Máme za sebou nejvýznamnější křesťanské svátky, pro někoho období dodržování tradičních lidových zvyků a obyčejů. Myslíte si, že toto vnímání platí pro nezanedbatelnou část naší populace, nebo jsou pro Česko Velikonoce především volné dny navíc, díky nimž si lidé rok co rok zdvojnásobí víkend?
Velikonoce jsou svátky jara, kdy šlo často o jarní slunovrat, případně úplněk po něm, skýtající tak čas ke slavení. Izraelité si připomínají vysvobození – exodus – z egyptského otroctví, zatímco křesťané slaví Velikonoce na památku ukřižování a vzkříšení Pána Ježíše. Tak si připomínají alegorickou zvěst o Bohu, který sestoupil ze své slávy do bídy lidského života, aby svojí smrtí na kříži přinesl myšlenku vykoupení a svým oživením třetího dne přinesl naději dalšího života. Téma mystické smrti prožité dříve, než člověk skutečně uzavře běh života, a probuzení k životu s vnitřní božskou kvalitou je univerzální téma napříč kulturami.
Společným námětem svátků je kolektivní porozumění určitého okruhu věřících a právě takové společné porozumění či zamyšlení nám začíná v dnešní době chybět, protože se zúžilo jen na výhodu dnů lenošení. Uvědomme si, že třeba bohoslužebná oslava jistého tajemství Kristova života nejsou jen historické připomínky, ale mohou se stát i vědomým prožitkem smyslového setkání s jeho zastupitelnou formou, třeba v plamenu svíce nebo seskupení ve smyslu vzájemného porozumění. Zde se nachází prostor pro směry a školy duchovního života, ať je nazveme náboženstvím, spiritualitou, filozofií či zobecněným názorovým pojetím.
Je něco z křesťanského obsahu, co by bylo dobré o Velikonocích připomínat i pro současnost?
Teď v dubnu je to právě čtyřicet let od mé výpravy do Himálaje s kamarádem farářem. Kromě horolezeckého a cestovatelského – do Nepálu letecky přes Vietnam a zpět autostopem přes Pákistán, Írán a Turecko – zážitku jsem se svým spolucestovatelem, husitským knězem, strávil volné chvíle diskusí nad rčeními v Bibli a jejich mnohačetnými výklady. Byl to střet mínění kazatele a přírodovědce v tom dobrém slova smyslu ukazující, kde farář hledá a nachází Boha: ve všech dobrých lidech a jejich duších, zatímco já, vědec a věřící ateista, hledám Boha v moudrosti a jedinečnosti přírodních zákonů. Víra je něčím velmi interním, je to vlastně dar, který je sám o sobě výjimečný a který dává nový smysl života, případně ho nasměruje k něčemu, co můžeme nazvat dobro.
V Bibli polidštěná podoba Boha může pak představovat cosi nadpřirozeně jsoucího, což fyzikálně nemusí mít realistický podklad, ale nese vnitřní vizi věřícího, a tak mu ateisté tento schematismus nemusejí vytýkat. Stejně tak nemusíme vyčítat fyzikálním výkladům jejich zjednodušující popis vize atomu podle geocentrického vzoru s pozitivně nabitým středem a s obíhajícími „kuličkami“ negativních elektronů, což je pohled v mezích kvantové fyziky zcela fiktivní a naivní. Význačný indický filosof Jiddu Krishnamurti tvrdí, že Boha nelze nalézt, neexistuje k němu žádná cesta, a hledáme-li Boha, nalezneme jen svůj vlastní obraz. Nenajdeme tak ani pravdu víry, ale jen výsledek svého vlastního přání, a to je i výsledek našich společných analýz Bible, obdobných vynikající knížce Jiřího Suchého Klaun si povídá s Bohem.
V jaké společenské náladě se naše země v tomto čase nachází? Lze mluvit o válečné depresi a civilizační beznaději, nebo o nové éře?
