16.9.2019 | Svátek má Ludmila


REPORTÁŽ: Ukrajinský oligarcha vdává dceru

19.9.2015

Severně od Kyjeva, tam, kde se Dněpr mohutně rozšiřuje, se rozprostírají lesy z vysokých štíhlých borovic. Cestou k nim jest projíždět okrajovými čtvrtěmi Kyjeva sestávajícími z paneláků sovětské, ale i novější éry, svraštělých, zešedlých, s roztodivným balkóny zakrytými podomácku z materiálu jak kdo našel a splácal si zastřešení a další nechal balkón, jak byl – ale rozvěšel na něm hadry neznámého určení. Dopravu k nejbližšímu metru zajišťují české tramvaje vypadající jako po bojovém nasazení a lze i zahlédnout řidičku s drdolem výšky baseballové pálky.

Dál už začínají vesničky. Domky zděné, chudé sice, s nějakým záhonkem a stavbičkami k domácímu hospodářství, ale ploty stojí. Na ruské vsi jsou domy dřevěné, často nachýlené a plot někdy stojí a jindy ne – a před domkem sedí hospodáři s výrazem svědčícím o tom, že všechno je hotovo. Ale stejně jako na Rusi jsou vesnice ozdobeny rourami plynového vedení plazícími se nad povrchem, jen před vraty domů se vzepnou, aby u vjezdu vytvořily žlutou slavobránu. Vodovod a kanalizace ale bývají věcí neznámou. Tady nad Kyjevem jsou na vesnicích vily kyjevských boháčů, nejméně tak trojnásobné větší než může běžná rodina potřebovat. Zámečky to rozměry sice nejsou, ale dohánějí to věžičkami. Co v těch věžičkách asi mají. Možná tam zaleze majitel, když se chce potrestat.

Ještě pár kilometrů dál, už mezi vzrostlými borovými lesy, se objevuje dvoumetrový plot a vrata s domkem pro ochranu. Ochrana a její příslušníci jsou tady všude. Bez projití ochranou nelze ani posvačit v pekárně. Za plotem je areál s hotelem, bazénem a tenisovými kurty a vkusnými chatkami, některé docela po česku malé, jiné mají jen pár nevelkých místností a zasklenou terasu. Všechny přízemní, jednotného dřevěného stylu.

Hotel je celý vyhrazen pro svatební hosty. Pozemek hostitele se rozkládá v sousedství a těžko říci, jak je velký, protože žádný plot není vidět. Jeho součástí je nevelká zátoka Dněpru o rozměrech širší říčky, překlenutá dřevěným mostem. Kus dál je vidět skokanský můstek.

Obřad se odehraje na vyvýšeném místě nad zátokou, pod baldachýnem tvořeným pruhy látek. Hosté sedí před ním na hranolech slámy přikrytých lněnými přehozy. Na každém balíku je kornout s kopretinami, jež mají být házeny na novomanžele. Pokyny vydávají zaměstnanci cateringové firmy v ruštině a angličtině, neboť ženich je Angličan a jeho přátelé ze studií v Londýně se sjeli z různých světových koutů a ani ti dva Mexičané ještě nepřijeli z největší dálky.

Mezi organizačními pokyny zní reprodukovaná hudba, kterou musel vybírat znalec s vkusem – žádné stokrát obehrané fláky, ale bonbónky, tu něco od Dylana, pak Bruce Springsteen a Guess Who a jemná parodie na country music od Rolling Stones, v níž se Mick Jagger víc modlí než zpívá. Už se čeká jen na nevěstu. Po chvíli se hosté začínají otáčet, protože tam v dáli z lesa za nimi se vynořuje bílá postava drobné nevěsty vedené otcem v červených plátěných kalhotách a ukrajinské vyšívané haleně. Procházejí lesem procházkovým tempem, překračují můstek a nevěsta přichází pod baldachýn. Je drobná, štíhlá, nikdo by nevěřil, že má tříměsíční dítě. Otec má kaštanové vlasy vlnící se daleko přes uši (jinak muži bývají vystříháni nakratičko a ve skupině pak připomínají chovance na procházce). Matka nevěsty je oblečená v šatech, které, jak by potvrdily znalkyně, byly jistojistě někde ušity. Stojí bez pohnutí – jen se jí během obřadu jednou na moment zastavilo srdce. Nikdo si ale toho nevšiml. Jen ten, tam nahoře.

Pak následuje to, co na každé svatbě, ačkoli zde není žádný kněz ani oficiální oddávající, obřad vedou svědkyně nevěsty a přátelé novomanželů. Patrně podle anglické tradice mají navíc proslovy svědkové. Vše jednoduché, prosté, bez patosu a křeče, svědkyně nevěsty se na moment zajíkne dojetím.

Následuje předávání darů v přízemní budově s prosklenou otevřenou verandou nad tou zátokou. Uvnitř jen jednoduchý barový pult z nemořeného dřeva, jinak téměř žádné vybavení. Jako by ta budova tady stále jen pro tento účel: aby zde svatebčané gratulovali novomanželům a popíjeli výborné šampaňské. Co se v téhle přízemní budově odehrává jindy, zůstává záhadou. Možná ji zítra zbourají, zasejou lesní trávu, poházejí borovicové šišky a pozítří tu budou vzrostlé borovice.

