Pane profesore, Velká Británie s konečnou platností vystoupila z Evropské unie. Co se pro běžné Brity okamžikem konce členství změnilo?
Ten okamžik pouze symbolicky zpečetil vítězství konzervativců v prosincových volbách, kteří národu slíbili obnovení suverenity a demokracie. Premiér Boris Johnson dal národu a světu na vědomí, že Velká Británie po 47 letech politických sporů, rekriminací, potíží a marné snahy mírnit ambice Evropské unie konečně našla odvahu a sílu bruselské impérium opustit.
Třikrát museli dát voliči najevo svou vůli, nejprve plebiscitem (2016), podruhé ve volbách (2017) a teprve po třech letech a půl roku zuřivé slovní války a masivního odporu téměř celé britské elity i starého parlamentu (až na malou konzervativní výjimku) rozhodly prosincové volby o směřování země. V kolébce demokracie zvítězil lid proti své vlastní elitě. Vyhrála národní demokracie, protože žádná nadnárodní ani existovat nemůže. Angličané v čím dál větším počtu od Maastrichtské úmluvy (1992) kladli svým politikům jedinou otázku – kdo tady vládne, parlament a britská vláda, nebo nevolená nomenklatura s evropskými politiky za zavřenými dveřmi bruselských paláců?
Britská společnost se potácela v nejistotě od červnového referenda 2016 až do voleb loni před Vánoci, kde drtivě vyhrál euroskeptik Boris Johnson. Co si z tohoto zdlouhavého procesu mohou odnést státy, které by v budoucnu na odchod z EU mohly pomýšlet?
Jedno poučení, že nesmějí být v případě jednání s EU o vystoupení tak tragicky rozdělení a musejí mít na své straně masivní většinu svých občanů.
Britové jsou sice podle slov podporovatelů brexitu již formálně svobodní, ale teď začne neméně náročný proces dohod o budoucích vztazích včetně pohybu osob, obchodu a mnoha dalších oblastí. Má Johnson sílu prosadit výhodné podmínky?
To nikdo neví. Premiér stále opakuje, že usiluje o volný obchod a zároveň se nevzdá suverenity Británie a nepodřídí žádným regulacím, tarifům či kvótám, ani dozoru Evropského soudního dvora, a pokud by Unie uvalila nějaká cla na britské zboží, o stejnou částku zdraží dovoz z kontinentu. Znamenalo by to masivní snížení vzájemného obchodního obratu. Nezávislost, o niž šlo v referendu především, což vůbec nechápali naši komentátoři, není na prodej ani na výměnu za nějaké ústupky. Jak to dopadne, uvidíme, eurozóna stagnuje a neústupnost Unie by jistě přivodila recesi na obou stranách. Objem obchodu je ohromný. Británie by se časem z propadu vymanila, ale unijní ztráta by byla permanentní. Snad si jsou bruselští vyjednávači tohoto faktu vědomi. Unie má ovšem imperiální, ideologický charakter a je možné, že převáží.
Do jaké míry se může stát, že bude hypotetický neúspěch jednání stát Johnsona politickou kariéru? Bude umět prodat i dohody, které budou výhodnější pro EU? Situace s podobným statutem, jako má třeba Norsko, by znamenala, že Britové budou Bruselu platit a fakticky nezávislí nebudou…
To je hodně spekulativní otázka. Johnson má velkou parlamentní většinu (88) a daleko do voleb, musel by ztratit podporu své strany, takový statut jako Norsko neprodá voličům brexitu, to raději přijme omezený obchod podle podmínek Světové obchodní organizace, snad k tomu ale nedojde.
Jaké scénáře konečné podoby vztahů Spojeného království s EU by podle vašeho mínění mohly být na stole?
Opravdu nemám ponětí, na čem se dohodnou a na čem ne – například na volném bezcelním fyzickém zboží s pevně stanoveným domácím původem (nikoli reexport). Těch možností je opravdu mnoho. Největší problém je tzv. passporting – uznání vzájemných certifikátů. Každá byrokracie znamená velké omezení obchodu.
Během uplynulých více než tří let se často mluvilo o tom, že to Unie chtěla Angličanům pořádně osladit. Proč? Nebylo by i pro Brusel lepší, kdyby se země, která již nechce být členem, zbavila co nejrychleji? Ta nekonečná vyjednávání přece nemohla bavit nikoho...
Unie je impérium, sice měkké, ale je a má svou ideologii. Británie jí uštědřila strašlivou ránu, je druhým největším státem v počtu obyvatel i HDP a opouští potápějící se Titanic, předvídá de facto její rozpad nebo totální stagnaci. Unie si donedávna fandila, že je bezmála předvojem lidstva a Spojených států evropských. O takové vizi už nemluví ani Angela Merkelová.
Během loučení s britskými poslanci v europarlamentu došlo k incidentu, který se stal terčem ostré kritiky, ale i obdivu. Během poslední řeči rebela Nigela Farage mu irská předsedající vypnula mikrofon a vzkázala, ať si vezmou ty své britské vlaječky a odejdou ihned. O čem to podle vás vypovídá?
O nenávisti, navíc podložené irskou historickou nevraživostí. Británie opravdu politicky Unii nesmírně poškodila, konflikt se odehrává v globálním jazyce, ani Němci už nebudou tak samozřejmými Evropany, nemluvě o Francouzích. Nešťastné Irsko na každé sebemenší omezení vzájemného obchodu tvrdě doplatí.
Co odchod Británie znamená pro Českou republiku? V jakých oblastech se nás to může negativně dotknout? Někteří ekonomové i politici dlouho varovali, že budeme obchodně trpět.
Pro nás velmi málo, náš objem obchodu s Británií je nevelký, a jestli se to dotkne automobilového průmyslu, bude záležet na konečné dohodě. Já myslím, že se obě strany na fyzickém volném obchodu dohodnou.
Finálně, vidíte možnost, že by stejnou cestu z EU jednou zvolila i Česká republika, o čemž sní někteří? Anebo jde o nebezpečné myšlenky a czexit by nám uškodil, jak varují druzí?
Ještě je příliš brzy. Snít nemá smysl, většina občanů není pro vystoupení z EU. Počkejme si na příští eurokrizi!
Otázky kladl Radim Panenka, PL, 2.2.2020