Thilo Sarrazin opět hovoří. Věhlasný eurokritik se v interview vyjadřuje k eurohujerům, omámené evropské měnové politice a nebezpečným inflačním potenciálům.

Focus Online: Pane Sarrazine, jste jedním z nejvěhlasnější eurokritiků. Čím byste vlastně zatvrzelého eurohujera přesvědčil o rizicích eura?

Thilo Sarrazin: Zatvrzelého eurohujera? Ničím. To by bylo, jako bych chtěl se zatvrzelým katolíkem hovořit o neposkvrněném početí. Téma eura získalo už kvazináboženský charakter, mnozí eurohujeři se nicméně stále vyznačují značnou neznalostí čísel a faktů.

FO: V médiích jste vy sám nicméně označován za populistu, i navzdory vašim znalostem čísel a faktů. Časopis Cicero nazval vás tak "Karlem Dallem (známý německý bavič – pozn.překl.) politiky."

TS: Na něco takového nereaguji. Všímám si jen, je-li zdroj seriózní nebo ne, a jestli ti, co se tak vyjadřují, vůbec moji knihu četli. Tak jsem zjistil, že recenze mé knihy od kompetentních odborníků byly vesměs pozitivní, a 98 procent těch, co mé výroky kritizují, je vůbec nezná anebo je zkresluje. Dotknout by se mne mohla jen kompetentní kritika od někoho, jenž ví, o čem je řeč – takové kritiky ale většinou na škodu nebývají.

FO: Proč tu vlastně není žádná široká společenská diskuse o euru a s ním spojenými riziky?

TS: Je to proto, že hodně lidí tématu odborně nerozumí, a tak tuto část politiky ignorují. Ale ani mnozí politici nemají o měnových otázkách ponětí, a tak se oddávají jakémusi proevropskému blouznění, přesně v tradicích Helmuta Kohla. Nicméně co se měnových otázek týká, je takové blouznění to poslední, co bychom potřebovali. Právě tato mentalita je příčinou toho, že Německo – navzdory radám odborníků – už na začátku 90. let nastoupilo tuto riskantní a v konečném důsledku chybnou cestu.

FO: Jakoupak chybnou cestu? Nebylo to snad právě Německo coby země zejména exportní, jež na euru enormně profitovala?

TS: Tady je věru zapotřebí podívat se na čísla a fakta. Podívejte se jen na údaje ze zahraničního obchodu: v letech 1999 – 2011 klesl podíl našeho zahraničního obchodu v evropském prostoru ze 45,2 na 39,3 procenta. Německý export v eurozóně roste nejpomaleji, rychleji roste v evropských zemích bez eura, především ve východní Evropě, a nejrychleji ve zbytku světa: dvakrát tak rychle než v eurozóně. To tedy znamená, že motorem růstu eurozóna rozhodně nebyla. Když se člověk podívá na německé bilance zahraničního obchodu v různých obdobích, vidí, že německý export vzrostl v letech 1970 – 1980 o 180 procent, v letech 1980 – 1990 o 80 procent, v devadesátých letech také, a v letech 2000 – 2010 o 60 procent. Je sice pravdou, že rok 2010 byl rokem velkého propadu, nicméně je zřejmé, že růst německého exportu se díky euru rozhodně nezrychlil.

FO: Kdyby se ale euro zhroutilo, nemělo by to katastrofální následky?

TS: Takový argument slyším pokaždé. Maně mi to připomíná bouřlivou debatu na konci 60. a začátku 70. let, když se systém pevných směnných kurzů zhroutil. Od výmluvného frakčního šéfa SPD Helmuta Schmidta, přes ministra financí Franze-Josefa Strausse, až po šéfa Německého svazu průmyslu Hanse-Güntera Sohla, všichni tehdy varovali: Pokud se systém zhroutí, bude to pro německé hospodářství katastrofa. Když se pak systém opravdu zhroutil, zhodnotila se německá marka v letech 1969 – 1973 oproti francouzskému franku o 30 procent, proti dolaru a liře o 40 procent, vůči libře o 50 procent. A zároveň německý export nikdy nerostl tak jako v těch turbulentních sedmdesátých letech. Ani švýcarskému hospodářství stálý tlak na posilování jeho franku neuškodil. Euro od svého zavedení v roce 1999 posílilo oproti dolaru o 30 procent a vůči libře o 37 procent – našeho exportu se to nedotklo. Naproti tomu oproti české koruně o 30 procent oslabilo, a přesto obchod s Českem stoupal výrazněji než s Francií nebo s Itálií. Když se zkrátka člověk ponoří do těch čísel hlouběji, zjistí, že nelze vysledovat žádnou souvislost mezi posilováním, potažmo oslabováním měny a momentálním hospodářským výsledkem, protože ve hře je tu příliš mnoho faktorů. Samozřejmě, že dojde-li ke zhroucení eura, bude nejspíš výrazné posílení následné měny nevyhnutelné. Není ale žádný ekonomický důvod, proč by to mělo přinést větší škody než výrazné posílení německé marky v sedmdesátých letech.

FO: A targetové pohledávky Spolkové banky vůči Evropské centrální bance? Není 750 miliard eur dostatečný důvod k tomu, aby Německo udělalo všechno pro to, aby se euro nezhroutilo?