Hosté se pak odebírají do nitra pozemku, k dvěma dlouhým bílým stolům vedoucím k tanečnímu parketu pod pódiem. Na stolech jsou naaranžovaná květinová zátiší, která by toho znalci květomluvy dost napovídala. Stranou v řadě stojí kuchaři, každý u svého kotle s různými druhy masa v úpravách místních i cizokrajných, vedle číšníci před stoly s přílohami a všemožným ovocem a nealkoholickým pitím. To alkoholické roznášejí jiní v bělostných rukavicím ke stolům, kde jsou hosté rozesazeni podle zasedacího pořádku. Bílý Sauvignon s jemnou chutí a vůní po ovoci a ovšemže suchý – což některé z hostů zaráží. Tady jsou zvyklí na dva druhy vína: buď sladké, anebo sladké.

Kterýsi ruský spisoval, nejspíš Gogol, to už popsal: objeví-li se mezi hosty opravdu významná osobnost, muži se napřimují a ženám se objevuje na tváři takový úsměv, který jejich manželé dávno neviděli. Tak i tady. Pán domu obchází hosty, v ruce skleničku vína, tu se zastaví, tam pohovoří a tady se i posadí. K dokonalosti namakeupovaná blondýna naproti němu se rozzáří, jako by zrovna dostala pozvání do Bílého domu, a co chvíli si upravuje dlouhé rozpuštěné vlasy. Pán domu jí věnuje zdvořilou pozornost.

Kdyby si někdo dal tu práci a se zakloněnou hlavou sledoval oblohu, mohl by sledovat oblaka srpnově načechraná a že s nadcházejícím soumrakem se kupovité mraky zplošťují, jako by ztrácely vzduch, jejich okraje se rozostřují, rozplývají, zatímco uvnitř přibývá šedi, která pak tmavne v houstnoucím šeru, a potom... Ale nikdo si tu práci nedal.

V šeru a pozdější tmě pak začínají svítit bílé ubrusy a na osvícené pódium nastoupila kapela s balalajkou a tahací harmonikou a hraje známé fláky – ale každý je znovu udělaný – každý je remake. Slyšet třeba vyhrávky harmoniky v Hold on, I ́m coming nebo kytarové sólo ze zeppelinovského Black Dog hrané na balalajku je k otevření pusy. K tomu vícehlasé vokály v angličtině, se zdůrazňovaným ukrajinským přízvukem. Hoši se snaží víc než ukrutně, protože, mohlo je napadnout, je tady spousta lidí z Anglie i odjinud, a co když...

Hosté procházejí s talířky i bez, někteří už tančí a někdo sedí jako špion, aby viděl. A vidí. Asi snad Turgeněv před sto padesáti lety by o ní mohl napsat „chodila, ba nezdálo se, že chodí, spíš se lehce vznáší, s jemným dotekem země, krokem tak nadlehčeným, jako kdyby ji nepotřebovala. Její duše se usmívá. A má lehounký dech.Víte?“

Napsat to teď, všichni si budou jisti, že autor určitě nemá gule. A přece tady ta dívka byla a jmenovala se Káťa.

Pán domu chtěl v Praze novomanželi zařídit restauraci, ale ten z hrdosti zůstává v jakémsi baru v Londýně, kde začíná od píky. Zaměstnanci jeho domu jsou klidní a důstojní, zjevně zvyklí na slušné ba přátelské zacházení. Chováním se v nejmenším nehrbí.

Na takových akcích, každý to zná, se vždy přihodí něco, s čím nikdo nepočítal, co se nečekalo, něco někam spadne nebo leží polámané. Ale tady ne. A celé to i neviděné bohatství by jednoho svádělo – zvlášť zde za ukrajinských oligarchických poměrů – k rychlým závěrům. Oligarchové tu přišli k majetku při dělení toho sovětsko-ukrajinského, napojili se na roury s plynem a s ropou nebo zprivatizovali - jako prezident Porošenko - třeba čokoládovnu, značku dávno slavnou, jiní se nechávali korumpovat jako úředníci rozhodující o státních zakázkách, clech, daních, zákonech, nebo jako prokurátoři, soudci či policejní náčelníci celých oblastí. Nakonec i ten poslední dopravní policajt v okresním městečku tu bývá tak vypasený, že takové najdeš jenom v Rusku. Nic tihle boháči nevymysleli, nic nestvořili a už vůbec nepřišli s něčím novým, natož nevídaným.

Je přirozeností lidskou nové skutečnosti poměřovat starou zkušeností, procedit nový zážitek dříve zhotovenými hodnoceními - je to přirozené pro orientaci ve světě. Někdy se ale stane, že staré zkušenosti neplatí a staré vzorce nefungují. Někdy se o tom, co je před očima, neumí říci nic.

Čert ví, jak k tomu bohatství pán domu přišel. Ale minimálně podle protestantské teologie bude spasen.



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.