Jak se odrazila globální ekonomická krize v oblasti sociální politiky, v soudržnosti společnosti?

Za prvé je třeba říci, že globální krize nevznikla v důsledku přebujelého sociálního systému. Druhou věcí, kterou bych chtěl zdůraznit, je, že v evropském kontextu se jasně ukazuje, že sociální ochrana - někdy se pro ni používá termín automatické stabilizátory - je velmi účinná a opravdu potlačuje sociální napětí, které vyvolává krize. Stejně tak když sleduji aktuální debatu, tak myslím si, že vědomí významu sociální ochrany narůstá a že není pravda, že krize se stává cestou k oslabování evropského sociálního modelu. Můj dojem je, že tento model se naopak prohlubuje a stává se stále životnějším. Koneckonců, když analyzujeme politiku Baracka Obamy, tak to je evropeizace Ameriky. Prostě Spojené státy přebírají evropský sociální model, zejména v jeho schopnosti univerzální sociální ochrany, univerzálního přístupu k hlavním existenciálním službám.

Znamená to, že významnější než národní úsilí je podle vás společný evropský postup? Pokud ano, dají se vypíchnout nějaké evropské aktivity jdoucí tímto směrem?

Nemůžu říct, že evropský postup považuji za důležitější, tato hierarchie není. Zřejmé je, že základem evropského sociálního modelu je Evropa, že není možné jej udržet v národním rámci a že je to kontinentální civilizační odpověď na krizi a na historické zkušenosti. Evropa je podmínka conditio sine qua non pro udržení evropského sociálního modelu. Ale tak jako u všech evropských témat je třeba držet synergii mezi evropskou aktivitou a aktivitou jednotlivých členských států. To, co Evropa udělala a co se stalo myslím poprvé v jejích dějinách, to je koordinovaný plán ekonomické obnovy, který směřuje k modernizaci společnosti, který se snaží dát dohromady rovnováhu mezi aktuálními, urgentními opatřeními v boji proti krizi a dvoudobými strukturálními tendencemi k ekologizaci, ke společnosti, k pracovnímu trhu, lidskému kapitálu a podobně. Ta schopnost Evropy najít a do určité míry zorganizovat společnou reakci členských států nebo minimálně významně koordinovanou reakci členských států je obrovský přínos pro evropský sociální model.

Jedno z témat, které se v souvislosti s ekonomickou krizí diskutuje, je přístup národních států k migraci - nakolik je efektivnější země uzavírat a pečovat o domácí obyvatelstvo, nakolik lze uvažovat o přínosu imigrantů z jiných zemí... Jak vy na pozadí krize posuzujete k migraci?

V českých poměrech je docela zajímavé se vrátit k našemu národnímu mýtu, který říká, že naši prapředkové vzali své družky a vyrazili směrem do středu Evropy, vylezli na Říp a obsadili tuto krajinu. Takže náš národní mýtus je, že jsme imigranti. Mimochodem, Romové sem přišli asi o šest set let později než my, takže jsou pozdějšími imigranty než my, ale my jsme stejní imigranti jako oni. Imigrace vždycky byla součástí evropských dějin a období zastavení migračních kroků bylo nejnešťastnější období Evropy, období železných opon, nacionalistického blouznění a běsnění. Čili pokud nahlížíme na migraci, tak není žádný důkaz ekonomický nebo sociální, že migrace způsobila zhroucení nějaké ekonomiky. Nikdy ne. Protože je omyl si myslet, že existuje práce jako stabilní koláč, který si dělíme, a když přijdou migranti, tak ho musíme rozdělit na menší kousky. Koláč je naopak produkt, který ustavičně vzniká, a když přijdou další lidé, kteří můžou svými lopatičkami přihazovat mouku, tak ten koláč je prostě větší. Dá se to doložit v podstatě všemi solidními analýzami. Druhá věc ovšem je, že migrace, zvlášť v koncepci schengenského prostoru, znamená, že je třeba postoupit dál v evropské integraci a v evropské koordinaci. To určitě ano.

Bude podle vás v době krize sílit pokušení hledat ve společnosti, hlavně mezi menšinami, bílé vrány, na které se bude házet vina za různé potíže? Nakolik může hrozit riziko bobtnání extrémních pravicových tendencí?

