8.2.2023 | Svátek má Milada


ROK S VÁLKOU: Co jsme se naučili

3.1.2023

Za měsíc a něco to bude rok, co Rusko zaútočilo na Ukrajinu a začalo tam krutou okupační válku. Tato událost, byť zahraniční a nás se přímo nedotýkající (neb sami nejsme s nikým ve válečném stavu), zásadně redefinovala českou politickou debatu a nastartovala řadu zásadních věcí, a to pozitivních i negativních. Pokusil jsem si je pro sebe jaksi pojmenovat. Které z nich považuji za přínos a která za hrozbu, nechť vyčte laskavý čtenář přímo z textu. Polemice se zřejmě nevyhneme.

Válka jako zrcadlo
Především, ukázalo se, že věci jako svoboda, národní bezpečnost či suverenita nejsou samozřejmé, nejsou zadarmo, nemáme je navždycky. Že svět, jakkoliv se v lecčems změnil k lepšímu, nepřestal být světem, v němž buď o svobodu aktivně usilujeme, nebo o ní přijdeme.

Této kruté lekce téměř „na vlastní kůži“ nám bylo velmi třeba. Máme totiž všichni sklon zapomínat. Válka totiž, jak napsal C. S. Lewis někdy na počátku 40. let, nevytváří žádnou novou situaci. Válka jen vyostřuje a vyhrocuje to, co je pravdou i v domě míru, ale v „klidnějších“ dobách na to máme sklon zapomínat: Totiž že jsme smrtelní, že tento svět je konečný. Že skládat naději v lidskou kulturu je pošetilé. Že budovat nebe na zemi je iluzí. Lidský život je totiž vždycky žit na okraji propasti, na ostří nože, na rozhraní mezi nebem a peklem. Doba soužení to celé rázem obnaží: Náhle vidíme, v jakém světě jsme vlastně celou dobu žili. Takové procitnutí, zvláště pokud je ještě čas, může být velmi ozdravné.

A v tomto smyslu pro nás ozdravné to loňské probuzení bylo. Přineslo mimo jiné obří vlnu solidarity se statisíci ukrajinskými uprchlíky, a to solidaritu občanskou, skutečnou, praktickou, nejen „mediálně-neziskovkovou“, jaká se často rozehrává v případě migrantů ze 3. světa. Proto také progresivistické řeči o tom, že to bylo jakési zadostiučinění za naši zdrženlivost v době syrské uprchlické krize 2015, považuji za neférové přihřívání si politické polívčičky. Tehdejší a loňské události jsou vzhledem k naprosto odlišné mezinárodně politické konstelaci tehdy a dnes nesouměřitelné.

Chceš-li mír…
Za druhé, ukrajinské procitnutí způsobilo, že jsme si náhle vzpomněli, že i naše republika má armádu, a mohla by ji brzo potřebovat. Vystřízlivění a následné navýšení po léta podceňovaných (a v duchu jakéhosi euro-pacifistického snění téměř zesměšňovaných) investic do obrany, ale také úplně „natvrdo“ do armády a do zbraní, lze opět jen vítat. Válka rovněž – podle mého zcela správně – vedla k novému ocenění našeho místa v Západních strukturách, zejména NATO, ale i EU. To nic nemění na tom, že o smyslu a podobě tohoto zapojení je potřeba vést uvážlivou debatu a žádat reformy. Že bezhlavé poklonkování „mocnostem“ je vždy nezdravé a nebezpečné a že zejména americké zahraniční politice lze právem ledacos vyčítat. Nadnárodní struktury holt v mnohém kopírují zájmy svých vlivnějších členů, z čehož nemusíme být vždy nadšeni. Nicméně blábolit o vystoupení z NATO v době, kdy Ukrajinu drtí Rudá armáda, považuji za šílenství a vlastizradu.

Starý svět ještě funguje
Za třetí, válka ukázala nezlomnou odhodlanost Ukrajinců bránit vlast, tedy cosi, co se na Západě zdálo být už po vymření, vždyť zde slovo „vlastenectví“ je častokrát asociováno spíše s fašismem. Ale také jsme se – jako mávnutím proutku – stali svědky společenské obnovy důležitosti rozdílů mezi muži a ženami, matkami a otci, a to navzdory všudypřítomnému úsilí o genderovou rovnost.

Zcela samozřejmě celý svět akceptoval rozkaz presidenta Zelenského, že muži od osmnácti do šedesáti nesmí opustit zemi a mají být připraveni za ni bojovat. Bylo zajímavé sledovat, že západní média, do té doby přehlcená genderovou agendou a zápasem za paritu mužů a žen úplně ve všem, k tomuto jevu přinesla jen překvapivě málo komentářů. Myslím, že tváří v tvář válce všichni tito ideoví bojovníci suše polkli a byli vděčni, že „starý svět“ ještě sem tam trochu funguje…

Válka zkrátka ukázala, že lze mít i podstatnější starosti, než počet pohlaví, a že i dnes, zvláště v krizi, hraje zásadní roli rozdělení společnosti na muže a ženy. To potvrdil americký sociolog Mark Regnerus, profesor univerzity v texaském Austinu, který byl loni na jaře právě v Čechách na přednáškovém turné na pozvání Aliance pro rodinu. President Zelenskyj je podle něj ukázkovým příkladem pozitivní maskulinity a vůdcovství. „V každém se v krizové situaci odehrává vnitřní souboj, zda bojovat, nebo utéct, zda zachránit ostatní, nebo sám sebe. Jistě mnoho mužů onen přirozený impuls k ochraně žen a dětí v sobě mít bude, ale ne všichni. A je to právě vůdcovství, které to dokáže v naprosté většině mužů probudit. Na potápějící se lodi je to kapitán, který uplatní svou autoritu. Muži prostě potřebují inspiraci k tomu, aby udělali, co udělat mohou, ale možná by to sami od sebe neudělali. A na Ukrajině jasně vidíme, že tu vůdčí roli někoho, kdo inspiruje, sehrává prezident Zelenskyj,“ dodává profesor Regnerus.

