Kdysi jste žil ve Spojených státech žil, určitě se o tamní dění pořád zajímáte. Co říkáte průběhu nedávných prezidentských voleb včetně obviňování z podvodů a zpochybňování korespondenčních voleb?
Mám zkušenost starou půl století a jistě se od té doby mnoho změnilo. Když jsem nastupoval na univerzitu ve státě Missouri, stačilo potřesení rukou, a tím stvrzení i finanční dohody. Jedinou „občankou“ byl průkaz univerzity, který mi byl užitečný při koupi alkoholu jako potvrzení mé způsobilosti, co se věku týče. V obchodech při placení byly k dispozici volně dostupné nevyplněné bianko šeky, tak lehce zneužitelné k podvodům, ale žádná identita kromě podpisu nebyla požadována a údajně podvodníky chytili do týdne. Byl to svět postavený na serióznosti a vzájemné důvěře. Na tom je postaveno i korespondenční hlasování, kdy volič jen podepíše hlasovací lístek a vloží ho do obálky, kterou opět podepíše. Hlas je platný, pokud se oba podpisy shodují a zřejmě se nic jiného ani nekontroluje.
Tento zvyk se odvíjí od umožnění hlasování všem, i těm žijícím ve velkých až nedostupných vzdálenostech od volebních středisek. Tak v řadě států nepotřebujete při volbách žádný doklad, prostě přijdete a slíbíte či odpřisáhnete, že to jste vy, a volíte, prostě si lidi důvěřují! Důvěra platí už od dob divokého západu, kdy se šerifové ustanovovali jen slovní přísahou. Ve státě New York prý dokonce platí pravidlo, že volič má natolik velkou svobodu rozhodování, že i když už odhlasoval poštou, může si svůj hlas rozmyslet a jít hlasovat ještě jednou, a to osobně, což však vyžaduje následné vyřazení předchozího hlasu. Na instituci hlasování je tak založena de facto veškerá důvěra Američanů ve funkčnost státu: pokud se mi něco nelíbí, třeba jak v mém sousedství něco nefunguje, tak zvolím někoho jiného, případně se nechám zvolit sám a pokusím se to změnit. Pokud by volby probíhaly v tomto duchu někde jinde, už by asi byly pod hrozbou kritiky nedemokratičnosti a navrhovaly by se sankce pod palbou nejmorálnějších odsuzovatelů.
Jak si vysvětlujete letošní nezvykle vysokou volební účast a nakonec i prohru funkci obhajujícího Donalda Trumpa, ačkoli získal nevídaných 75 milionů hlasů?
Už dávno jsem mimo realitu amerického dění a jen tak odhaduji vývoj odněkud přes oceán. Zdá se, že Trump musel bojovat proti řadě veřejnoprávních vysílání, třeba i CNN sledovatelné i u nás. Ale nebyla to jen média, ale i ulice a hlavně vliv univerzit ve velkých městech. Lze usoudit, že volby byly hlavně proti Trumpovi, a kdo proti němu kandidoval, nebylo až tak podstatné. Samotný průběh hlasování byl ovšem zbytečně protažený a kombinoval příliš mnoho pravidel a nejasných technik, poplatných jednotlivým státům, aby nevyvolal podezření.
Přes svoji neoblibu získal Trump historicky největší počet hlasů pro poraženého, navíc celá čtvrtina nebyla z rukou bílé rasy. A to i přesto, že byl obviňován a vyšetřován z nejrůznějších deliktů včetně tzv. ruské stopy ve své předchozí předvolební kampani a dokonce byl podroben ponižujícímu pokusu o odvolání z funkce. Na druhé straně vyvázal Spojené státy ze zeleného mezinárodního uhlíkového šílenství a zaznamenal i úspěchy třeba v usmiřování na Blízkém východě. Špatně si nevedl ani v oblasti ekonomické což bylo založeno na třech faktorech: podstatné snížení daní, energetická nezávislost a férovější podmínky zahraničního obchodu. Snažil se nepodléhat obrovským tlakům finančně-vojensko-průmyslových lobby. Podnikal kroky proti nelegální migraci a byl nekompromisní k anarchii a násilí demonstrantů. Podařilo se mu dosáhnout nejvyšší zaměstnanosti černochů ze všech prezidentů a zpětně přivedl i pracovní místa z Číny, na což se často zapomíná.
