Thilo Sarrazin opět hovoří. Věhlasný eurokritik se v interview vyjadřuje k eurohujerům, omámené evropské měnové politice a nebezpečným inflačním potenciálům.

(První část rozhovoru zde)

FO: Vy jste před inflačními nebezpečími, vyplývajícími z rozvolněné finanční politiky, varoval už dříve. Politici nechávají ale taková slova rádi rozplynout ve větru. De facto nicméně inflace ukrajuje z úspor, anebo snad ne?

TS: To říkáte zcela správně. V zásadě jsem – stejně jako mnozí finanční a měnoví politici – toho názoru, že nízká inflace, jedno až jeden a půl procenta, v nouzi i dvě procenta ročně na škodu nejsou. Problém ale je – a tomu se ti krasořečníci vždycky v debatách vyhýbají -, že v rámci měnové unie dochází k nerovnoměrným vývojům cen, nákladů a mezd ve vztahu k produktivitě. Francie by tak, pokud by ještě měla vlastní měnu, ji potřebovala znehodnocovat o 20-25 procent, Itálie o 30-35 procent, Řecko o 40-50 procent. K něčemu takovému se také za oněch takzvaných měnových krizí přistupovalo a země, kterých se to týkalo, to činilo konkurenceschopnějšími. To už teď nefunguje. Proto teď ony snahy učinit tyto země konkurenceschopnějšími prostřednictvím snižování nákladů a strukturálních reforem. To je ale neskutečně trnitá cesta, protože kdyby tyto země byly společensky s to na sebe takové břemeno vzít, nebývaly by se byly ocitly v současné situaci.

FO: Jak tedy dále?

TS: Jisté je, že tyto rozdíly v nákladech musejí být nějak pokryty. Neudělá-li se to přes deflaci – tedy permanentní hospodářskou krizi -, bude to fungovat jen tehdy, když náklady a ceny v severských státech, především v Německu, porostou rychleji než na Jihu nebo na Západě. To vám řekne každý ekonom ECB, Spolkové banky nebo MMF, bude-li upřímný. A jelikož je nyní zcela nereálné, aby inflace na Jihu spadla pod dvě procenta, neznamená to nic jiného než požadavek, aby Německo mělo deset let pětiprocentní inflaci, jelikož jen tak mohou být rozdíly průběžně vyrovnávány. A to je současná implicitní strategie ECB: bohatou nabídkou peněz podporovat nakonec silnější inflaci na Severu než na Jihu.

FO: Co to znamená pro úspory občanů?

TS: Pro Německo by taková strategie o čtyř-, pěti-, šestiprocentní inflaci na deset let při trvale nízkých úrocích znamenala, že se úspory za těch deset let scvrknou prakticky na polovinu. To si lze spočítat na kapesní kalkulačce. K nízkým úrokům nemá také ECB – zůstane-li u svojí současné logiky - žádnou alternativu, neboť stoupající úroky by dluhové problémy soukromých subjektů i státu jen dále ještě prohloubily.

FO: Bývalý hlavní ekonom ECB Jürgen Stark označil nákup státních dluhopisů prostřednictvím ECB za "přerozdělování majetku v neznámé míře bez parlamentní kontroly." Má pravdu?

TS: Ano, ale samozřejmě je to trochu komplikovanější. Přerozdělování nastane až poté, jestliže nákup státních dluhopisů vede k tomu, že se peníze znehodnotí, neboť až inflace zapříčiňuje přerozdělování.

FO: A to se stane kdy?

TS: O inflaci se dá vždy hovořit až tehdy, když množství peněz stoupá. V současnosti nestoupá ale ještě množství peněz, nýbrž základní kapitál emisních bank. Lze říci: Tady se tvoří ty inflační potenciály. Aby se pak inflační potenciál v plné tíži projevil, k tomu je vždycky zapotřebí souhry více okolností, a může trvat ještě léta, než se to stane. Inflační potenciál, který si na sebe vymysleli Američani, když v souvislosti s financováním vietnamské války zaplavili svět začátkem šedesátých let svými dolarovými aktivy, se jim vymstil až s druhou ropnou krizí v roce 1973. Nebo vezměme si jen první světovou válku: I Německá říšská banka byla v roce 1914 ve zvýšené míře zapojena do válečného financování skrze státní půjčky a úvěry od centrální banky. Přesto nebyla v Německu před lety 1921/22 žádná otevřená inflace, trvalo to tehdy osm let. Stejně tak i centrálně-bankovní financování zbrojení, které Německá říše provozovala od roku 1934, vedlo teprve až v roce 1945 k inflaci.

FO: Už tenkrát tedy byly takové potenciály tvořeny…

TS: … jež mohou pak za nějaké mezinárodní krize vybuchnout. Může se také ale stát, že konkurenční tlak z Číny u nás nadále udrží náklady dole. Nicméně nejpozději až čínská měna devalvuje, protože přebytky platební bilance budou omezeny, bude dosaženo bodu, kdy trvalá nákladová brzda, již máme díky levnému importu z Dálného východu, odpadne. A pak budeme mít zase situaci jako začátkem sedmdesátých let.

FO: Co znamená inflace pro stárnoucí populaci jako je ta německá? Jak jisté jsou naše důchody?