Existuje názor, že se nacházíme ve válce tzv. páté generace následující po čtvrté vojenské, kdy se začaly stírat hranice mezi vojenskými a civilními cíli a kdy nepřátelství začalo být motivováno ideologií až náboženstvím, přičemž psychologické operace nabyly stěžejní důležitosti. Různí vědci tak učinili pokusy o definici této války páté generace, třeba jako bitvu vnímání a informační dostupnosti v myslích občanů, nebo o éře sice relativního snížení vojenského násilí vedoucího však k nárůstu politické, ekonomické a technologické represe. Možná nejzáludnější na této informační válce je to, že se stala natolik normalizovanou, že si sice uvědomujeme, co se děje, ale nikdo o tom nepřemýšlí jako o válce. Skutečnou povahu takové informační války ignorujeme, i když nás děsí a ohrožuje naši mysl a bezpečnost, a vlastně často ani nechápeme, že jsme jejími účastníky
Jsou pro atmosféru ve společnosti více zničující dva roky s covidem a nejrůznějšími omezeními či zákazy, válka na Ukrajině spojená s agresivní politikou Ruska a příchodem statisíců uprchlíků k nám na straně jedné, nebo ekonomické hrozby s inflací, prudkým zdražováním energií, pohonných hmot a potravin na straně druhé? Kde hledat příčiny?
Lze zvážit, jestli tzv. studená válka vůbec neskončila a že se jen možná změnilo její stadium a dopady. Poražené Německo po první světové válce bylo ponecháno svému osudu, izolované a pokořené, což iniciovalo vznik zločinného nacistického režimu, šílenosti führera o jeho vizi světovlády, a tak se stalo původcem další světové války. Německý lid mu plně důvěřoval a nepřipouštěl si pochyby o své nadřazenosti. Rozpad Sovětského svazu lze také považovat za válečnou prohru studené války, a tak podobně bylo Rusko po pádu komunismu ignorováno a vnořeno do snahy ho přivést na cestu demokratičnosti. Na počátku svého vládnutí se Vladimir Putin snažil chovat jako spojenec Západu, který nějak odmítl Rusko plně asimilovat, i když Angela Merkelová i Nicolas Sarkozy na tom usilovně pracovali a Putinovi osobně důvěřovali.
To bychom měli mít bývalé německé kancléřce a někdejšímu francouzskému prezidentovi za zlé?
Tak v důsledku toho se Evropa, bohužel, stala energeticky a zdrojově závislá na Rusku, což podnítilo sebevědomí Putina v jeho zpětné vizi na znovuzrození kolosálního sovětského impéria. Přisvojil si tak roli potenciálního světotvůrce s následným vznikem protizápadního politického kurzu v rámci pocitu sebeohrožení. Ruští občané mu za to oplatili svojí důvěrou nemajíce ponětí – nebo nechtějíce vědět – o válečných hrůzách, stejně jako Němci předtím. Moskva tak vlastně zpochybnila globální hegemonii Západu a vstoupila do přímé konfrontace s celosvětovým liberálním řádem. Začala zpochybňovat sice neurčitou, ale „rusofobní“ představu nepřátelství, konstruovanou v blízkosti hranic Ruska, a tím nastolit i svoji pozici jakéhosi „nezastavitelného vítězství“. To by přineslo změnu všeho jak na Ukrajině, tak možná i v samotném Rusku. Vize Ukrajiny bez neonacistů a liberálů, Ruska bez oligarchů a zrádců – něco, na co Putin vsadil svoji – asi už jedinou – kartu, neznající tak ustoupení, genocidu ani smilování, bohužel připomínající výsledek Stalinova hladomoru v Ukrajině ve 30. letech minulého století s několika miliony obětí.
Takové konce snad válka na Ukrajině nenabere. Ale i tak, jaké budou její nejničivější dopady?
