Angela Merkelová o Evropské unii

Jen zřídkakdy poskytuje Angela Merkelové interview k evropské krizi – každou její slabiku obratem někdo nějak interpretuje, nešikovný důraz ihned může na trzích způsobit poplach. Přesto s ní mohl i Stefan Kornelius, redaktor deníku Süddeutsche Zeitung, hodinu hovořit o jejím nejdůležitějším politickém projektu.

Říkají jí Železná kancléřka, nebo též paní Bismarcková: spolková kancléřka Merkelová se v dobách krize stala nejmocnější evropskou političkou. Poprvé tuto svoji moc v rozhovoru pro šest předních evropských deníků připouští, vysvětluje, co si představuje pod pojmem solidarita – a evropské stáry varuje před přetěžováním Německa v dluhové krizi.

SZ: Paní spolková kancléřko, hrajete na nějaký hudební nástroj?

AM: Ne, sice jsem se jako dítě učila trochu na flétnu a na klavír, ale s pramalým úspěchem.

SZ: Přesto ale právě dirigujete velký koncert. Srovnáváte-li tedy Evropskou unii s orchestrem, kterápak partitura tam přísluší Německu?

AM: V evropském orchestru, který mám na mysli, není žádný národ jen pro jemnou hudbu a jiný jen pro pozouny, nýbrž každý národ je tam v každé hudební sekci zastoupen.

SZ: Teď jste rok velmi intenzivně zkoušela, většinou však disharmonicky…

AM: … velmi moderní hudbu …

SZ: Pochopil mezitím orchestr partituru? Konkrétně: Mají politici krizi pod kontrolou?

AM: Ano, rádi bychom nechali zaznít Evropu do ostatního světa jako jeden orchestr. A i v politice jsou pasáže v dur a v moll, a vedle harmonie jistě se tu vyskytnou i disharmonie. Ale už jenom to, že dnes můžeme EU – s dějinami našeho kontinentu za zády - srovnávat s nějakým orchestrem, je přece pokrok.

SZ: A partitura?

AM: Krizi jsme ještě nepřekonali. Jsou tu jednak aktuální těžkosti, které nás stále ještě zdržují: extrémní zadlužení některých zemí, často nahromaděné za víc let a nynější finanční a hospodářskou krizí ještě prohloubené, mnohdy doprovázené vysokou nezaměstnaností a těžkými strukturálními nedostatky. A potom je tu samozřejmě i zvláštní případ Řecko, kde se navzdory veškerému úsilí nejen Řeků, ale i mezinárodního společenství stále ještě nepodařilo situaci stabilizovat. S tímto vším musíme se nejprve vypořádat, a získat tak důvěru trhů zpět.

Vedle toho je tu základní otázka: Kolik nadšení máme pro naši Evropu? Povede se nám srovnat se do jedné řady? Anebo - orientujeme se na hospodářsky dynamické regiony světa, na ty, které udávají tempo? Je dobré, že jsme se zatím ujednotili v otázkách rozpočtové disciplíny a dluhové kázně – ale jen to nestačí. Evropa potřebuje více růstu a iniciativy, musí se umět do budoucna prosadit i v celosvětové soutěži. Chtěla bych, aby byla Evropa i za 20 let stále uznávaná pro svůj inovační potenciál a výrobky. Jde o to, jak se budeme umět chovat v době globalizace.

SZ: Máte o dosavadní protikrizové politice nějaké pochybnosti?

AM: Dobrý politik vždycky pochybuje, a také svá rozhodnutí neustále přehodnocuje. Samozřejmě, že bych ráda euro a Unii zachovala – o těchto cílech tedy pochyb nemám. Ale ohledně cesty, to jsou vždycky úvahy a kompromisy: jak si právě náš fiskální pakt stojí, jak to uděláme s pracovním právem, jak rozdělíme strukturální fondy?

SZ: Učení - mučení.

AM: V Evropě jsme si v minulosti často malovali vzdušné zámky. Ani trhy dlouho na problémy nereagovaly, ani na ztrátu konkurenceschopnosti Řecka. A samozřejmě jsme ještě navíc sami kolikrát nedodržovali ani vlastní pravidla, jako ta o paktu stability a růstu.

SZ: Co je vaší nejdůležitější zkušeností z dosavadní krize?