Mluvíte o poraženém kandidátovi v dost pochvalném duchu. Copak vás jeho prohra překvapila, když soudě podle vícero průzkumů byl v zemi hodně nepopulární?
Jeho popularita byla nebývale nízká, demokraté si byli jisti drtivým vítězstvím, jeho předpokládaná ztráta měla být několik procent. To se ale nestalo. Republikánští kandidáti byli úspěšnější, než se očekávalo. Divné je, že ve čtyřech státech republikáni zvolili své vlastní senátory, ale hlas „lidu“ dali překvapivě Bidenovi. Dalšísporným bodem se staly pozdě došlé korespondenční hlasovací lístky, které byly výrazně ve prospěch protikandidáta Bidena, což se zdá statisticky méně pravděpodobné. Poslední nejasnost se odvíjela i od třetího vzadu, který by býval mohl rozhodnout volby. Třeba v některých státech byla politička Libertariánské strany Jo Jorgensenová volena tisícem hlasů, například v Arizoně s 11 voliteli zvítězil Bidena o 11 tisíc hlasů a její výsledek byl plných 51 tisíc hlasů. Nebo v Georgii s 16 voliteli měl Biden převahu jen 15 tisíc hlasů, přičemž Jo získala 62 tisíc hlasů. Proto se Trump snažil využít všech nejasností a zneplatnit autentičnost volby, kdy by se standardně každý jeden oprávněný volič musel identifikovat, musel osobně přijít do volební místnosti, tam tajně označit jím zvoleného kandidáta a pak před zraky svědků vhodit hlasovací lístek do volební urny. Cílem Trumpova oportunismu nebylo získat víc volitelů, ale zpochybnit volitele svého soka. Volby dopadly, jak dopadly, dopřejme slávu vítězům, a ale přiznejme i čest poraženým, což si Trump dostatečně nepřipouští připomínaje si Stalinova slova, že podstatní nejsou voliči, ale ti, co sčítají hlasy.
Jaký vývoj ve Spojených státech se po odstranění pro mnohé nepohodlného Donalda Trumpa z čela největší světové velmoci dá očekávat?
Slýcháme hlasy, že demokraté se často paktují s komunisty a že USA čekají problematické časy. Připomeňme si slova Olgy Matuškové: „My jsme museli utéct, zanechat v Čechách všechno, co jsme měli, a když se tady probouzí velice silně zkomunizovaný režim, tak to je strašná vidina“. Bude tohle platit? Nově zvolený prezident si dá pozor dělat příliš velké změny, na to je hodně znalý díky své dlouhodobé předchozí politické zkušenosti. Sámnastupuje v době pokračující epidemie, možná i začínajícího ekonomického rozvratu a trvajících nepokojů v amerických ulicích. Taková výchozí pozice je extrémně těžká pro kohokoli, jejímž paradoxem zároveň je, že právě covid pomohl Bidenovi do Bílého domu.
Připomeňme si, že Joe Biden se v roce 2017 stal profesorem University of Pennsylvania, a tak bude mít blíže k universitnímu světu a k podpoře vědy včetně elitních akademiků v politice. Slíbil také, že zemi přivede k normálu, po celých třicet let byl přítelem vyhraněného republikána Johna McCaina, který byl v roce 2008 protikandidátem Baracka Obamy v prezidentských volbách. Joe Biden je rovněž teprve druhým praktikujícím katolíkem v prezidentské historii USA a tak tolerantnější k migraci. Pokud by přeci jenom směroval zemi příliš doleva, tak ho bude usměrňovat republikány ovládaný Kongres, stejně jako tomu bylo za Obamy a Clintona.
