvatsko. Jak to může fungovat, když přístupová smlouva bude patrně podepsána až po opakovaném referendu v Irsku?
SEFZIG: Já jsem již řekl, že takový postup, aby se protokolární záruky přidávaly do úplně jiné smlouvy, je špatný. Takovým kradmým způsobem měnit primární právo EU, je to nejhorší, co můžeme pro evropskou legislativu udělat. Obávám se, že to může to vést k tomu, že se Chorvatsko stane rukojmím proti zemím, které si sice nepřejí Lisabonskou smlouvu, ale chtějí rozšiřování Evropské unie a rozšiřování prostoru volného obchodu. Někteří teď mají obavy, že kdyby se znovu kvůli protokolům pro Irsko hlasovalo v parlamentech o Lisabonské smlouvě znovu, tak by tam ten souhlas tak jednoduchý nebyl. Máme některé signály z Rakouska, že by hlasování v parlamentu bylo ztíženo tím, že by při hlasování o přenosu některých pravomocí na komunitární úroveň bylo nutné referendum. Takových signálů může přicházet více.
EURO: Nemůže být také problém v případě hlasování o Lisabonské smlouvě, že je v ní odkaz na Chartu práv, ale o té Chartě, která je de facto samostatným dokumentem, se samostatně nehlasuje?
SEFZIG: Já jsem na tento problém mnohokrát upozornil Ústavní soud. Upozorňovali jsme na to, že není vůbec pravidlem, aby se primární právo měnilo tak, že bude odkaz ve smlouvě podepsané hlavami států, ale že pod tou samotnou Chartou podpisy státníků nejsou žádné. Měnit formou nějakého odkazu primární právo je tedy velmi neobvyklé. I když je v protokolu napsáno, že pokud by Charta v něčem překážela národnímu právu, tak nemá tak silnou platnost, tak na druhou stranu se v historii stalo, že Evropský soudní dvůr vydal rozsudek na základě směrnice, která ještě nebyla přijata. Pro nás je důležitá jistota nestranného rozhodování Evropského soudního dvora a tady se ukázalo, že asi nemusí být vždy úplně zajištěna a je zde zpochybněna. Nedomnívám se ale, že by bylo možné se kvůli tomu obrátit se na Ústavní soud, protože ten o těchto připomínkách věděl a nevzal je v potaz.
Euro 22.1.2009