Nastane nevyhnutelný nástup inflace, chudoby a možná to zapříčiní i rozpad EU, pokud se nouze enormně prodlouží a vystupňuje. Bída chudých je a bude vždy zdrojem k výdělku dalších miliard u bohatých. Je zřejmé, že válka sice utužila evropskou unifikaci, nicméně vede a povede k dalšímu potlačení suverenity národních států, stejně tak podnítí rozsáhlou militarizaci zainteresovaných zemí. To vlastně nikoho netrápí, nebo lépe řečeno, zůstalo jen pár těch, kteří se to odvažují přiznat. Evropské země musejí pochopit, že to, co se děje ve východní části Evropy, může otřást základy evropské stability natolik, že Západ nakonec vyjde z celé této situace slabší a rozpolcenější než kdy dřív. Zejména nebude-li schopen udržet aktivity neo-imperialistického Ruska v přijatelných hranicích. Třeba Berlín už dal najevo, že nechce zbídačit své občany ani se stát možným terčem rozšířené agrese, a tak zcela přerušit své desetiletí trvající dobré vztahy, a to nejen v rámci energetické závislosti, když vždycky doufalo, že by se Rusko mohlo jednou integrovat v rámci Západu.
Putinovy peníze nakonec pomohly rozleptat řadu unijních států, od Francie, kde Rusové platili protesty žlutých vest a identitární politiku Marine Le Penové, přes zplynofikované Německo až po přívětivé Orbánovo Maďarsko. Během probíhající války, do níž jsme se nepřímo dostali, se jednota udržuje snadno. Je tu společný nepřítel a dokud tu bude, EU bude zachovávat soudržnost, mimo jiné i ze strachu o vlastní existenci. Jakmile válka skončí nebo se spíše rozplizne do neurčita, hrozí koroze unijní náplně, a to zas a znovu. Už dnes se prezident Francie Emmanuel Macron bojí používat slovo genocida, protože by to mohlo ohrozit mírová jednání či poválečné vztahy. To je i varování, že i požadavek případných reparací za devastované civilní objekty se nikdy neuskuteční, obdobně jako nesplněné odpovědnosti Německa po kdysi prohrané válce.
Jedním z velkých strašáků poslední doby je budoucnost energetiky a to, jak vše, co s ní souvisí, evropské země zvládnou. Jak v tomto ohledu vidíte budoucnost naší země i celé Evropské unie?
Připomeňme si, že do současné krize se evropská energetika dostala zaměřením na ideologii bez ohledu na racionalitu a fakta. Na jedné straně proběhl odchod od představy, že je energie strategickou komoditou a stát by měl zajistit a garantovat dlouhodobou bezpečnost jejich dodávek, když se předpokládalo, že jde o obyčejné zboží a ne o dlouhodobou strategickou surovinu. V oblasti plynu se tak Česká republika zbavila perspektivních kontraktů a také zásobníků plynu i dodavatelů. Vše ponechala na okamžitém obchodování na burze v Lipsku. Nyní tak máme nejvyšší cenu, 90 Kč/m3, zatímco Němci jen pouhou desetinu, protože nakupujeme „přeprodávaný“ a násobně dražší plyn od těch, kteří dlouhodobé kontrakty mají. Na druhé straně však došlo k extrémnímu pokřivení trhu dotacemi a podporou zdrojů podle ideologického klíče prosazeného „zelenými“ ideology, aktivisty a zejména zidealizovanými politiky. Ti sice hlásají nutnost dramaticky snížit emise, ovšem na druhé straně bojují za každou cenu proti jaderné energetice. Odstavované jaderné i uhelné zdroje pak nahrazují zdroji, které při započtení dalších emisí – metanu – při těžbě a dopravě nejsou z hlediska produkce skleníkových plynů o moc lepší než uhelné.
Třeba Německo jasně ukazuje, že i přes extrémní podporu a finanční zdroje věnované obnovitelným zdrojům nelze přechod k čistě obnovitelnému energetickému mixu jednoduše a zavčas uskutečnit. My jsme dlouhodobě součástí tohoto soutěžení a v současné době se angažujeme kritizujíce válečná zvěrstva, i když poneseme následky ekonomiky malé země. Čína s odstupem praktikuje politiku zdrženlivosti a opatrnosti, protože dobře ví, že z krize může vytěžit nejvíc. Už Henry Kissinger kdysi říkal, že nemůžete vyhrát pokud bojujeme proti dvěma nepřátelům zároveň.
