V synově kanceláři bije do očí fotografie černého chlapce. Leží na zemi, obličej posetý hejnem much. Chlapec je neodhání, nemá zavřené oči, nespí, jen se dívá. Neotáčí zrak za kolemjdoucími, jen ho upírá kamsi do neznáma, jako by už rezignoval nebo čekal pomoc. Jakou pomoc? Ale ta nepřichází. Sotva kdy přijde. Už je zvyklý na střídání dne s nocí, na svou prašnou zem, na svůj život spletený z jednotvárných dnů. Nic jiného nepoznal. Ani nedumá nad tím, proč mu kručí v břiše a kde se tady berou ti bílí. Ti bohatí. Odkud přišli a co tu pohledávají. Cvakají fotoaparáty. Někdy se zadívá, někdy mu někdo z nich hodí bonbón. Chlapec se neposadí, nepostaví, zůstává ležet, ale sáhne po něm. Rozbalí ho, odežene mouchy a vsune do úst. Nevnímá, že je chudej, snad ani že má hlad.

Míra štěstí těch lidí je stejná jako naše. Podle mne nečekají žádnou pomoc, respektive když jim tu pomoc dáme, tak je akorát kazíme, stejně tak jako Američani zkazili Indiány, Australané zkazili Aborigince a Češi zkazili Cikány. Tím, že jsme jim rvali fůru peněz, tak jsme je naučili nic nedělat. Krást a mít nataženou ruku.

Neříkám, chlapec může mít hlad, ale neznamená to, že je nešťastný. On má stejně veselé dětství jako naše děti a tamní lidi jsou stejně šťastní jako lidi u nás, ale možná mají míň starostí, míň frustrace. Žijí si tam spokojeně. A že jsou chudí, to vidíme akorát my. Oni tam skáčou, poskakujou v buši, ječí, ta děcka si hrají. No, jen doufám, že ostatní děti se ve škole učí, že jen tenhle malý ležel před školou, asi neměl věk.

Fotografie je z Keni.

Každý, kdo vstoupí do synovy kanceláře, se zadívá.

„Nešel jsem tam zabíjet slony,“ řekne syn, když se někdo dívá dlouho.

Někdo nemůže odtrhnout oči. Někdo mlčí. Jiný se zeptá. Na otázku je jediná odpověď.

„Skutečnost.“

Nepředstavitelná bída. Ale stejný snímek můžete udělat i v Tanzanii a kdoví kde ještě. Jedete džípem a život černých je uhnízděný v prachu cest. Kolem každé cesty třicet chlapů se celý den válí ve stínu stromů a chytají lelky, zatímco ženy prodávají, na zemi v prachu, co se dá: maniok, oříšky, banány, kukuřici.

Když se jim tam doveze rýže, nevidím to jako dobré, jediný, jestli chceme, aby tam byla civilizace a konzum, je radit jim jak toho dosáhnout. Ať se sami snaží. Nic jim nedávat zadarmo.

Normální turismus je takový: Přiletíš z Evropy do Nairobi, tam přestoupíš do malého čtyřmístného letadýlka a letíš. Přistaneš uprostřed národního parku přímo u Lodže – luxusního hotelu. Tam máš obsluhu, vidíš z okna zvířata, ráno se v klidu nasnídáš, máš krásný bílý šaty, seš navoněnej, učesanej, sedneš do džípu, oni tě povozí po safari, ukazují ti zvířata. Řidiči se domlouvají vysílačkami, takže když jsou někde lvi, gepardi nebo zahlédnou-li hrochy, tak se všichni sjedou a očumují stáda. Pak se vrátíš, je večeře a takhle tam pobudeš pár dnů, sedneš do letadýlka a odjedeš. A nezavadíš o bídu, hnus, o černochy, kteří jsou chudí.

„Ale v televizi je Afrika…“ podiví se někdo.

Afrika v televizi, ve filmech má málo společného se skutečností. Jednotvárné savany se táhnou donekonečna a zvířata tam žijí vedle sebe jako v zoologické zahradě. Tu leží lví rodinka a tam se pasou antilopy ve společnosti slonů a buvolů. Neuvěřitelné. Když si mi lev lehl pod auto, nestačil jsem se divit. Mírný beránek, že by si ho člověk šel podrbat.

Zvířata poznají, když jsou šelmy syté nebo když jdou na lov. Jsou-li najedené, zůstávají ostatní zvířata v klidu. Viděl jsem: dva gepardi šli za sebou, šofér se na ně podíval a řekl: jdou na lov. A všechna zvířata to cítila, stáda ztuhla, pozorovala jenom ty dva. Zebry a antilopy se přesunuly do bezpečné vzdálenosti a pozorovaly je. Kdyby se čitahs pohnuli, tak stáda okamžitě mizí.

Viděl jsem: Masajové honili stáda, majetek počítají na kusy dobytka.

„Zvíře tam má větší cenu než člověk.“

Běhali bosí nebo si z pneumatiky udělali podešev a přivázali si ji k noze řemínkem. Přes sebe přehozenou červenou deku, klacek a u pasu nůž, který nebyl vidět. A uměli stát opřeni o ten klacek. Viděl jsem, jak se o něj bravurně opírají nohu přes nohu. A samečkové skákali před holkou a pak ji švihali svými dlouhými vlasy.

