S Petrem Robejškem o freudiánském gauči, zoufalosti německé kancléřky a selháních evropské integrace.

Pane Robejšku, proč jela Angela Merkelová osobně do Řecka, když ji v ulicích vítaly desítky tisíc protestujících? Jeden řecký deník si do titulku dal nacistický pozdrav "Heil", německá kancléřka je Řeky viděna jako ztělesnění německého útlaku a přirovnávána k Hitlerovi.

Potřebovala se s řeckým premiérem Samarasem potkat mezi čtyřma očima a probrat opravdu závažné věci, které nešly svěřit ani videokonferenci. Nepřekvapilo by mne, kdyby šlo o vyjednávání odstupného – kolik Řecko dostane jako výslužku, pokud opustí eurozónu.

Existuje relevantní odhad, kolik by to mohlo být?

Jistě několik desítek miliard eur. Možné by kupříkladu bylo, že by Řecko použilo tyto peníze na nákup

vlastních dluhů, a snížilo tak svou zadluženost.

Jak by řecký přechod na drachmu v realitě vypadal?

Není to nic nového, odborná literatura o tom již referovala mnohokrát. Došlo by k technické operaci, kdy se přes víkend zavřou banky a měna se změní. Většina firem, které s Řeckem obchodují, je na to již dávno připravena. Nejbohatší řecká vrstva své peníze též již uklidila, a tak by nejvíce ztratili příslušníci středních a nižších vrstev.

Bude v Řecku téct krev?

To je bohužel pravděpodobné. Ostatně, první mrtví již byli zaznamenáni. Otázka je pouze, jak velké by to byly nepokoje. V extrémním případě si umím představit, že by moc v zemi musela (dočasně) převzít armáda a výsledkem by byla plukovnická vláda. Nebylo by to v Řecku poprvé. Armáda může tvrdý režim jednoduše zdůvodnit tím, že se země ocitla na okraji občanské války.

V dnešní Evropě je patrné množství špičkových představitelů, kteří navrhují rychlou a hlubší federalizaci Unie. Jejich kritici tvrdí, že se pokoušejí využít současné eurokrize a vynutit pod dojmem nutnosti utužení vzájemné propletenosti Evropské unie.

Je evidentní, že Brusel se snaží posílit svou pozici. Předseda Evropské rady van Rompuy, předseda Evropské komise Barosso i eurokomisaři se pokoušejí získat více pravomocí. Samozřejmě jim však neuniklo, že jde jen a jen o peníze, a oni tudíž nejsou těmi, kteří skutečně rozhodnou. Jádrem problému je otázka, kdy a jak se sanují části evropského finančního průmyslu a rozpočty zadlužených zemí.

Ohledně plánů hlubší integrace chci poznamenat, že vždy je cesty zpět. Evropští politici nám již mnohokrát ukázali, že smlouvy a dohody se dají porušovat, pokud k tomu mají velcí hráči dostatečnou motivaci.

Posledních několik let udávalo Evropě cestu německo-francouzské duo Sarkozy–Merkelová, nyní však vidíme jen německou kancléřku jako nepsanou vůdkyni Unie. Čím to je? Je nový francouzský prezident Francois Hollande tak slabý?

Hollande je slabší než Merkelová, protože teď rozhodují peníze a nikoliv politické ohledy. Tradičně existují dvě koncepce, jak vést Evropu – francouzská a německá. Nyní již nelze přehlédnout to, co platilo i dříve, nebylo však tak zřejmé jako dnes: Francouzi a Němci nemají stejnou představu o formě evropské integrace. Němci měli a mají silný zájem o ekonomický vliv na Evropu.

Při svém hospodářském významu ostatně ani nemohou jinak. Francie měla a má silný zájem politicky ovládat Evropu a tím i oslabit německou hospodářskou dominanci. Paříž dlouho umně využívala německou historickou vinu a kreslila politickou mapu uspořádání evropské integrace.

Jenže nejpozději od roku 2009 je v popředí ekonomická otázka a v ní Francie zkrátka tahounem není. Francie již nemůže tak účinně vydírat Berlín pro jeho vinu za II. světovou válku a vynucovat si ústupky, po evropsku řečeno doklady solidarity.