(pozn.překl. z německé Wikipedie: Profesor Hans Werner Sinn kritizoval v květnu 2011 Systém Target, neboť deficity platebních bilancí čtyř krizových zemí financuje tak Evropská centrální banka. Tak stouply v době od 30.1.2012 do 12.5.2012 targetové pohledávky Spolkové banky vůči ECB ze 466 na téměř 644 miliard eur, zatímco targetové závazky Řecka, Irska, Itálie, Portugalska a Španělska vůči ECB stouply z asi 500 na 950 miliard eur.)

TS: To je tak trochu jako případ "Karstadt und Quelle" krátce před insolvencí. (Společnost Arcandor a.s. v likvidaci, dříve Karstadt Quelle, byl obchodní a turistický koncern se sídlem v Essenu. 1.9.2009 vstoupila do insolvenčního řízení – pozn.překl.) Teprve až když banky promrhaly další úvěry, stal se Karstadt insolventním, a tehdy také mnozí říkali: Teď tedy máme ty ztráty. Ale ztráty nastupují hospodářsky v tom okamžiku, kdy dlužníkovi, jenž postrádá jakoukoli dostatečnou platební schopnost či bonitu, přidělíme úvěr. Kdyby ty targetové pohledávky měly fungovat v nějaké normální platební bilanci, musely by být oceněny dle principu aktuální hodnoty, neboť vůbec není předvídatelné, jak má vypadat mechanismus, který tyto pohledávky vrátí do stavu 50 až 100 miliard eur. To se může dít jen dotud, dokud nás krizové země Řecko, Francie, Itálie a Španělsko budou stavět před schodky platebních bilancí. To ale rozhodně nelze přijmout. Ty peníze jsou prostě fuč.

FO: Politici napříč stranami rádi by viděli "královskou cestu" k eurozáchraně ve všeobecném odevzdání národních suverenit, včetně rozpočtových pravomocí, na Brusel. Lze touto cestou jít?

TS: K odevzdávání rozpočtových pravomocí na Brusel nedojde. Proti tomu se například Francouzi s úspěchem brání. Naděje, že by bylo možno pomocí Bruselu donutit Francii nebo Itálii k solidním rozpočtům, je marná. Kdyby nicméně k odevzdání rozpočtů Bruselu došlo, pak by to zajisté muselo být v modelu, v němž by EU rozhodovala podle ústavně demokratických pravidel. To by ale zase znamenalo, že 70-procentní většina krizových zemí v evropském parlamentu by rozhodovala o nakládání s penězi z německých daní. A tak to přece být nemůže.

FO: Jak teda ale budoucnost eura může vypadat?

TS: Mým modelem pro společnou měnu je fiskální autonomie všech členských států. A k autonomii patři i povinnost sami si hledat zdroje příjmů, a také právo na bankrot.

FO: Bylo by pak ještě zapotřebí insolventního zákona pro státy?

TS: Na insolvenci vlastně žádného zákona netřeba, rozhodně pak ne pro státy. Insolvence nastává, jestliže někdo neplatí. To je skutečnost, nezávislá na nějakém zákonu.

FO: To by ale pak znamenalo odstoupení od eura, ne?

TS: To jsou dvě různé věci. Je také myslitelné, že země přestane platit, ale přesto si svoji měnu ponechá. Tyhle otázky jsou u nás pomíchány do té míry, do jaké se do státního financování vměšuje Evropská centrální banka. Čím vyšší je podíl, který ECB ve státních půjčkách drží, tím víc je i ona insolvencí jednotlivých států infikována. Proto by bylo zapotřebí, aby se ECB v měnové unii, ale bez společného státu, držela od státního financování zpátky.

FO: Angažujete se také za návrat k maastrichtským kritériím stability. Jsou ale takové požadavky vůbec ještě realistické?

TS: Ano, každý se vždycky ptá: jaká je alternativa k současné situaci? Ty jsou dvě. Ta první: Hned vystoupit a zrušit veškeré toto uspořádání – to bych nepovažoval za správné. Nebo se říká: V rámci naší pochybné měnové unie se vraťme ke správným maastrichtským pravidlům - dvě jsou stěžejní: zaprvé, žádné bailouty, a zadruhé, žádné monetární financování přes ECB. Podle mě byla hranice monetárního financování už těžce překročena.

FO: Ptám se tedy ještě jednou: Jak reálný je návrat k těmto principům? Je možné Řecko, Španělsko nebo Itálii z německé strany přemluvit k solidní rozpočtové politice?

TS: To přece vůbec není nezbytné. Postačilo by jim už žádné další peníze nedávat. Není přece úlohou Německa, říkat Francouzům, mají-li své milionáře zatěžovat 75-procentní daní z příjmů, nebo jestli mají mít 35-hodinový pracovní týden, či zdali má být u nich důchodová hranice 58 nebo 73 let. To je přece jejich věc, oni musí akorát nést pak také za svá rozhodnutí zodpovědnost. Nemícháme se přece ani do švédského sociálního modelu, v němž já osobně bych žít nechtěl. Ale je to volba Švédů, a oni si s ní žijí dobře. Financují si to sami a dělají to s minimem dluhů. Každý to dělá jinak a sám si za to nese zodpovědnost. Jen tak se dá budovat stabilní Evropa. Ale politika pokračujícího rozmazávání zodpovědností, zamlžování povinností a kompetencí, jen se stále více převody, zárukami a podobně, to k žádnému stabilnímu výsledku nepovede.

(pokračování zítra)

Thomas Wolf

Z deníku Focus Online

Per-hand-preklady.cz