Thilo Sarrazin opět hovoří. Věhlasný eurokritik se v interview vyjadřuje k eurohujerům, omámené evropské měnové politice a nebezpečným inflačním potenciálům.

(První část rozhovoru zde, druhá zde)

FO: Jaké jsou podle vašeho názoru největší iluze německé politiky?

TS: Kromě eura je to totální ignorování stárnutí populace. Populačně silné ročníky, lidé narození kolem roku 1965, jsou teď v polovině až na konci svých čtyřicátin, a ti až odejdou, tedy za 15 až 20 let, bude jejich nástupců pod 20 jen asi polovina nejen co do počtu, ale intelektuálně a výkonnostně ještě méně. Tím se nikdo nezabývá, naopak se pozornost zaměřuje na pochybnou o iluzi o tom, že se populace doplní přistěhovalectvím. Přitom se zapomíná, že na rozdíl od Kanady, USA nebo Austrálie nepřitahujeme skutečně schopné lidi, ale jsme atraktivní pro ty, co žijí ze sociálních dávek. Měřeno dle mezinárodních kritérií, náš výběr je v konečném důsledku velmi špatný. To je koneckonců vidno na původu našich přistěhovalců, především z Turecka, Afriky nebo Blízkého východu, zatímco USA mají většinu přistěhovalců z východní Asie. Ti si stojí ve vzdělání, i co do školních a univerzitních titulů, mnohem líp než bílá populace. Německo jich má jen málo, trochu Vietnamců, jež k nám přišli na Západě coby utečenci a na Východě coby gastarbeitři. Ale i tu se ukazuje, že jsou nadprůměrně úspěšní, snad jen s výjimkou pana předsedy FDP (Předseda FDP Philipp Rösler se narodil v roce 1973 ve Vietnamu – pozn.překl.).

FO: Myslíte si, že jsou u našich politiků současné době německé zájmy v popředí?

TS: Pod německými zájmy jistě každý myslí něco jiného. Angela Merkelová je určitě přesvědčena, že je hájí. Ale definuje je úplně jinak než já.

FO: Chybí německým politikům na evropské úrovni něco na nezbytné průraznosti?

TS: Chybí politici, kteří by měli dostatečně realistickou vizi o německé budoucnosti. Jedině tehdy, když takovou vizi mám, mám i návod a manuál pro její realizaci. Vizí Ludwiga Erhadse a Waltera Hallsteinse koncem 70. let bylo Evropské hospodářské společenství bez celních bariér, velký prostor volné hospodářské výměny a soutěže, kde si ale každý svoje interní záležitosti řešil sám, i regulační programy a strukturální problémy. Nebyla tehdy věru za staré dobré EHS ohledně práva soutěže, jež samozřejmě muselo být rovné, žádná potřeba oněch takzvaných hospodářských a finančních koordinací. Proto jsou všichni, co požadují nějakou evropskou hospodářskou vládu, nějakého evropského ministra financí nebo nějaké koordinování, zjevně mimo mísu. Neexistuje ani žádné centrální hospodářské koordinování v Bavorsku a v Brémách – proto mají také tak odlišné výsledky.

FO: Tady by jistě dobrým příkladem mohl být prezident Spolkové banky Jens Weidmann – jako jediný se v současné době vymezuje vůči inflační politice ECD. Jednou jste ho nazval "Merklové pudlem". Jak jste u něj došel k tomuto označení?

TS: Pudl provádí na pokyn svého pána třeba i pramálo relevantní kousky. Angela Merkelová provozuje dvojí strategii: Na evropské úrovni kryje Draghimu (prezident ECB – pozn.překl.) záda a prosazuje přitom aktivní úlohu centrální banky v procesu eurozáchrany, s tím následkem ovšem, že centrální banka přerůstá své původní určení, i se z toho vyplývajícími riziky. Na národní úrovni si dosadila Jense Weidmanna, jenž vždycky statečně drží pohromadě ten starý dobrý německý pořádek, takže v manéži provádí i kousky, jež se ovšem pohříchu s realitou míjejí.