Nyní už skutečně nejde o gesta, jako podávání rukou Mitteranda s Kohlem na hřbitově válečných obětí. V současné době se již natvrdo jedná o to, co je Francie ochotná nabídnout za sanaci jejích a jihoevropských bank. Otázka dne se tak zjednodušila na to, zda-li je Francie schopna vzdát se podstatných částí své suverenity výměnou za německé peníze.

Němci požadují za pomoc prohloubení politické integrace, tedy posun k federalizaci Evropy. To však žádný francouzský prezident nemůže přijmout. Neviditelnost Francoise Hollanda tedy čtu jako nervozitu a vyčkávání.

Hovoříme tedy o principu německé peníze za kousky národní suverenity nejen Francie, ale zejména jižních států. Někteří přirovnávají Angelu Merkelovou k Hitlerovi, jelikož se prý také snaží vládnout Evropě. Jak s tímto označením německá kancléřka dokáže pracovat?

Angele Merkelové se tato politika prostě stala, vytvořila ji svým váháním. V její osobě není kancléřská pozice v těžké době optimálně obsazena. To je nejlépe vidět na tom, když srovnáme její cíle v různých oblastech (daňová reforma, energie, klima nebo euro) a to, čeho skutečně dosáhla.

O úspěších nemůžeme mluvit v žádné oblasti. Merkelová se umí výtečně udržet u moci, má politický šachový talent, ovšem není vůdkyní pro národ a kontinent ve špatných časech. Chybí jí k tomu zejména ekonomická kompetence a odvaha k rozhodným a nepohodlným krokům.

A tak jejími ústy přiliš často hovoří bankéři a velké právní kanceláře. Obrazně řečeno je politika v eurokrizi předformulována u Goldman Sachs. Proto se politika prvořadě snaží chránit evropský finanční průmysl a důsledkem je, že ze severu na jih Evropy se transferují peníze ku prospěchu finančních aktérů.

Jakub Janda a Petr Robejšek

Bojí se německá kancléřka o osud německých bank?

Ty již z větší části přesunuly svoje pohledávky vůči jihu Evropy na německé daňové poplatníky. Ale v celoevropském rozměru buď dojde k řezu a zániku některých bank, jak tomu bylo v USA, nebo si budou ustrašení politici dlouhodobě přehazovat horký brambor. A jak jsem řekl bude z toho těžit pouze finanční průmysl.

Merkelová je ve složité pozici i proto, že v myšlení západoněmeckých elit dlouhodobě převládálo a do jisté míry dosud převládá pojetí hospodářské politiky spjaté s neoklasickou teorii. Ta sice selhala, ale její vliv je v politické praxi stále patrný.

Významnou roli hraje i ministr financí Schäuble, který nikdy nezapomněl na to, že mu Helmut Kohl zabránil, aby se stal jeho nástupcem. Schäuble si chce záchranou eurozóny za každou cenu postavit pomník velkého Evropana. K tomu přidejte obratný postup bank, které své analýzy a návrhy spojí s dostatečně hrozivými scénáři, a máte větší část vysvětlení (nejenom) německé euro-politiky.

Tu navíc posiluje značný evropský fundamentalismus německých elit, tedy myšlenka, že Evropa je pro Německo nejlepším řešením a zároveň nutným odčiněním jeho historické viny.

Česko se k navrhovanému společnému bankovnímu dohledu postavilo ústy premiéra Petra Nečase odmítavě. Jak zapadá tento navrhovaný mechanismus do myšlenek německé kancléřky o silnější Evropě?

Bankovní dohled je v zájmu všech zadlužených vlád, které tak chtějí mít jistotu, že jim bohatý evropský sever pomůže se záchranou jejich bank. Pořád tedy jde jen o peníze, které má Německo platit na jih Evropy za ústupky evropské integraci.

Někdy si říkám, za jak omezenou považují iniciátoři těchto konstrukcí evropskou veřejnost. Říkají, že jde o bankovní dohled, a myslí na pokrytí dluhů svých bank. Bankovnímu dohledu by se v praxi ubránili, ale peníze by již dostali. Jak průhledné.

Zde vidíme, jak dominantní je finanční sektor, a to jak ohledně jeho současné role, tak i ohledně příčin státní zadluženosti jihoevropských zemí. Od roku 2008 zažíváme krizi finančního průmyslu. To že evropské státy sanovaly své banky, zostřilo problém státního zadlužení těch nejslabších z nich.