Obavy z možného výrazného posunu doleva jsou ale mnohem více spojovány s Kamalou Harrisovou, první zvolenou viceprezidentkou USA, nejen pro případ, že by Biden nemohl dokončit svůj čtyřletý mandát, ale i s ohledem na příští volby za čtyři roky. Je podle hlasování čtvrtá nejlevicovější senátorka kontroverzní postavou?
Obávaná viceprezidentka Kamala Devi Harris vystudovala ekonomii a práva na Howardově univerzitě a na Kalifornské univerzitě dokonce získala čestný doktorát a nemusí být tak kontroverzní, jak se předpokládá. O to víc, když je ze vzdělané rodiny, otec je emeritním profesorem na Stanfordově univerzitě a matka významnou lékařkou zabývající se výzkumem rakoviny prsu. Stala se podporovatelkou liberální potratové politiky, je jednoznačným stoupencem Izraele, ale je také aktivistkou Nové levice podporující nebezpečnou sektu Black Lives Matter včetně pozitivní diskriminace - ale prý se vyznačuje neobyčejnou názorovou flexibilitou až kariérismem, který ji bude nutit se usměrňovat ve vládní pozici. Bohužel, existuje i hnutí „Trump Accountability Project“, jehož účelem je nezapomenout na ty, kteří umožnili Trumpovi vládnout, a kteří by měli být dovedeni k odpovědnosti za to, že napomohli Trumpovi „rozvrátit“ Ameriku. Na druhé straně by se nastávající období mohlo taky označkovat jako návrat k Obamově politice ne příliš úspěšné transformace, opět v rukou zdvořilých veteránů a spořádaných opečovávatelů s předchozí nálepkou „degenerace“ Ameriky. Rozvrátit nebo zdegenerovat - nechme překvapit.
Evropskou unii, s níž ovšem neměl dosluhující prezident Trump právě nejvřelejší vztahy, bychom mohli brát jako jakési Spojené státy evropské. Směřujeme k nim?
Nezávislost jednotlivých států amerického společenství je větší, než jak to vidíme v rámci Evropské unie. Delimitace odpovědnosti na jednotlivé státy Unie sice vypadá na první pohled sympaticky, protože guvernéři mohou reagovat pružně na konkrétní vývoj místní situace, ale když mezi státy ponecháte volné cestování, tak si důchodci z nakaženého severu vyjedou na slunnou Floridu, a to je zle pro šíření epidemie. Navíc politika ve smyslu, že nechám umřít svého souseda jen proto, aby se mohla otevřít moje oblíbená hospoda, není ideálním řešením. Protože když těch sousedů umře moc, stejně to nakonec zapříčiní skutečnost, že nakonec do hospody chodit nebude nikdo, protože nebude kdo.
A pozor - navíc každý z nás je něčí soused. Proto Trumpovo poselství Evropě, aby se o sebe snažila postarat sama, není a ani nebylo od věci. Dle mého názoru by to napomohlo odhalení oné nekompetentnosti současného vedení EU a mohlo by donutit národní evropské politické reprezentace k tomu, aby se začaly chovat racionálně a efektivně, aby se nastolily procesy vedoucí ke skutečné reformě Evropské unie a k vytvoření rovnocennějšího společenství evropských národů na jiných, ale už ověřených hodnotách.
Zmínil jste pandemii, která letos poznamenala celý svět. Čím nejvíce dopadla na Česko?
Tím, že jejím hlavním poraženým v českých zemích se nejspíš stane vzdělanost. Neznám učitele, který by si pochvaloval půl roku trvající vyvolávání pedagogických duchů u barevných počítačových obrazovek. Když se od dvacetiletých nadějí národa dozvíme, že neumějí kupecké počty, lze vznést pochybnosti o smyslu kantorského povolání, a to ani nemluvím o vlivu bezpohlavních počítačů. Dříve používaly děti počítače ke hře, dnes se situace překlopila naruby a počítače jaksi vstřebávají děti ke své vlastní hře-existenci. Stejně tak pomalu končí i věk psaných novin a knih a zdá se, že pomíjí také věk fyzických památníků. Oslava všech hrdinů a spasitelských ideologií se už asi bude odehrávat počítačovou řečí nul a jedniček, osobnosti budou vyvolávány ze záhrobí pouze v paměti počítače a pouze těmi, kdo po tom zatouží.