FO: Stěžujete si na absenci jasných pravidel. To nám politické strany už opravdu žádné nenabízejí?

TS: Problém je, že ohledně evropských otázek směřují Zelení, SPD a CDU/CSU nepokrytě k jakési fúzi do jednotné proevropské strany, je to zcela zřejmé. A FDP se rozpadá na menšinové křídlo, jež bychom mohli charakterizovat jménem Frank Schäffler (liberální politik FDP – pozn.překl.), a většinové křídlo, jež by do této jednotné superstrany mohlo patřit také. Ale jak je to s nástupem jednotných superstran, to už jsme v Německu zažili. Nakonec nám nezbývá žádná jiná demokratická alternativa, co se evropských otázek týká. V tomto ohledu nemají tedy občané ani koho volit.

FO: Mnozí takovou alternativu vidí právě ve vás. Proč tedy nezaložíte novou stranu, společně s ostatními eurokritiky?

TS: Velká strana nemůže být stranou pouze jednoho tématu. A nezapomeňte: Zelení potřebovali 20 let, než se v celostátním měřítku coby politická síla prosadili. Myslím, že lepší je, když eurokritici – Sarrazin v SPD, Gauweiler v Unii, Schäffler v FDP – působí tam, kde jsou i zakotveni. Nemá to sice velký účinek, ale určitě větší, než by bylo založení nějaké nové pidistrany. Kromě toho by se taková eurokritická strana určitě dočkala podpory od pravicově populistických kruhů a tím by byla zranitelná.

FO: Už dlouho jste členem SPD. Jak moc to bolí, když k vašim nejostřejším kritikům patří právě někteří z vašich partajních přátel?

TS: Musím to brát na vědomí, ale není to nic, co by jakkoli ovlivňovalo můj postoj nebo má veřejná vyjádření. Vstoupil jsem do SPD v roce 1973, své zásadní názory jsem od té doby nezměnil a SPD stále považuji za velkou demokratickou lidovou stranu, jež zůstává být i pro budoucnost na politické scéně nezbytná. Se svými politickými postoji nejsem koneckonců v této straně jediný.

FO: Coby bývalý přední představitel Spolkové banky pobíráte solidní výslužné, vaše knihy se výborně prodávají – mohl byste se vlastně už z veřejné scény stáhnout a užívat si života. Přesto se stále aktivně angažujete a děláte si nemálo nepřátel. Co vás k tomu vede?

TS: Už od mých gymnazijních let mě zajímají společenské a politické otázky. Vzdát se úřadů přece ještě neznamená přestat se o tyto otázky zajímat. Profesor filosofie, jenž dosáhl penze a byl emeritován, se také určitě i nadále bude filosofií zabývat. A pokud mi někdo chce naslouchat – i když jistě ne všichni -, to je přece pěkné.

FO: Jak si vůbec v těchto měnově tak turbulentních časech ukládáte své peníze vy?

TS: Byl jsem celý život státním úředníkem, a tak jsem dlouho veškeré své příjmy směroval na splácení svého domu a běžné odvody na státní zaopatření. Díky mé publicistické činnosti přibývají mi teď k tomu ještě nějaké další volné peníze, jež z poloviny vkládám do akcií, nejen koncernů Dax (stěžejní německý akciový index, sledující vývoj 30 největších podniků – pozn.překl.), ale i do středních firem. Druhou půlku jsem investoval do podnikových dluhopisů. Dbám přitom na to, abych portfolio namíchal tak, že v průměru přináší pět procent. A nedělám nic, co by překračovalo investiční horizont pěti šesti let.

(Thilo Sarrazin se narodil v roce 1945 a má dva syny. V letech 1967 – 1971 studium ekonomie v Bonnu, promoce 1973. Od roku 1975 je veřejně činný, mimo jiné i na Spolkovém ministerstvu financí a Spolkovém ministerstvu práce. V letech 2002 – 2009 byl ministrem financí Spolkové země Berlín. 2009 – 2011 členem představenstva Spolkové banky.)

Thomas Wolf

Z deníku Focus Online

Per-hand-preklady.cz