Jak to bude dále, kdy dojde k pomyslnému rozseknutí?

Blížíme se do finále. Němci a ostatní severní země si uvědomují, že nemohou své obyvatelstvo jen ždímat. Německá politická třída ví, že musí svým občanům nabídnout už něco víc, než jen posílání finančních prostředků ven jižním směrem bez skutečné protihodnoty. Z Berlína zatím nehlasně a nedobrovolně, ale přesto již dosti zřetelně zní – "za naše peníze chceme naši muziku".

Je to legitimní postoj? Kritici varují před dalším německým pokusem vládnout kontinentu.

Racionálně viděno, ano. Kdyby německá vládnoucí třída měla tak energické vůdčí osobnosti, jako byla třeba Margaret Thatcherová, tak by již v roce 2009 zeznělo: My platíme a určujeme cenu. Berte nebo neberte. Německá vláda však postupuje jinak a její chování lze vysvětlit dvojím způsobem.

Buďto Merkelová a její tým skutečně věří, že současný postup pumpování peněz na jih je řešením, které se dostaví dříve, než němečtí občané ztratí trpělivost. Upřímně řečeno se mi to nezdá moc pravděpodobné.

Spíše bych řekl, že v pozadí může být následující kalkulace. Německo sice projeví ochotu dlouhodobě financovat nejzadluženější státy, ale bude za to požadovat zřetelné prohloubení politické integrace.

To však donutí některé problémové země k tomu, že eurozónu opustí, protože jejich vlády nebudou schopny obhájit před obyvatelstvem zřeknutí se národní suverenity výměnou za finanční pomoc.

Němci si tak budou moci umýt ruce a říci, že pro Evropu udělali vše, co mohli, a některé země na to prostě neměly, a tak musely loď opustit. Takto by jaksi mimoděk vznikla Evropa několika rychlostí.

Kdo zůstane uvnitř eurozony?

Rozhodující je proto otázka, kdy k tomu dojde. Eurozona se skládá ze států, které k sobě ekonomicky nepasují. Evropské vlády a bruselská centrála však dosud odmítají zmenšit eurozónu na ty, kteří si ji mohou ekonomicky dovolit. Tvrdohlavě se vzpírají realitě. Některé motivy patří na freudiánský gauč, ale jiné jsou o to prozaičtější; získat co nejvíce finanční podpory, dokud to ještě jde.

Tím, že evropské špičky odmítají vzít skutečnost na vědomí, tak se zejména bohatší severní státy dostávají do situace, kdy se jim realita jaksi stává – nejsou již hybateli, jen se na ně hrne vlna fakt. Reakce jsou za takových podmínek těžko kalkulovatelné.

Je kupříkladu možné, byť nikoliv nejpravděpodobnější, že eurozonu opustí Německo. Společná měna by ztratila na hodnotě a to by dočasně usnadnilo situaci osiřelých členů eurozóny; vzrostla by jejich konkurenceschopnost. Rozhodující je, kdy dojde k oddalovaným bolestným krokům. Čím dříve k tomu dojde, tím lépe pro záchranu společné měny a myšlenky evropské integrace.

Takže není možné, že se po dalším záchranném summitu nepotáhne současná letargie dále?

S každým dalším záchranným summitem se zřetelněji rýsuje nutnost opravdu energického řešení. Ale liknavost evropských špiček může vést i k tomu, že se eurozóna bude ještě několik let financovat , inflačním tištěním peněz.

Pak by mohly být i nadále změkčovány podmínky a prodlužovány lhůty jejich splnění pro Řecko a třeba Španělsko. Mohlo by dokonce dojít i k růstovému oživení, po kterém evropští politici tolik touží. Vyústění krize by to oddálilo a zostřilo s tím spojené důsledky jak pro sociální mír v Evropě, tak pro myšlenku evropské integrace vůbec.

Petr Robejšek je politolog a poradce pro strategické otázky. Devět let působil jako ředitel Mezinárodního institutu pro politiku a hospodářství Haus Rissen v Hamburku, dnes na volné noze. Tvůrce návrhu konceptu ekonomické diplomacie ČR. Vzdělával členy Generálního štábu německé armády, dlouhodobě se věnuje koučování nejvyšších představitelů státní a komerční sféry.

Vyšlo v týdeníku Reflex