S energetikou úzce souvisí ekologie, co důraz kladený na ni bude pro další vývoj znamenat?
Počátkem května 2021 zveřejnila Mezinárodní agentura pro energii (IEA) mnohastránkovou analýzu, v níž pranýřovala skutečnost, že na všechny obří zelené plány nemá planeta dost surovin a po naplánovaných investicích v tzv. obnovitelných zdrojích zůstanou miliony tun nerecyklovatelného odpadu. IEA také nepřímo varovala vyspělý západní svět, že 85 procent materiálů a surovin pro takzvané obnovitelné zdroje, jež chce Západ masivně nasazovat jako recept na současnou energetickou krizi, ovládají diktátorské režimy Ruska, Číny a Afriky. Dalším problémem je, že technologie sice některé environmentální problémy řeší, zároveň ale vytváří nové. A to zvláště když se ocitneme v pasti tzv. uhlíkového redukcionismu, kdy při snahách o snižování emisí často způsobujeme víc škody než užitku. Známým příkladem z minulosti jsou biopaliva, jejichž cílem bylo snížit emise skleníkových plynů, ale nakonec jen přispěla ke ztrátě biodiverzity, degradaci půdy, deforestaci či porušování lidských práv, a to aniž jakkoliv významně přispěla ke snížení emisí.
Co způsobí předpokládané masivní rozšíření elektromobilů?
Pro nahrazení spalovacích motorů zmíněnými elektromobily budeme podle odhadů Mezinárodní energetické asociace potřebovat čtyřicetinásobně zvětšit těžbu kovů, jako jsou lithium nebo nikl, i když největším problémem dnešního automobilového průmyslu není až tak mediálně viditelný nedostatek čipů či dalších dílů, ale znásilnění a deformace trhu vinou politických regulací, kdy se z auta se spalovacím motorem stal asi nejznámější nepřítel zelené transformace. Dánský klimatolog Björn Lomborg počátkem letošního února upozornil na analýzu Mezinárodní agentury pro energii, podle níž by splnění ambiciózních cílů všech národů ohledně zavádění elektromobilů přineslo snížení emisí CO2 v této dekádě o čtvrt bilionu tun, ale snížilo globální teplotu v roce 2100 o nějakou setinu stupně Celsia. Kvůli této „veselohře“ by v Evropské unii bylo ohroženo okolo čtrnácti milionů pracovních míst v autoprůmyslu, který byl dosud hnací silou také ve vědě a technice, ale i pozastaven technologický rozvoj, který nelze nadiktovat?
Nejspíš se tak ale stane. Myslíte, že tu nynější skepsi a bezútěšnost vyplývající z dvou let s covidem a po jeho odeznění válečného konfliktu v Evropě může něco vyléčit?
Zatím není naděje, že by v současnosti k lepšímu uspořádání a nastavení světa přispěla nějaká nová teorie. Například ultraradikální islamistické pokusy o nastolení celosvětového islámu se ve svém pojetí sice přesunuly z Blízkého východu do Afriky, ale přes svou brutalitu a schopnost získávat moc jsou daleko od světovlády, o které snily v dobách teroru tzv. Islámského státu v Sýrii a Iráku. Některé z možností jsme už v evropské minulosti vyzkoušeli a – převážně – zavrhli: teorie absolutního národního předurčení, nadřazenosti rasy nebo bohem daného práva některých národů ovládat jiné. Marxovu teorii třídního boje a stálého historického posunu ke komunismu bere ve specifické podobě poměrně vážně už jen Čína a několik dalších obskurních režimů. Teorie bohem daného práva některých národů ovládat jiné už jsme v Evropě v jejich čisté podobě zpochybnili a spíše zamítli. Boží předurčení se v různé míře objevuje jako argument v Rusku, kde je současné vedení pravoslavné církve jen dalším nástrojem kremelského režimu, a možná trochu i v USA.
