“Několik dnů před prvním odstřelováním Haify jsem odjel na dovolenou do Petrohradu. Kdybych věděl, že začne válka, zůstal bych doma. Je to velká nejistota, když život své rodiny kontroluješ jen přes televizní nebo novinové zprávy...”
Jeho otec pocházel z Hranic na Moravě, matka z Opavy. Narodil se jim v polském městě Bialsko - Biala. Před transportem Židů do koncentráku se ve věku jedenácti roků snažil uprchnout se starším bratrem na Slovensko. Chytili ho, ale poradil si, dírou v dobytčáku utekl a dal se k partyzánům. Přežil a v roce 1948 přestěhoval do právě vzniklého státu Izrael. Po 42 letech života v zemi svých praotců se koncem roku 1990 vrátil na deset let České republiky. Takový je stručný životopis dnes devětasedmdesátiletého Petra Bachracha, který skoro šedesát roků žije v izraelské Haifě.
Ve třinácti partyzánem
“V Polsku jsme žili do konce roku 1939. Když vypukla druhá světová válka, první starostí Němců bylo, jak se zbavit Židů. Měli jsme sice finanční možnosti prchnout na Západ, ale můj táta byl vysokým důstojníkem ještě z dob Rakousko-Uherska a myslel si, že se mu nic nemůže stát. A byl mezi prvními Židy, které vzali už v roce 1939 do transportu z Ostravy do pracovního tábora Niska v Polsku...”
Kolem 1.200 Židů z Ostravska se vydalo se zavazadlem o maximální váze 50 kg přes Bohumín, Krakov, Rzesow do Niska nad Sanem. Při útěku na východ byl Petrův otec zastřelen. Jeho syn se v roce 1990 vydal do Polska, aby našel, kde je jeho otec pochovaný. Známý mu poskytl nákres, podle něhož hledal otcův hrob. Bylo to jako detektivka. Tam, kde byl před půl stoletím les, tam se prostíralo pole, kde kdysi tekl potok, byla silnice. Bylo to složité hledání, ale nakonec místo posledního otcova odpočinku našel...
“Byl to pečlivě udržovaný hrob s dřevěným křížem. Původně jsem chtěl ostatky otce převézt do Ostravy, ale když jsem viděl, jak se tam o něj starají, nevadil mi ani ten kříž. I můj syn se mu už byl poklonit...”
Když se Petrova matka dozvěděla o smrti svého manžela, snažila se zachránit alespoň své syny. Proto zařídila, aby byli propašováni na Slovensko, kde žili u známých až do roku 1942. Připravovali se zde k odchodu do Palestiny. Pak ale začal hon na Židy také na Slovensku. I když to Němci zatím nežádali, Slováci vycítili možnost zbavit se židovských spoluobčanů a sami začali organizovat deportace s úmyslem získat jejich značný majetek.
“V prvním transportu, který skončil v Majdanku, byl i můj bratr. Mezitím se moje matka, která se přestěhovala k příbuzným do Olomouce, ocitla v transportu do Terezína. Už jsem ji nikdy nespatřil. Sám jsem se protloukal na útěku od Liptovského Mikuláše až po Ružomberk. Slováci mě ale chytili a dali do transportu. Udělal jsem si díru ve ztrouchnivělé podlaze vagonu a utekl jsem do hor. Ujal se mě starý bača, který mi umožnil kontakt s partyzány. Stal se jedním z nich, třináctiletým „práčetem“...
Když se ke konci války jeho oddíl spojil se Svobodovou armádou a s ní se dostal až domů. Po osvobození začal chodit v Ostravě do školy, aby dohnal ztracené učivo. Stále častěji se však ozývaly nepřátelské útoky jeho českých spoluobčanů: Židé, táhněte do Palestiny! Tak se tam s kamarádem Honzou Rosenbaumem vypravil.
“Přistáli jsme začátkem osmačtyřicátého u břehů Haify a hned jsme se přihlásili jako dobrovolníci na frontu. Ještě nebyl Izrael oficiálně založen a už nás napadali libanonští bandité. A když byly 15. května 1948 vytvořeny hranice naší země, napadla nás Sýrie, Jordánsko, Iráčené a dokonce i Egypťané, kteří se dostali až k Tel Avivu. Nechtěli uznat OSN stanovené hranice. Museli jsme se bránit. To mi bylo už osmnáct let. Nějakou zkušenost z války jsem měl. Musel jsem si jako voják umět často poradit i s málem. Třeba Jordánci měli dokonalé zbraně, děla a tanky britské výroby, protože toto území patřilo dlouhou dobu pod správu Velké Británie. My jsme měli jednu pušku na čtyři domobrance...”
Izrael v této fázi své nové existence ještě vlastní armádu neměl a tak si alespoň doma vyráběli zápalné láhve, z Československa dostali v první fázi dvě německá trofejní letadla a nějaké pušky a děla. Takto vyzbrojeni pak odráželi útoky nepřátel, jichž bylo mnohem víc a nechyběli jim ani samopaly, tanky, granáty a dostatek munice. Přesto je odrazili.
Voják šesti válek
V roce 1952 se poprvé oženil. Jeho ženě se narodil syn Doron. Měl s ním své plány, jako většina izraelských mladíků však musel na frontu. Padl při bojích na libanonské frontě. Někde mezi Bejrútem a Damaškem. Pak se Petr Bachrach rozvedl a zanedlouho se oženil podruhé. Znovu měl syna. Dnes je z něho generální ředitel jedné z gumárenských firem v Izraeli. Ten své vojančení přežil. Nejvíc z rodiny však se zbraní v ruce prožil Petr Bachrach, který bojoval v šesti válkách. Začínal jako voják jednoho z tří prvních praporů izraelské armády, končil jako její podplukovník v záloze.
