REPORTÁŽ: V Bosně a Hercegovině už hidžábům odzvonilo...?
rodinu Bosnu a Hercegovinu, žili v této nám nejbližší muslimské zemi už desítky let Češi, Moravané i Slezané. Někteří sem odešli za prací, jiné do této části Balkánu přivedly sňatky, dobrodružství či zde zůstali, když je už nebavilo řešit za starého Procházku sarajevský průšvih.
,,Bush je největší satan, Američané jsou neznabozi!" začal mi před obličejem šermovat pěstí starý prodavač suvenýrů zahalený v galábii a s čepičkou na hlavě, co připomínal zmijovku českých hochů, jež se snažřili být ve své době ,in´ a zahalený v galábii.
Nechápal jsem jeho výbuch zlosti a proč mě považoval za zlého imperialistu, když moje valašská angličtina se mohla jen ztěží podobat té washingtonské. Pak mi došlo, že jsem si neprozřetelně oblékl basketballové tričko s velkým číslem na zádech, bílo-modrými pruhy a červenými hvězdami na rukávech. Ten starý muž měl patrně Pavlovův reflex na americkou vlajku, jen se mu popletly barvy. Komplex rudé mulety v očích rozzuřeného býka. Nebo se mu nezamlouval můj fotoaparát, kterým jsem se ho pokoušel zvěčnit.
,,V Bosně nosí hidžáby jen mizivé procento muslimských žen. Přestože jsme muslimská země, náš islám je evropský a dívky si už šátky na hlavy neváží vůbec. Málokdo u nás také umí arabsky, nikdo ani neví, co je to zákon šariía, natož aby se nesměl pít alkohol či používat make - up,” řekla mi omluvně s povinnou průvodcovskou hrdostí Alida, sličná muslimská blondýnka s modrýma očima.
Provázela mě po Mostaru a nikomu nevadilo, a mi už vůbec ne, že měla uplé satanské džíny, průsvitnou halenku a rudé rtíky od diorské rtěnky. A nikdo mě též nechtěl ukamenovat, že jsem jí podal ruku, hovořil s ní a udělal si pár jejích snímků.
,,Jsme hrdí na islámskou tradici, ale víru v Boha považujeme za přísně osobní věc každého, z níž se nesmí dělat politika,” dodala trochu pateticky jako vzorná studentka Islámské univerzity v Sarajevu. ,,A uznáváme Izrael...”
Trochu mě jako valašského záškvaru zklamala, že je muslimka a nenosí proslulý hedvábný šátek, zvláště když jsem si kvůli němu prostudoval encyklopedii. Už mi v myslí běželo, jak bych její tmářský zvyk řádně, ale přitom něžně pohaněl. Inu, středoevropský novinářsko - farizejský pokrytec dobrého srdce.
Hidžáb je termín pocházející z arabského slova hadžaba, což znamená skryta pohledům, zahalena. Jedná se o roušku, kterou si muslimka zakrývá vlasy a krk. Její nošení nevyplývá přímo z koránu, v něm se jen uvádí, že ženy by se neměly dávat cizím mužům na odiv (Korán: 24 súra, verš 31), měly chodit zahaleny (Súra 33, verš 59) a také je stanoveno, které části ženského těla by neměly být vidět.
Zahalování se hidžábem je stanoveno právní vědou. Jako důvod bývá nejčastěji uvedena ochrana ženy před muži, kteří díky tomu, že ji vidí zahalenou, potlačí snáze svůj chtíč, a proto jednají se ženou jako s osobností. Povinnost nosit jej není všude stejná. Ženy jej musejí nosit v Saudské Arábii, Íránu a Afghánistánu (pokud jej nemají nasazen, hrozí jim trest od náboženské policie). Zde je též běžnou součástí i uniforem, například policejních, či školních.
V letošním roce uplynulo už 128 roků od chvíle, kdy bylo založeno Sdružení českých občanů Česká beseda Sarajevo. Dnes čítá kolem sto dvaceti členů a další stovku čechoboseňanů tvoří Společnost česko-bosenského přátelství Sněžka. Asi šest set Čechů a Moravanů je též sdruženo ve Organizaci Čechů Republiky Srbské, kteří pořád nostalgicky vzpomínají na chvíle, kdy Bosna a Hercegovina patřily Jugoslávii a dnes už odstraněný mnohametrový nápis na kopci nad Neretvou všem oznamoval, že největším hrdinou byl nezničitelný J. B. Tito.
Dnes jsou největšími živými hrdiny Mostaru členové Klubu skokanů z Mostu míru, Nen
í sice největší, ani nejvyšší, ale jeho historie je značně dramatická. Napřed po něm po staletí rázovali Turci, křesťané i věřící v Alláha, aniž by z něho upadl střípek kamínku, pak o něho bojovali bosenští muslimové a chorvatští křesťané bok po boku proti Srbům. Když je vyhnali a most společně zachránili, pustili se do sebe. Začali to Chorvaté, kteří chtěli Bosnu a Hercegovinu připojit k zemi tehdejšího prezidenta Tučmana. Bosňané ale chtěli samostatnost a byla z toho další válka, v níž zbytečně padlo na 200 tisíc lidí.