AM: Na začátku se hodně diskutovalo o tom, nejsme-li v Evropě jen obětí tzv. spekulantů. Mezitím, a to je ten rozhodující krok, jsme však kořeny našich problémů odhalili. Mnoho zemí vyvinulo za posledního jeden a půl roku nemalé úsilí a provedlo bolestivé reformy, za což mají moje plné uznání. Myslím, že nakonec jsme nalezli dobrou rovnováhu evropské solidarity a národní sebezodpovědnosti. Jsem hluboce přesvědčena: vezmeme-li si ze všech našich chyb a opomenutí poučení, bude Evropa po krizi mnohem, mnohem silnější než před ní.

SZ: Ohledně tématu solidarity jsou tu ale i jiné názory. Itálie žádá mnohem větší podporu. Co vy vůbec rozumíte pod pojmem solidarita?

AM: Že našim evropským partnerům pomůžeme, s tím, že očekáváme, že i oni sami zaměří veškeré své úsilí na to, aby svoji situaci zlepšili. Tak jsme to dělali s eurovalem EFSF, tak to děláme i s ESM. Idea trvalého záchranného mechanismu vyšla ostatně z Německa. Jsme k solidaritě připraveni. Vždycky jsme ovšem poukazovali na to, že pomáhat v rámci měnové unie musíme na bázi dohod, kde je zcela jasně řečeno, že žádná země nemůže nést zodpovědnost za dluhy země jiné.

SZ: Vaše solidarita je poněkud strohá.

AM: Jsme solidární, ale nesmíme zapomínat ani na zodpovědnost vůči sobě samým. Obojí k sobě patří. Nemělo by žádný smysl, kdybychom slibovali stále víc peněz, ale s příčinami krize nebojovali. Ve Španělsku je kupříkladu více než 40 procent mladých bez práce, což je ale zapříčiněno i tamější legislativou. Prosím, aby toto nebylo pokládáno za výčitku, neboť mám velké uznání pro snahu Španělska po reformách. Jsem pro to, abychom se v Evropě učili od sebe navzájem. I Německo se leccos může od jiných zemí přiučit. Při všech těch miliardových pomocích a záchranných deštnících musíme nicméně i my Němci dávat pozor, aby nám nakonec nedošel dech, neboť ani naše možnosti nejsou neomezené a nepomohlo by se tím ani ostatní Evropě.

SZ: Stres z krize zanechává nicméně své neblahé stopy. Jak veliké je nebezpečí rozdělení Evropy?

AM: Já žádné rozdělení Evropy nevidím, ale je jasné, že trhy testují, máme-li tu vůli k jednotě. Dlouhodobí investoři, kteří obhospodařují peníze mnoha lidí, by rádi věděli, jak na tom Evropa bude za dvacet let. Bude vůbec Německo se svými demografickými změnami i potom konkurenceschopné? Budeme otevření inovacím? V krizi jsme dosáhli zcela nového stupně evropské spolupráce: to je skoro totéž jako jednotná vnitřní evropská politika. Takže už se nemůžeme jen diplomaticky oťukávat, nýbrž musíme – stejně jako v národních vnitřních politikách – problémy odvážně definovat a řešit.

SZ: Britové se jistě žádné evropské vnitřní politiky nezúčastní.

AM: Jsem přesvědčena, že Velká Británie má zájem zůstat členem Evropské unie. Samozřejmě, že spolupráce 27 států není pokaždé jednoduchá. A nám Němcům vždycky půjde o to, se všemi se dohodnout: i s tzv. velkými, i s tzv. malými členskými státy, s těmi, co tu byli od začátku, i s těmi, kteří během těch desetiletí přistoupili. Pokaždé znovu a znovu musíme hledat rovnováhu se všemi, tedy i s Velkou Británií.

SZ: Jakápak rovnováha, když některé státy k vnitřnímu jádru Evropy a fiskálnímu paktu ani nepatří?

AM: Každý uzná, že země, které se navzájem spojily společnou měnou, musí také obzvláště těsně spolupracovat. Ale neuzavíráme se, to by bylo špatně. Ať už u paktu euro plus, nebo u fiskálního paktu: každý nečlen eurozóny je zván, aby spolupracoval. Společnou měnu jen posílíme, sladíme-li naši politiku ještě těsněji, a budeme-li i připraveni, krok po kroku předávat své záležitosti Evropě. Jestliže stokrát slíbíme snížení dluhů a solidní rozpočty, pak to musí také v budoucnu být buď realizováno, anebo vyžadováno. Fiskální pakt musí zkrátka sloužit k tomu, aby dodržování těchto závazků bylo kontrolovatelné. K tomu musíme propůjčit příslušným institucím více kontrolních pravomocí – a také jim dát větší možnost stisku…

(dokončení zítra)

přeložil