Jejím snem bylo skončit jako zaměstnanec Evropské unie. Po roce a půl stráveném v Bruselu však devětadvacetiletá Maria Staszkiewiczová zjistila, že její zaměstnanecký elán naráží na rigiditu pracovních podmínek v Radě ministrů. Proto se rozhodla vyměnit Belgii za Prahu, kde v současnosti vede neziskovou organizaci Asociace pro mezinárodní otázky. Povýšení na základě pracovních výkonů není v EU samozřejmostí. Kvalifikovaní mladí lidé přesto ztrácejí drahocenná léta v evropských institucích na bezvýznamných a často i nudných pozicích. Náhradou jim za to jsou jistota zaměstnání a vějíř pracovních benefitů. Ne všichni se však nechají ukolébat vidinou blahobytu.

EURO: Co je hlavní motivací, která vede lidi pracovat v institucích EU?
STASZKIEWICZOVÁ: To je různé. Studovala jsem mezinárodní vztahy a evropská studia a konkurz jsem zkusila ještě během školy. Dostat se do Bruselu bylo něco, co jsem musela udělat. Toužila jsem po tom několik let. Evropská unie pro mě byla místem, kde jsem chtěla působit. U starších lidí bývají motivací finanční a pracovní podmínky.

EURO: Jaké jsou nejzajímavější pracovní benefity?
STASZKIEWICZOVÁ: V médiích se dočtete o neskutečných výhodách, kterých evropští úředníci požívají. To ale není pravda. Nemůžeme využívat vlaky zdarma, jak jsem se někde dočetla. Pokud uchazeč projde náročným konkurzem, po devíti měsících získá status evropského úředníka. Pak je prakticky nemožné ho vyhodit. Toto vědomí způsobuje, že člověk nevykonává vždy svou práci efektivně, což se rozhodně netýká všech úředníků.

EURO: Je možné lenivějšímu úředníkovi pohrozit "padákem"?
STASZKIEWICZOVÁ: Když už se jednou do evropských institucí dostanete, je prakticky nemožné vás vyhodit.

EURO: Víte o někom, koho takto propustili?
STASZKIEWICZOVÁ: Myslím, že se to stalo jedné asistentce nebo úřednici. V návalu emocí někoho zmlátila. Vyhození hrozí asi až od chvíle, kdy je zaměstnanec fyzicky nebezpečný. Občas se stane, že někoho "méně přizpůsobivého" přesunou na místo, kde nemůže příliš ohrozit pracovní nasazení.

EURO: Mají zaměstnanci nějaké oblíbené benefity?
STASZKIEWICZOVÁ: Hojně se využívá nákup auta bez DPH. Řada autosalonů nabízí navíc diplomatickou slevu. Vůz pořídíte až o 40 procent levněji. Sama jsem této možnosti využila. Auto si můžete v Belgii takto koupit pouze jedenkrát, a to během prvních dvou let od nástupu. Kolegové v Lucemburku si mohou nové auto se slevou koupit každý druhý nebo třetí rok. Z dalších výhod mě napadá jen sleva do parfumérií. Ještě pobíráme příplatek na stěhování ve výši jednoho měsíčního platu. To jsem ale znala z dřívější práce v ExxonMobil. Existuje i sleva na DPH při vybavování bytu v Belgii. Dostávala jsem také příspěvek na dovolenou.

EURO: Platila jste daně?
STASZKIEWICZOVÁ: Evropští úředníci dostávají čistý plat. Jednou ročně vyplňujeme daňové přiznání, kam napíšeme nulu.

EURO: Jak se řeší otázka profesního růstu evropských úředníků?
STASZKIEWICZOVÁ: Především v Evropské komisi se ujala správná myšlenka. Skrývá se pod označením mobilita. Jde o povinnost každého evropského úředníka maximálně po čtyřech letech změnit místo v rámci ohromného úřadu, ve kterém pracuje 24 tisíc lidí.

EURO: A musí na to zaměstnanec kývnout?
STASZKIEWICZOVÁ: Měl by. Většinou se tak děje. Dnes pracuji na tomto místě a za pár let si vyzkouším něco jiného. V Evropské komisi se také vypisují takzvaná interní výběrová řízení. Ta jsou však přístupná pouze pracovníkům EK, což se mi nelíbí. Jako zaměstnankyně generálního sekretariátu Rady ministrů jsem se ho totiž nemohla účastnit. Měla jsem status asistentky. I kdybych na základě svých zkušeností výběrem hypoteticky prošla, stejně bych musela znovu absolvovat konkurz na vyšší místo. V Bruselu nelze získat povýšení na základě pracovních výsledků.