Mír – ale za jakou cenu?
Za čtvrté, stále silněji se z různých kruhů, u nás i ve světě, ozývá volání po okamžitém míru, což je v podstatě pochopitelné, avšak zdá se, že ne všichni, kteří volají „mír“, tím myslí totéž! Mír totiž nastane, až skončí válka. Jenže války končívají různě. Tahle může skončit vítězstvím Ukrajiny a vyhnáním agresora, kdy utichnou zbraně a bude mír. Nebo může skončit vítězstvím Ruska, tedy nejspíš (čert aby se vyznal, co chce vlastně Putin) okupací a odtržením té či oné části Ukrajiny – pak bude dobojováno a utichnou zbraně a bude mír. Anebo nějakým kompromisem mezi tím, linií příměří, demilitarizovaným pásmem, já nevím, zkrátka stavem, kdy už nebude sil v danou chvíli vést válku – a utichnou zbraně a bude mír.

Ale má každý z těchto „mírů“ stejnou hodnotu? Pro Ukrajince? Pro Rusko? Pro nás? Může nám být jedno, jak to tam dopadne, hlavně ať už se nebojuje? Je mír skutečně nejvyšší hodnotou, která ospravedlní cokoliv? Je mír bez spravedlnosti skutečným mírem, nebo jen dočasným klidem zbraní?

Odhodlaný postoj „radši být mrtvý, než rudý“, kterým byl nesen poválečný antikomunistický étos Západu, je dnes nahrazován čímsi pohodlnějším, zdá se, že mnozí by přikývli i na „radši rudý, než bez svého iPhonu“. Takový postoj ovšem otvírá dveře tyranii, neboť svět je plný těch, kteří této situace chtějí a umějí využít pro své zpovykané ideologie.

Ano, prodlužování války stojí životy, utrpení, škody, ohromné peníze na všech stranách, protahuje se pobyt statisíců běženců, prodlužuje se související surovinová krize, vyhrocuje se psychologická válka, všem docházejí zdroje, zásoby, trpělivost, nervy, narůstá nebezpečí unáhlených a zoufalých kroků, jaderné zbraně jsou stále někdy tady… Nicméně, bez naší ochoty bránit „svůj svět“ i za cenu války se snadno dožijeme „míru pro naši dobu“…

Jsme ve válce?
Konečně za páté: Je stále zřejmější, že „válka na Ukrajině“ se dávno stala (a to nejen u nás) vnitropolitickou kartou, zástupným důvodem, ospravedlněním pro kroky, které by se jinak daly těžko zkousnout. Je holým neštěstím vidět, že státní aparát, který si už během kovidových let vyzkoušel, že „dezinformace“ může být velkým klackem, se této závislosti ne a ne zbavit.

Velmi mne hněvá, když vidím, že i naše vláda si odkazem na „válku“ neúnosně zjednodušuje situaci a ulehčuje práci. Energetická krize, která má nepochybně hluboké euro-kořeny jak v pokřiveném (ne)trhu s energiemi, tak v klima-alarmistickém šílenství světa bez uhlí, bez jádra a bez aut, je náhle sváděna toliko na „Putina“ a vysvětlována „válkou“!

Velmi mne uráží, když se nálepka „Putinových agentů“ či „ruských trolů“ používá na znemožnění politických oponentů a rozdává se všem, kteří si dovolí samostatné myšlení a zdravý rozum (jako např. Aliance pro rodinu) či kteří si dovolí „po staru“ dát najevo své obavy a nespokojenosti, byť možná trochu zmateně a sršatě (jako statisícové demonstrace na Václaváku loni v září).

A velmi mne leká, když ministerstvo vnitra chystá omezení svobody slova pod rouškou boje s dezinformacemi a pokouší se legitimizovat své počínání na hraně ústavy hláškami, jako že to musíme chápat, vždyť „jsme ve válce“.

+ + +

Jsme tedy skutečně ve válce? A v jaké? Záleží asi na tom, jak člověk nahlíží svou vlastní situaci. My, lidé, stojíme v každém okamžiku svého života na rozhraní nebe a pekla. Dokážeme-li se smysluplně vyrovnat s touto skutečností (jako jednotlivci, i jako celá pospolitost a naše kultura), dokážeme-li čelit tomuto faktu, pak dokážeme čelit čemukoliv. Tak mínil C. S. Lewis v závěru svého „válečného“ eseje. „V normální době si tuto hraniční situaci lidského života dokáže uvědomit jen moudrý člověk. Nyní, v době války, to vidí i ti nejhloupější z nás…“, končí Lewis. Napadá mne, jestli nebyl příliš velkým optimistou…