TS: K euru a důchodům bych chtěl zmínit tři body. Za prvé: kapitálové příjmy se znehodnocují a nemají řádné zúročení. Za druhé: schopnost občanů platit daně a výkonnost státu jsou omezovány transfery a zárukami pro euro. A za třetí: přebytek platební bilance Německa nestojí kvůli eurokrizi na reálných hodnotách, nýbrž spěje vstříc zkáze, až jednou budou ona targetová salda smetena se stolu.

FO: Můžete to lépe vysvětlit?

TS: U kapitálově krytých penzí bude riziko podstatně výraznější: Riziko inflace potrefí prakticky všechny peněžní ústavy bez ohledu na to, koupím-li teď státní půjčky nebo pojištění. U fondových důchodových systémů bude riziko viditelné jiným způsobem, a to se dnes všeobecně podceňuje. Máme už téměř 50 let klesající porodnost. Nyní začíná tento nepoměr mezi lidmi produktivními a lidmi v důchodovém věku kypět. V současné době připadají na jednoho důchodce dva pracující. Od roku 2035 bude mít jeden člověk v produktivním věku k financování jednoho už neproduktivního. To už je samo o sobě příšerná zátěž pro sociální systémy. V příštích desetiletích bude tedy schopnost státu a jeho občanů nést zvýšené náklady nanejvýš zapotřebí. K tomuto vysokému požadavku přibývá nyní ještě i perspektiva stoupajících nákladů z transferů a záruk pro eurokrizové státy. V zásadě je možné takové procesy uložením kapitálu zmírnit. To ale makroekonomicky znamená, že hospodářství musí mít přebytky platebních bilancí, jež později rozpustí. Nyní nicméně veškeré své přebytky spotřebováváme na marnou eurozáchranu. 750 miliard euro sald Target-II neznamenají nic jiného, než že jsme do jižního a západního eurozahraničí dodali zboží za 750 miliard eur, aniž jsme za ně něco dostali. Všechny tyto peníze budou se jen odepisovat, bilanční přebytky budou prakticky spáleny na oltáři měnové solidarity a nebudou už k dispozici, až nás později potká stáří.

FO: Při krachu Španělska nebo Itálie by muselo Německo na základě svých záruk přinést gigantické sumy. Kdo zaplatí účet? Byl by to konec německého sociálního státu?

TS: Život jde pořád dál, samozřejmě by silná německá ekonomika i úplně nerozumnou politiku příštích 20 let nějak přežila. Jen to bude spojeno se stoupajícími ztrátami blahobytu. Německý sociální stát je ale i při optimální politice extrémně zatížen, neboť se kontinuálně posouvá relace mezi potřebnými pomoci a zbytkem obyvatelstva. Vyprávět nyní normálně vydělávajícímu, jenž má roční příjem 40-70 tisíc eur, že daňové zatížení lze nastavit tak, že budou platit jen ti nahoře – to by byl podvod na národu. Žijeme koneckonců na volném kapitálovém trhu. Vžijme se jen do postavení středního podnikatele: ztratí-li víru ve svoji perspektivu v Německu, jsou jeho peníze rychle pryč a on taky. Vychováváme v Německu mladou generaci lidí, kteří, když mají peníze, nejsou už na Německo odkázáni. Ale důchodce a příjemce sociální pomoci ano, ten zůstává tady. Pak budou ti, co jsou dnes Evropou opilí, jako první požadovat uzavření hranic a zamezení úprkům kapitálu. Vždycky jsem říkal: Hýčkejme si vlastníky a poskytovatele služeb, ne protože by to byli nějací obzvláště dobří lidé, ale v nejvyšším vlastním zájmu.

FO: A namísto toho jsou slyšet požadavky na zvláštní daň pro majitele nemovitostí. Je to ale s veřejnými financemi opravdu tak špatné?

TS: Německo si stojí v rámci EU ještě relativně dobře, nahromadilo ale už nesmyslně vysoké dluhy ve výši 80 procent hrubého domácího produktu. To nebyla žádná nezbytnost, nýbrž to vyplynulo z toho, že ti, kdo byli zodpovědní za finanční politiku, dostatečné konsolidace nedbajíce, přehnaně optimisticky jednajíce, učinili nakonec rozhodnutí zjevně chybná. Že to jde dělat i jinak, to jsem ukázal svého času v Berlíně, když jsem tam byl ministrem financí. Když jsem v roce 2002 začínal, byla v rozpočtu díra 25 procent neboli 5,3 miliard eur, a na konci jsem měl v letech 2007/2008 rozpočtové přebytky – mimochodem, poprvé a jedinkrát v téměř 60-leté historii Spolkové země Berlín. Že to funguje, to ukazují i státy jako Švýcarsko nebo Švédsko – oba ovšem bez eura -, jeden s vysokými a druhý s nízkými výdaji, ale oba s dluhy pod 40 procent hrubého domácího produktu a s klesajícím zadlužením. Státní finanční problém pokaždé vychází z disproporce mezi příjmy a výdaji. U nás teď někteří říkají, musíme mít víc výdajů. To není nic nového, od roku 1970 tu nebyla doba, kdy by Svaz německých odborů, Institut pro hospodářský výzkum a levé křídlo SPD nebyly pro vyšší daně z příjmů především pro takzvané bohaté. Zapomínáme ale, že horních deset procent poplatníků daně z příjmů stále přispívá do společné pokladny padesáti procenty, a dolních 50 procent naopak přináší méně než 5 procent. K dodatečným daním z majetku nemám tedy vůbec co dodat.

(dokončení zítra)

Thomas Wolf

Z deníku Focus Online

Per-hand-preklady.cz