“První boje jsem zažil ve druhé světové válce ve slovenských horách, pak jsem bojoval jako dobrovolník u Jeruzaléma za samostatnost Izraele v roce 1948. Bylo to hrozné - ráno přijeli noví kluci, než jsme se seznámili, byli mrtví. O osm let později vypukla Sinajská válka, v níž jsem už byl kapitánem. Pak přišla šestidenní válka v sedmašedesátém, kdy jsme dobyli Golanské výšiny. To už jsem byl přeškolený na velitele tanku. Mojí pátou válkou v roce 1973 byla jomkipurská. Začala ve svátečné den, kdy většina našich lidí byla v synagogách. Zákeřně nás přepadla vojska sousedních arabských zemí. Přes toto zaskočení a mnoho izraelských obětí jsme opět vyhráli. Poslední mojí válkou byl boj v roce 1982, kdy jsme se museli bránit teroristům, útočícím z území Libanonu.”
Nejobtížnější boje Petra Bachracha? Asi když šli nedaleko Nazaretského jezera obsadit Golanské výšiny, z nichž židovské osady odstřelovali Syřané. Nejdřív museli jít v pouštních horách ženisté, za nimi jel buldozer, aby udělal cestu pro tanky, nakonec se přesunovala pěchota. Jestli někoho zabil?
“To se nedá v takové válce říct. Nebojovalo se přece v zákopech na bodáky člověk proti člověku. Střílelo se na velké vzdálenosti, takže jsem nevěděl, jestli byl mou střelbou někdo zraněn nebo smrcen. Vím jen, že jsem jednou zapálil jordánský tank, který byl od mé jednotky asi kilometr. Arabové v Libanonu, Sýrii či Jordánsku byli sice mými nepřáteli, ale dnes jsou pro mne prostě národy stejné, jako je Izrael. Chceme s nimi žít v míru. Jejich matky přece pláčí za svými zabitými syny stejně bolestně jako izraelské mámy...”
Kde je tedy problém? Proč se pořád lidé na obou stranách zabíjejí...?
“Chyba je v těch nahoře. Touha po moci. A to jsme zase zpátky u náboženství. Co je náboženství? Proč jsou mrtví v severním Irsku? Proč byly statisíce usmrcených v Bosně a Hercegovině? Jen z náboženských důvodů a z posedlosti dostat se k moci. Náboženská záminka byla po staletí pro paranoidní vůdce vždy tou nejosvědčenější metodou, jak získat vládu. Je ale třeba říct, že výjimka potvrzuje pravidlo. Muslimští fundamentalisté jsou fanatici; přestože společně uznávají jen svého Mohameda, jsou schopni se vraždit sami mezi sebou. Jen si vzpomeňte na válku mezi Irákem a Iránem. Jaké to byly masakry. Stejně to funguje také v Libanonu. Je těžké se dohodnout s Araby, kteří se nechtějí domluvit ani sami mezi sebou...“
Z čeho dnes žije? Dostal v České republice důchod ve výši 1.400 korun. K tomu 550 korun za dvěstěpadesátku, tedy za odboj. České občanství nikdy neztratil, izraelské získal, takže má nyní občanství dvě.
“Kdybych nepodnikal a nenašetřil si, nevím, jak bych existoval. Měl jsem v Haifě s kamarádem autoservis s šestadvaceti zaměstnanci. Ten kamarád byl Arab, dodnes se přátelíme. Z podniku jsem ale odešel v roce 1983, kdy jsem byl po smrti svého prvorozeného syna Dorona bez chuti do života. Můj mladší syn se ale o mne jako generální ředitel velkého gumárenského podniku postaral. Zastupoval jsem jeho firmu na severu země, prodávali jsme klínové řemeny, hadice, pásy na transportéry a další gumové výrobky.“
Epilog
První syn Petra Bachracha zahynul během bojů na izraelsko-libanonské frontě mezi Bejrútem a Damaškem. Každý otec v Izraeli, který ztratil ve válce svého syna, má právo svého druhorozeného už do bojových linií neposílat. Záleží pouze na otcově rozhodnutí. Přesto druhý i třetí syn Petra Bachracha si na tátovi vymohli, aby si mohli jít také oni splnit si svoji vojenskou povinnost. A ne někam do skladu nebo jinam do zázemí, ale přímo k tankistům na frontu. Naštěstí přežili.
Petr Bachrach se počátkem roku 1990 rozjel za svým přítelem do Švýcarska, aby mu pomohl při přestavbě domu. Jeho srdce si tam ale vybralo dovolenku; postihl ho infarkt myokardu. Když se zotavil, rozhodl se na čas vrátit na Ostravsko, do míst, kde nechala jeho rodina své kořeny.
Měl obavy, že horké klima v Izraeli by jeho zdraví neprospělo. Tak se vrátil a dal se do práce při budování nové tváře Židovské obce na severu Moravy a ve Slezsku jako její předseda. Dnes už opět žije převážně v Haifě a je rád, že má dvě domoviny. Obě jsou mu stejně drahé, přestože z obou byli jeho předkové vyhnáni. I proto si oba tyto domovy zaslouží. Za oba bojoval.
(ukázka z knížky Přežili šest válek)
Převzato s laskavým svolením autora z Bretislav-Olser.enface.cz