Příklon k on-line formě výuky i pracovních či jiných kontaktů jako řešení v nouzi tedy společnost spíše devastuje?
Člověku jako živému tvorovi existujícímu v hmotné realitě se toto odcizení od svých zažitých symbolů, těch dobrých i špatných, může jenom vymstít. Stejně jako dnes počítač si koneckonců kdysi mohl každý zakoupit svou vlastní bibli a vykládat si ji po svém. V dnešním pokročilém světě se najednou každý stal sám sobě novinářem díky internetu a Googlu. Počítačová Wikipedie nahradila knihovny, a to ještě v tom lepším případě. Zatímco v tom horším se na místo vědců a knihoven vyšvihly celebrity, které se v tomto světě dovedou prosadit. V obecenstvu, kde si každý může být sám sobě informační autoritou i novinářem, se například Facebook stal světovým monopolem distribuce informací. Zahltil veškerý reklamní trh a zničil tisíce malých novin, časopisů, regionálních rozhlasových a televizních stanic, internetových žurnálů. A tak nechtějme nepěkně předvídat, jak „počítače do každé rodiny“ zničí autoritu rodiče i pedagoga a zahltí duši nedospělého pozorovatele, který by právě v růstovém věku měl být veden autoritou učitele.
V polovině listopadu jsme si připomněli 350. výročí úmrtí Jana Amose Komenského. Je označován za „Učitele národů“ a za zakladatele moderní pedagogiky. Nemrzí vás jako vědce věnujícího se celý život termální fyzice a termodynamice, že se nezmiňuje i jeho přínos jako přírodovědce?
Komenský jako fyzik, i když v tom tehdejším slova smyslu, je téměř neznám. V oblasti mé specializace termodynamika byl prvním badatelem, který pro zkoumání vlastností látek použil metodu kontinuálního ohřívání a ochlazování vzorku. Ve své knize Physicae Synopsis, kterou dokončil v roce 1629 a publikoval jako první v Lipsku v roce 1633, byl často zdůrazňován význam horka a chladu ve všech přírodních procesech. Teplo – nebo tehdejší oheň – je považováno za příčinu všech pohybů věcí. Expanze látek a zvětšený prostor, který zaujímají, je způsobena jejich ředěním teplem. Vlivem chladu látka získává na hustotě a zmenšuje se. Jako příklad je uvedena kondenzační pára na kapalnou vodu. Komenský také určil, i když velmi nepřesně, nárůst objemu v plynné fázi způsobený odpařením jednotkového objemu kapalné vody.
V Amsterdamu v roce 1959 vydal pojednání zkoumající principy tepla a chladu (viz obrázek), které bylo pravděpodobně inspirováno pracemi italského filozofa Bernardina Telesia. Třeba třetí kapitola této knihy byla věnována popisu vlivu změn teploty na vlastnosti látek. Cíl a principy termické analýzy byly doslovně uvedeny v prvním odstavci této kapitoly s odvoláním na anglický výklad: „Abychom mohli jasně sledovat účinky tepla a chladu, musíme vzít viditelný objekt a sledovat jeho změny, ke kterým dochází během jeho ohřevu a následné ochlazení, aby se účinky tepla a chladu projevily našim smyslům“. V následujících odstavcích této kapitoly podal Komenský poměrně systematický popis – a také částečně správný výklad – účinků nepřetržitého ohřevu a chlazení vody a vzduchu a také zdůrazňuje reverzibilitu procesů, jako je například odpařování a kondenzace, které vskutku předcházely konceptu latentního tepla. Komenský uzavírá tuto kapitolu následovně: „Vše tedy ukazuje, že teplo i chlad jsou pohyby, které musely být prokázány.“ V následující kapitole Komenský popsal a téměř správně vysvětlil funkci teploměru-termoskopu („vitrum caldarium“), ale také představil svou vlastní kvalitativní teplotní stupnici se třemi stupni tepla nahoře a třemi stupni chladu dole s okolní teplotou uprostřed.