EURO: Stává se, že instituce během zkušební doby s někým rozváže pracovní poměr?
STASZKIEWICZOVÁ: Neslyšela jsem o tom. Častěji se přihodí, že si to rozmyslí sám úředník.

EURO: Znáte případ, kdy byl zaměstnanec povýšen o několik platových tříd za mimořádné výkony?
STASZKIEWICZOVÁ: Neslyšela jsem o tom.

EURO: Existuje nějaké průběžné hodnocení zaměstnanců?
STASZKIEWICZOVÁ: Každý rok probíhá evaluace. Kvalita a objektivnost tohoto hodnocení velmi závisí na šéfovi. Nadřízení evaluaci musejí udělat, ale ne všichni se jí věnují s náležitou pečlivostí. Často se píše takzvaně z povinnosti.

EURO: Podle jakých kritérií jste byla hodnocena?
STASZKIEWICZOVÁ: Jestli jsem výkonná, jestli pracuji s elánem, jestli jsem schopna komunikovat v týmu.

EURO: Jak se takovéto "měkké" dovednosti sledují?
STASZKIEWICZOVÁ: Šéf hovořil s kolegy, kteří se mnou pracovali. Ptal se jich, jestli mám například týmového ducha a podobně. Pokud bych měla nějaký průšvih, tak se to nadřízený dozví a zohlední to při psaní zprávy. Hodnocení se musí prezentovat radě, která každé dva roky rozhoduje o povýšení zaměstnanců. To však bývá prakticky automatické.

EURO: Často se setkávám s lidmi, kteří jsou ve své relativně nízké profesní pozici "překvalifikovaní".
STASZKIEWICZOVÁ: To byl můj případ. EURO: Nemarnila jste svůj talent zbytečně?
STASZKIEWICZOVÁ: Určitě. To byla jedna z věcí, která se mi na práci v Radě ministrů nelíbila. Rozhodla jsem se vědomě pracovat v EU i přes to, že nebudu mít na starost věci, které mne zajímají. Chtěla jsem to vyzkoušet.

EURO: Co bylo náplní vaší práce?
STASZKIEWICZOVÁ: Když je asistent aktivní, může pomáhat kolegům s přípravou různých podkladů. Může být více zapojen do práce týmu. Já jsem byla v překladatelském oddělení. Tam se taková možnost příliš nenabízela. Pak jsem na vlastní žádost přešla do jiného oddělení, kde jsem mohla dělala i věci navíc. Přesto jsem zůstala na stejné pozici. Angažování se v projektech nemělo vliv na mé povýšení.

EURO: Proto jste se rozhodla z Bruselu odejít?
STASZKIEWICZOVÁ: Řekla jsem si, že mám asi na podobnou práci příliš mnoho energie. Pracovní podmínky pro mě nebyly to nejdůležitější. Vzala jsem si proto neplacenou dovolenou.

EURO: Můžete se kdykoliv vrátit?
STASZKIEWICZOVÁ: Ano. Každý úředník má nárok na 15 let neplacené dovolené. Nemůže si ji však vybrat najednou. Požádala jsem o roční neplacenou dovolenou s tím, že dva měsíce před ukončením si ji musím prodloužit, pokud budu chtít být i nadále mimo Brusel.

EURO: Jste původem z Polska. Proč jste se rozhodla zakotvit v Praze?
STASZKIEWICZOVÁ: Naskytla se mi zde zajímavá pracovní nabídka na místě ředitelky Asociace pro mezinárodní otázky. Ucházet se o takové místo v mém věku, byť v neziskové organizaci, bývá kdekoliv jinde prakticky nemožné.

EURO: V pražské neziskové organizaci se vám tedy líbí více než práce v Radě ministrů?
STASZKIEWICZOVÁ: Samozřejmě. Často srovnávám evropské instituce s nadnárodními korporacemi. Je to podobné. Pracovní proces tam bývá rozdělen do mnoha částí. Zaměstnanec je zapojen pouze do jedné z nich a chybí mu přehled o celku. Naopak, čím výše jste v hierarchii, tím máte lepší přehled.

EURO: Kolik lidí ve vašem okolí práce v Bruselu skutečně naplňovala?
STASZKIEWICZOVÁ: Ve druhém oddělení, kde jsem pracovala později, to bavilo většinu lidí v týmu. Bylo to dáno i zaměřením. Měli jsme na starost plánování krizového řízení. Řešily se tam konkrétní problémy. Odhaduji, že spokojených lidí bylo 70 procent a zbytek to bral jako skvělou pracovní nabídku.

EURO: Zamýšlíte se do Bruselu vrátit?
STASZKIEWICZOVÁ: Beru možnost práce v Radě ministrů jako jakýsi bezpečný přístav.

Týdeník EURO 18/2010