ROWLINGOVÁ: Poznámky ke kampani herečky Watsonové
„K tomuto tématu se objevuje poměrně dost komentářů, a proto bych rád uvedla několik poznámek.
Žádný herec, který kdysi hrál postavu, kterou jsem vytvořila, mi nedluží věčný souhlas. Ta myšlenka je stejně absurdní, jako kdybych si u šéfa, kterého jsem měla, když mi bylo jednadvacet, ověřovala, jaké názory bych měla zastávat v dnešní době.
Emma Watsonová a její herecké kolegyně mají plné právo přijmout ideologii genderové identity. Takové přesvědčení je chráněno zákonem a já bych nechtěla, aby kvůli němu někomu z nich hrozila ztráta zaměstnání, násilí nebo smrt.
Nicméně zejména Emma a Dan dali v posledních letech jasně najevo, že si myslí, že naše bývalé profesní spojení jim dává zvláštní právo - ne, povinnost - kritizovat mě a mé názory na veřejnosti. I po letech, kdy skončili s hraním v Potterovi, nadále zastávají roli faktických mluvčích světa, který jsem vytvořila.
Když znáte lidi od jejich deseti let, je těžké se zbavit jistého ochranářství. Až donedávna se mi nedařilo odhodit vzpomínky na děti, které bylo třeba jemně přemlouvat při dialogu ve velkém děsivém filmovém studiu. V posledních několika letech jsem opakovaně odmítala pozvání novinářů, abych se vyjádřila konkrétně k Emmě, především k čarodějnickým procesům JK Rowlingové. Ironií osudu jsem producentům řekla, že nechci, aby ji v důsledku mých slov někdo šikanoval.
Televizní moderátor v přiloženém klipu vyzdvihuje Emminu řeč o „všech čarodějnicích“ a popravdě řečeno to pro mě byl zlomový okamžik, ale měl v sobě postskriptum, které bolelo mnohem víc, než samotná řeč. Emma někoho požádala, aby mi předal její ručně psaný vzkaz, který obsahoval jedinou větu: „Je mi moc líto, čím si procházíte“ (má moje telefonní číslo). Bylo to v době, kdy výhrůžky smrtí, znásilněním a mučením vůči mně vrcholily, v době, kdy jsem musela výrazně zpřísnit svá osobní bezpečnostní opatření a neustále jsem se obávala o bezpečnost své rodiny. Emma právě veřejně přilila další olej do ohně, přesto si myslela, že mě jednořádkové vyjádření jejího zájmu ujistí o jejích zásadních sympatiích a laskavosti.
Stejně jako jiní lidé, kteří nikdy nezažili dospělý život nezkalený bohatstvím a slávou, má Emma tak málo zkušeností s reálným životem, že si neuvědomuje, jak je ignorantská. Nikdy nebude potřebovat útulek pro bezdomovce. Nikdy nebude umístěna na oddělení veřejné nemocnice pro osoby smíšeného pohlaví. Divila bych se, kdyby byla od dětství v převlékárně na hlavní ulici. Její „veřejná koupelna“ je pro jednoho člověka a za dveřmi stojí hlídač. Musela se snad svlékat v nově otevřené šatně pro smíšené pohlaví na městském koupališti? Je pravděpodobné, že bude někdy potřebovat státní krizové centrum pro případ znásilnění, které odmítá garantovat služby pouze pro ženy? Aby se ocitla ve vězeňské cele s mužským násilníkem, který se identifikoval v ženské věznici?
Ve čtrnácti jsem nebyla multimilionářkou. Při psaní knihy, která Emmu proslavila, jsem žila v chudobě. Proto z vlastní životní zkušenosti chápu, co znamená pro ženy a dívky bez jejích privilegií rozmetání ženských práv, na němž se Emma tak nadšeně podílela.
Největší ironií je, že kdyby se Emma ve svém posledním rozhovoru nerozhodla prohlásit, že mě miluje a váží si mě - což je změna, kterou, jak předpokládám, přijala, protože si všimla, že odsuzovat mě z plného hrdla už není tak módní jako dřív -, možná bych nikdy nebyla tak upřímná.
Dospělí lidé nemohou očekávat, že se budou přitulovat k aktivistickému hnutí, které pravidelně vyzývá k zavraždění přítele, a pak budou prosazovat své právo na lásku bývalého přítele, jako by ten přítel byl ve skutečnosti jejich matkou. Emma se mnou může právem nesouhlasit a skutečně o svých pocitech vůči mně veřejně diskutovat - ale já mám stejné právo a konečně jsem se rozhodla ho využít.“