Co dalšího z Komenského bohaté celoživotní tvorby považujete za pozoruhodné?
Jsou to třeba rané pokusy o vytvoření společného vědeckého jazyka, které s ním lze spojit. Vedle jeho snahy vyplývající z potřeby nastínit význam tepla, stala se neméně důležitou jeho výzva formulovat myšlenku univerzálního jazyka, stejně jako jeho vztah ke konceptu encyklopedických znalostí tzv. „pansofie“, která měla zásadní vliv na diskusi o potřeb všestrannosti jazyka třeba v Anglii. To vyústilo i v Komenského pozvání guvernérem státu Massachusetts Johna Winthropa, aby se stal rektorem nové univerzity založené kazatelem Johnem Harvardem, jehož jméno dodnes nese světoznámá Harvard university. Komenský tak byl i překvapujícím předchůdcem Gottfrieda W. Leibnitze, kdy použil svou představu „lingua catholica“ ve snaze efektivněji formulovat matematické, vědecké a metafyzické koncepty zaváděné jako „charismatica universali“, a to s nadějí na vytvoření jazyka použitelného v rámci univerzálního logického počtu nebo „calculus ratiocinator“ ovlivněném René Descartesem právě prostřednictvím jeho korespondence s Komenským.
Zavzpomínal jste 17. listopadu na 31 let staré události i režim, který tu panoval 40 let před ním?
Pamětníků ubývá, ale připomeňme si alespoň, že tehdy jsme všichni měli za to, že si polepšíme pouhým zvoněním klíčů a horováním pro kapitalismus, o němž ovšem nikdo nevěděl, jak bude v praxi vypadat. Nečekalo se, že to bude mít obrovské sociální důsledky, od privatizací a restitucí, až po paradox vyhazování květin od těch nesprávných – tedy ideologicky nepřijatelných – osob do odpadkových košů. Můžeme žehrat na to, že nebyly zrušeny zákony z komunistické éry a nebyly nahrazeny vyspělými zákoníky ze zemí kontinentálního práva, jako bylo Rakousko nebo Švýcarsko. A tak se bohužel nepovedlo popohnat před soudy a pokusit se odsoudit řadu zločinců komunistické éry, kteří se navíc nechali dosloužit s dobrými zisky a důchody na úkor těch postižených z komunistických lágrů.
Zrušit KSČ a postihnout více než milion jejich členů bylo při stavu tehdejší československé justice nereálné, počet skutečně odsouzených bolševiků lze spočítat na prstech. Kde se také měla nastolit hranice trestní odpovědnosti mezi vysoce postavenými komunisty a běžnými přežívajícími členy? Někde jsem se dočetl, že by bylo bývalo možné, ponechat všem tehdejším členům KSČ jejich stranickou vymoženost a doživotně je podrobit dani z příjmu ve stejné výši jako byly členské příspěvky KSČ, tj. 4 procenta z platu. Ale kde že loňské, ba hodně předloňské sněhy jsou?
A co nás dobrého čeká pod křídly EU?
Návrh Zelené dohody pro Evropu, neboli Zeleného údělu, jehož cílem má být urychlení přechodu na bezuhlíkovou ekonomiku se někde ukazuji dokonce méně prospěšná ochraně přírody a klimatu, protože více poslouží potřebám velkého byznysu, který zavětřil velké peníze. Teď už je mezi podporovanými zdroji energie třeba i plyn, přitom ten vůbec není obnovitelný, je plně konkurenceschopný a žádné dotace nepotřebuje. V Bruselu je u Evropské komise zaměstnáno 31 tisíc úředníků a zároveň je tu zaregistrováno 30 tisíc lobbistů - takže jeden na jednoho!. Nejhorší na tom je to, že EU se tím zadluží u toho, koho by měla zejména regulovat – totiž u těch požadovaných finančních trhů. Tím EU samozřejmě potichu úplně ztratí zájem například zavést daň z finančních transakcí.