Těžko říct. U nás ve střední Evropě se to projevuje jako narůstající trend, ale ve Francii se Le Pen úplně rozsypal a není vidět, že by byli schopní se obnovit. I jinde, když sleduji ty pravicové formace, tak parazitují ve společnosti, to je pravda, ale nedá se pozorovat, že by docházelo k nějakému silnému a z hlediska politiky produktivnímu nárůstu. To si myslím, že ne. Ale excesy mohou nastat. A je jasné, že zejména u nás a v některých jiných středoevropských zemích existuje něco, co bych nazval snahou vytvořit určitou obdobu antisemitismu v podobě „antigypsismu“ a z toho si utrhnout kus pravicového spektra, vytvořit si nějakou životní základnu a politickou kliku. To existuje. Já nemám obavu, že by tato politická a lidská spodina ovládla politickým názorem náš prostor, to určitě ne, ale jsou schopni získat jistou sílu a způsobit hodně neštěstí. Prostě můžou zabít zase nějaké lidi, zase upálit nějakou holčičku, to možné je. Takže to je věc, která je nebezpečná, myslím si, že v té obecné nelze vyloučit, že to riziko může být větší než bylo doposud, nesmí se podceňovat, ale nedomnívám se, že momentálně mají kapacitu ovládnout velkou část politického spektra.

Mandát Evropské komise, které jste členem, se nachyluje. Jak se za těmi pěti lety ohlížíte? Myslíte, že tato komise pomohla Evropu v něčem změnit, někam ji posunout?

Myslím, že ano. Opravdu. Ale to se snadno řekne a je třeba to doložit. Tak v první řadě Evropská komise pracovala s Evropou, která je rozšířená. Když sledujete evropskou politiku, tak vidíte, že není žádná fraktura mezi „novými“ a „starými“. Čili tato Evropská komise dokázala usnadnit srůstání rozšířené Evropy. To je fakt a nenajdete téma, které by bylo konfliktem „starých“ a „nových“. Jsou témata, kolem kterých mnohdy vznikají roztodivné situační koalice, ale střet „starých“ a „nových“ ne. To není samo sebou. Když si vezmete strach Francouzů z polského instalatéra apod. Když komise nastupovala, byli tři země, které měly otevřený pracovní trh. Dnes je jich dvacet pět. Zůstalo už jen Německo a Rakousko, a Německo už jej taky částečně otevřelo. Evropská komise také zformulovala několik strategických linií, které nebyly přítomné: zápas s globálním klimatem, který převedla do instrumentální operativní politické akce, která je sledována s velkou intenzitou, což je vlastně zásadní sociální a ekonomická změna; dále dokázala zformulovat problém demografického stárnutí jako součást linie s řadou důsledků a také z toho vytvořit řadu politik a přístupů; stejně tak pohnula s otázkou energetické bezpečnosti. Tak bych mohl pokračovat. Ale závěrem se vrátím k tomu, co už jsem řekl. V době krize dokázala Evropská komise zformulovat společnou akci na finančních trzích. Loni v říjnu jste mohli zaznamenat, že svět byl skoro na dně, že americký pokus stabilizovat finanční trhy selhal. A teprve když do věci vstoupila Evropa a přiměla Ameriku, aby se zkoordinovala s ní tím, že Američani převzali řadu postupů, které byly vyvinuty v Evropě, tak se situace stabilizovala. Druhá věc, kterou bych chtěl popsat a která je důležitá, se týká plánu ekonomické obnovy. Jakkoliv se dá různě kritizovat, že je malý nebo velký, že tam je něco akcentováno příliš nebo málo, ale je to v každém případě poprvé, kdy v době krize reagovala Evropa společně. Opět ta schopnost posílit vnitřní soudržnost se za této komise ukázala zřetelná, a to ještě způsobem, který můžeme považovat za modernizační a humanizační, a nevrhla to úsilí někam nekrofilně, ale jasně biofilně. A poslední věc, a na to jsem opravdu hrdý: tato Evropská komise dokázala výrazně přispět k zformulování společného evropského názoru na summitu G 20. V současné době jsme jediné politické těleso, které navrhlo globální regulaci finančních trhů už v podobě legislativního předpisu, který se teď projednává. Opět bude složitá debata, jestli je dostatečně, dobře koncipovaný a podobně. Ale je to jediné globální politické těleso, které to udělalo. Američané o tom budou debatovat až pravděpodobně někdy v prosinci. Takže si myslím, že ta komise má za sebou něco, co je reálné a má svoji cenu.

Ve zkrácené verzi vyšlo v Času volby 06/2009