V 70. letech se u nás rozjela normalizace a většina lidí neviděla pro sebe perspektivu, a pokud neemigrovali, utíkali na své chaty a chalupy pryč od běžného života a beznaděje. Některé formy svobody nám ale během předchozích dvou let ubíraly také proticovidové zákazy a omezení, teď zase ministr spravedlnosti Pavel Blažek ohlásil přípravu zákona, který umožní vypnutí „lživých“ serverů. Co od této právní úpravy můžeme očekávat? Kdo by měl mít patent na to, aby posoudil, co je pravda a co ne, a dal tedy pokyn k vypnutí „lživého“ serveru? Je svoboda projevu či jiná v ohrožení?
Nedokážu si představit, že se ze soudů vytvoří orwelovská „ministerstva pravdy“, která budou vynášet zdvojené rozsudky nad výroky, které jsou založeny na hodnotovém ukotvení každého z nás. Vzniknou rozpory nad formulacemi například v oblasti genderu, islámu, volebních systémů, očkování nebo klimatu, o nichž se vedla a vede odborná polemika. Nebo lépe ustavme normalizační komise jako po roce 1968 a opět zapojíme širokou veřejnost v udávání. Informace lze přetavit v dezinformace a ve světě fikcí je jednoduché přeorganizovat skutečnost v sérii propagandistických výjevů, o čemž nás přesvědčuje protichůdné zpravodajství z probíhající války. Bohužel zapomínáme, že podmínkou pro zásah státní moci může být jen porušení zákona, tedy například bezprostřední výzvy k násilí, dětská pornografie a podobně. Demokracii máme u nás opět již přes třicet let, ale teze diktatury jsme neoddělili ani jejich tvůrce nepotrestali. Již T. G. Masaryk si stěžoval, že demokracii u nás sice máme, ještě ale chybějí ti demokrati!
Mohli by nějak pomoci politici, tedy především vláda? Ale měli bychom od ní v tomto směru vůbec něco očekávat, nebo tu není od toho, jak řekla předsedkyně Sněmovny Markéta Pekarová Adamová, aby lidem pomáhala? Měl by si každý spolu se svými nejbližšími poradit sám?
Jedná se o projev asociálního charakteru a mocenské arogance občana v dobře placené vysoké politické funkci, bohužel tak poukazující i na ideologii strany, za kterou kandiduje. To nelze zastřít frázemi o porážce Putina. Je to sice často opakované tvrzení, nicméně souznící s dlouholetou vládou komunistů, kteří u nás způsobili mimo jiné právě to, že se lidé přestali zajímat nejen o věci veřejné, ale i o své nejbližší okolí, o krajinu a vše, co nás bezprostředně obklopuje. Ani tehdy nebyla situace tak špatná, aby řada občanů byla ohrožena sociální nejistotou a jejich příjmy přestávaly stačit na pokrytí základních životních potřeb s hrozbou zadlužení a exekucí.
To je poukazatelné na přístupu vlád pro nás kulturně, historicky a geograficky blízkých zemích, jako jsou Slovensko, Maďarsko, Polsko a Chorvatsko, kde tamní vlády zastropovaly ceny energií a pohonných hmot a snížily, často až na nulu, sazby daně z přidané hodnoty u základních potravin. Obecně platí, že teze předsedkyně Poslanecké sněmovny, že vlády se nemají starat o lidi, ale maximálně zajišťovat bezpečnost, je typická pro ultraliberální zastánce tzv. minimálního státu, kteří tvrdí, že trh vyřeší vše a že každý se má postarat sám o sebe. Takže, občane, zvolil jsi, tak se starej – anebo začni konečně usilovat o kontrolu svého politika. Nelze považovat za prospěšné, aby hlas vůle občanů byl degradován pouze na bezbřehou legitimitu danou zvoleným stranám a jejich reprezentantům, aby se mohli předvádět exkluzivním oblečením, přitom si však dovolovat přehlížet své spoluobčany.