Rovněž nepochybně padnou pod stůl návrhy zakázat daňové ráje, v nichž se ty firmy, které si to mohou dovolit, vyhýbají placení daní. A obnovitelná energie ukazuje svoje často necitované problémy. Třeba prosazované větrné elektrárny, které dnes už mají velké problémy s ekologickou likvidací, vykazují i nechtěné atmosférické vlivy vedoucí často i k nepřiznaným klimatickým změnám. Totiž před turbínami totiž nastává konvergence skrze brzdící účinek, zatím co za turbínami nastává divergence, což je opačný efekt, který způsobuje pohyb dolů stahující suchý vzduch od shora a tím tlumí srážkovost. Vysušování díky tzv. wake-effectu, který nastává, když jsou vzdušné proudy před větrníky brzděny a za nimi uváděny do turbulencí, které se táhnou v jakési vlečce do mnoha kilometrů. Výkon zařízení pracujících v jejich závětří samozřejmě prudce klesá což je jen jeden z mnoha zamlčovaných efektů nastolované zelené vlny a o řadě další ještě nevíme.
Nepovede to jakési apokalypse?
Pomyslný odpočet k apokalypse, který vznikl v roce 1947, je projektem odborného časopisu Bulletin amerických jaderných vědců (BAS). O každoroční aktualizaci polohy fiktivní minutové ručičky rozhodují v posledních letech kromě odborníků na fyziku také ekologové. Původním impulsem k založení hodin posledního soudu bylo znepokojení odborníků po použití prvních atomových bomb. Dnes kromě jaderného zbrojení osobnosti varovaly také před dezinformačními kampaněmi využívanými vládami s cílem zasévat nedůvěru vůči institucím či jiným zemím.
Dalším prvkem jsou zdroje. Množství vytěžených surovin přesáhlo 100 miliard tun za rok. Recykluje se jen necelých devět procent materiálů a surovin. Spotřeba materiálů a zdrojů se od roku 1970 do roku 2017 zvýšila čtyřikrát. To znamená, že roste rychleji než populace, jež se zdvojnásobila. Za poslední dva roky spotřeba zdrojů globálně rostla o osm procent, podíl recyklace se ale snížil z 9,1 procenta na 8,6 procenta. V průměru každý člověk na planetě spotřebuje ročně 11,3 tuny surovin. Konvenční ekonomie se domnívá, že životní prostředí je součástí ekonomiky, ale ve skutečnosti je tomu přesně naopak, protože ekonomika je nedílnou součástí životního prostředí a navíc ekonomové opomíjejí energii, protože ji nepřikládají žádnou hodnotovou důležitost, kalkulujíce jen na základě její ceny.
Člověk průměrně vyprodukuje asi půl kWh za den, čili nahradit práci obsaženou v jednom barelu ropy by průměrnému člověku trvalo asi 11 let. Průměrný roční plat v USA je okolo 50 000 dolarů, takže jeden barel ropy představuje v přepočtu na práci průměrného Američana asi 500 000 dolarů. Pro srovnání je současná cena barelu ropy přibližně 100 dolarů, takže cena lidské práce (tzv. ropný otrok) je pěttisíckrát vyšší než cena práce poskytované ropnými produkty. Kam to povede? Práce se stane dražší a surovin bude čím dál méně.
Někde nastane limita a u přírodních zdrojů ji lze odhadovat v rámci stovek až tisíce let. Ale to v relaci k existenci civilizace je opravdu nemnoho a jakási apokalypsa se vynoří, ale jiné ji možná předběhnou.