Tečkou za touto tragédií byla chorvatská pomsta; na rodinné stříbro Bosňanů vystřelili křesťané 9. listopadu 1993 sérii dělostřeleckých granátů a slavný most se v 10 hodin 15 minut poroučel do Neretvy. Po více než čtyři sta letech, kdy byl v roce 1566 na příkaz sultána Sulejmana - Nádherného dostavěn slavným osmánským architektem Mimarem Hajruddinem i se dvěma věžemi. Té na západní straně se říká Halebija a sloužila jako vězení a vojenská ubytovna, východní stranu zdobí věž Tara bez jediného okýnka, aby asi nikdo neviděl, kolik se v tomto silu skrývalo střelného prachu.
Most, který dal jméno zdejší metropoli, jelikož ho kdysi hlídali ,,mostaré”, se změnil v ruiny. Hned po této katastrofě byly vytaženy z Neretvy všechny jeho zbytky, část z nich šla do muzeí a ostatní byly využity při stavbě nové mostní klenby, kterou tvoří 456 čtyřtunových bloků. Most míru byl otevřen v červenci roku 2004, při čemž došlo alespoň k symbolickému smíření chorvatských křesťanů i bosenských muslimů z Mostaru.
Jdeme po hlavní třídě Mostaru, abychom si nechali na poště oštemplovat pohlednici unikátním mostarským razítkem. Ulice se ještě nedávno jmenovala po maršálu Josipu Broze Titovi. Dnes už má jiný název, který si ale nikdo z místních příliš k srdci nebere. 
,,Krvavý pes” Tito zkrátka stále vítězí mezi mnohými bosenskými muslimy stejně, jako u chorvatských křesťanů, pro které se přesto rýsuje nadějná budoucnost. Obě znesvářené strany téměř shodně tvrdí, že všechno nedávné zlo prý způsobila ztráta jeho pevné ruky a jiní mnohem krvavější psi. Třeba bývalý velitel mírových sil OSN v Bosně, kanadský generál Lewis Mackenzie, obviněný z ng1029údajného brutálního znásilnění několika muslimských žen.
Pak mě zláká reklamní tabule ,,alkoholna piča” a nápis: Je ti treba! Tak si dám štamprli travarice a moje žena čašu crna vina a v pekaře mi koupí rohlík. Řeknu chvala, sličná muslimka v minisukni a holým bříškem až do půlky slabin nám popřeje dobro došli a vůbec nemám pocit, že jsem v islámské zemi. Po mých tristních zkušenostech z Blízkého východu jsem za toto poznání vděčný. Ani nevíte jak! Zvláště, když se dozvídám pozoruhodné skutečnosti.
,,Nový biskup Prizrenu Dode Gjergji řekl, že se mnoho bosenských muslimů vrací ke svým katolickým kořenům. Každodenně přicházejí vesničané, aby se nechali pokřtít", řekl mi pološeptem můj průvodce Slobodan z Dubrovníku, spolupracovník agentury "Církev v nouzi".
,,Brzy se začne v Prizrenu stavět chrám Matce Tereze. Její rodiče pocházeli z Kosova. Momentálně je skoro 60.000 katolíků ve dvoumilionovém Kosovu menšinou a mnoho mladých katolíků raději odchází za prací do zahraničí, dobré vzájemné vztahy v Bosně a Hercegovině mezi křesťany, muslimy i židy jsou však až na malé výjímky pořád 
bezkonfliktní. Televizní stanice Al Džazíra dávala interwiu se šejkem Ahmádem Al Katáním, libyjským guru islámského práva. A ten řekl, že stále více a frických muslimů konvertuje ke křesťanství..." sdělil mi složitě, nicméně hrdě dubrovnický katolík Slobodan a zřejmě ve svého Boha věřil tak pevně, že si to s námi i se svým mikrobusem švihal po serpentinách strmých bosenských hor stodvacítkou a ještě přitom stačil s balkánským temperamentem rozkládat rukama.
Od počátku 20. století prý počet věrných islámu výrazně klesl, zatímco řady katolíků se od roku 1902 rozrostly z jednoho milionu na téměř třistanásobek. Každý den údajně konvertuje ke křesťanství přes 16.000 muslimů, což představuje na šest milionů ročně. Dokonce v teokratickém Íránu konvertuje každý den skoro padesát mladých muslimů tajně ke křesťanství. A to zní pro Evropu s kđ 8esťanským dědictvím docela libozvučně. Třeba už nebude platit, že naděje křesťanů umírá předposlední, když až poslední umírá muslim...
Poznámka autora: Od pondělí 10. září 2007 vysílá ČRo2 - Praha každý všední večer četbu na deset pokračování z románu Krev pod obojí. Režisérem pořadu je Vladimír Gromov, dramaturgem Pavel Kácha a čte herec Stanislav Šárský. Pořad začíná vždy ve 22,05 a končí ve 22,35 hod.
Převzato s laskavým svolením autora z Bretislav-Olser.enface.cz