Stal jste se populárním přispěvovatelem politických komentářů. Jako fyzik se dlouhodobě věnujete termodynamice. K čemu je tato specializace dobrá právě v oblasti společenských věd?
Z větší vzdálenosti od povrchu země je možné porovnat chování lidské společnosti jako částic v mnoho-částicovém systému termodynamického popisu chování různých druhů atomů - např. kovy popsat pomocí funkcí určujících stav integrace nebo segregace ve slitinách, což je vždy spojeno se s dosažením rovnováhy, tj. minimální energie. Obdobná pravidla lze použít i pro aplikace na různé problémy v segregovaných společnostech, která se neřídí přesně definovanými funkcemi, protože se stávají závislé na lidských pocitech a dosažení maximální míry spokojenosti. Jestliže ve fyzikálním světě dominuje relace ´je větší než´, tak v živém světě ji zobecňuje relace ´je lepší než´. Zatímco tu první lze spolehlivě vyčíslit a přiřadit, je ta druhá značně subjektivní a závislá na našich náladách. Tento přístup může nabídnout řešení u dlouhotrvajících konfliktů v binárních společnostech, jako bylo Severní Irsko, státy bývalé Jugoslávie, společenské diskriminace, atd., spadající i do současných relací. Aplikace tradiční termodynamiky v oblastech sociologie, národohospodářství nebo dokonce vojenství, tak může posloužit k lepší představivosti možných společenských uspořádávání a zejména v oblasti ekonomie si vysloužila i svůj obor ekonofyziky.
Můžete uvést nějaký další příklad souvztažnosti mezi termodynamikou a stavem společností.
Např, v obyčejné soli, tj. iontové sloučeniny sodíku (Na+ = A) a chloru (Cl- = B), je elektrická přitažlivosti mezi Na-Cl mnohem silnější než u totožných párů Na-Na a Cl-Cl a sůl krystaluje v dobře organizované struktuře – ABABAB. V analogii společnosti si můžeme představit např. při návštěvě japonského veletrhu skupinu anglicky mluvících turistů, kteří jsou přitahovány k anglicky mluvícím prodávajícím, zatímco domácí Japonci se soustřeďují u japonsky mluvících prodejců. Vzájemná propojenost (včetně hospodářského prospěchu) bude ale nízká, pokud existuje více prodejců a málo kupujících a naopak.
Maximální oboustranná spokojenost nastane při stejném počtu všech skupin kupujících a prodávajících. Pokud neexistují žádné interakce mezi sousedy A a B, je dobrou ukázkou polovodičová směs křemíku (Si) a germanium (Ge), ve které je jejich uspořádání náhodné. U příkladu společnosti je to např. stav lhostejnosti, kde partneři jsou vzájemně neatraktivní nebo apatičtí a jejich vzájemná přitažlivost je nulová. Např. v centru supermarketu v Kjótu najdeme náhodné rozložení mužů a žen. Pro zaneprázdněné zákazníky bude krátká čekací fronta u pokladny důležitější než vzájemné uspořádání mužů a žen, což odpovídá lhostejnosti a společnost nakupujících. Na druhé straně se směs zlata (Au) a platiny (Pt) rozmísí do dvou fází, což má ve společnosti analogii vzájemnosti černých a bílých sousedů nebo katolíků či muslimů, kde se při jejich promíchávání objeví dvě analogická maxima: jedno je dosaženo, pokud je procento černých sousedů nízké a bílí lidé se cítí jako doma a obráceně, existuje vysoké procento černých sousedů, kde se naopak černoši cítí jako doma.
Za účelem dosažení maximální spokojenosti, se společenství nutně rozdělí na dvě entity v oblastech většinově bílých jen s několika černými nájemníky a v oblastech většinově černých a jen s několika bílými nájemci. Je to vlastně následek neúprosných závislostí termodynamiky přizpůsobených hodnocení společnosti a jejich existujících pocitových vzájemností a spadá do dnes žádaných mezioborových oblastí.
Ptal se Jiří Hroník, PL, 18.4.2022