Když jsme poprvé přišli do hotelu Arusha, náš šéf – cestovatel dobrodruh, nám vybájil, že nás čeká krásnej, novej hotel Arusha. Těšíš se. Recepce je dobrá. Jdeš po schodech nahoru, máš klíče od pokoje a najednou dveře na sobě nalepený jak sklepy v paneláku. Odemkl jsem si vrátka na petlici, sundal visací zámek, otevřel dveře, tam tma jako v hrobě, elektrika jde jen dvě hodiny denně, takže si rozsvítíš čelovku. Uvnitř postel a od postele ke každé straně čtyřicet centimetrů, půl metru ode dveří a nic. Okno žádné. Jeden kotec nalepený na druhý. Společný hajzl, sprchuješ se ve studený vodě, čumějí na tebe lidi z chodbičky, takže jsem si tam akorát hodil batoh na postel a šel jsem do restaurace na střeše hotýlku. Vidíš na hnízdo chatrčí kolem a objednáš si jídlo. Vtom vypadne elektrika, tak čekáš hodinu, dvě, zapne se, znovu vypadne a jdeš se zeptat: co je s tím jídlem? No když nejde elektrika, tak nevaříme. Tak trčíš od šesti do půl desáté, než něco přinesou.

Ale to ještě je civilizace ta Arusha. Když jsme jeli džípem nahoru z Nairobi pod Mount Keňu, tak to bylo dílo. Cesta byla rozbahněná a oni měli úplně sjetý gumy a furt se to smekalo, klouzalo, skákalo v bahně, a když už nemohli jet dál, tak šofér vyskočil, vzal mačetu, osekal všude okolo bambusy a naházel to před kola a zase se rozjel a takhle to bylo pořád dokola. Pak nazul řetězy, chvíli nato nás vyházel z auta a museli jsme dojít do vesnice pěšky.

Nebo jsme jeli po kamenné krkolomné cestě. Autobus skáče po balvanech, až spatříš dřevěné zchátralé chalupy. Zastavili jsme, seběhlo se padesát černochů, obklopili autobus a čuměli do okýnek, co to přijelo za blázny. Já jsem seděl u dveří a měl vystupovat. Ale já, že vystupovat nebudu, tak šéf šel první. Mezitím, co jsme vystupovali, sundávali ze střechy batohy a než jsme zalezli do jednoho baráku, oni na nás celou dobu vejrali. Tomu říkáte hotel? Někdo brblal. Bylo tam atrium, ochozy a z těch ochozů dvířka do pokojů. Zase stejný temný smradlavý díry. Já jsem se do toho s čelovkou podíval: Tady spát nebudu! Díra bez oken, postel proleželá, že bys v tom seděl, ale povlečení celkem čistý, tak jsem si vybalil svůj spacák a nějak jsem tam přežil noc. A že se jde na večeři a tak se šlo do vedlejší hospůdky a zas kolem nás štrůdl černochů. My jsme si sedli a poručili: kuře s brambory. A čekali jsme nekonečný hodiny, než donesli uvařený stehno, ne upečený, ne usmažený, ale uvařený stehno z nějaký sto let starý slepice. To bylo gumový a tvrdý, že bys s tím zabil člověka, to se vůbec nedalo ukrojit, natož pozřít. A bylo to ještě ve vodě, v který to vařili. Já jsem si upil trošku toho vývaru a snědl brambory a to gumítko nebyl vůbec nikdo schopen uhryznout, nikdo neměl s sebou cirkulárku, tak jsme to tam nechali, dali si pár piv a nějakou rozvařenou hnusnou zeleninu bez soli, bez chuti a zápachu. Zase vypnuli elektriku, zapnuli a řekli jsme: Zaplatíme. Přišla bába a řekla číslo. My, že budeme platit každý zvlášť. To jsme neměli dělat. Jedenáct lidí na ni uvalilo neskutečný problém. Odešla a za uherský rok přišly dvě báby a sedly si ke stolu. Jedna svítila svíčkou a druhá měla dřevěný šuplík plný drobáků a hromadu zmuchlaných peněz. Začala počítat, furt to počítala a my jsme hlásili, kdo co měl. Ona sčítala, někdy na prstech, škrtala, podtrhávala, pořád dokola. Placení trvalo dvě hodiny.

Jiná restaurace, jiná díra. Jeli jsme k ní širokou prašnou cestou, škarpy kolem vrchovatý odpadků, na nich černo much, za hospodou pár domků a přímo před ní jáma. Jeden z nás do ní spadl a narazil si nohu. Tam dělali kozy – skopový, drželo to na kosti jak helvetská víra. Tos musel mít hodně zdravý zuby, abys něco z kosti odhryzl. Až v hospodě jsme slyšeli zvenčí spěch, rachot a tak jsme vyšli ven. Tam náboženský fanatici řvali do mikrofonu něco o nebi, hustili to do těch černoušků. To jsem viděl v Africe mockrát. Církve a misionáři se tam předbíhají, buší to do mozků těch místních, od islámu přes křesťany až po nějaký jehovisty, či co, ale zajímavý bylo, že ti černoši všechno poslouchali. Najednou se tam shlukovali, začala hrát hudba, černoši začali tancovat, tleskat, poskakovat, nechali se vtahovat do nirvány. Dají se lehce zmanipulovat bez veškerých informací, během půl hodiny jsou věřící. My jsme na to čuměli a připadalo nám to neskutečný.

Z Arushy jsme jeli autobusem někam dál a jeli jsme linkáčem. Přijeli jsme na nádraží a okamžitě na nás začala skákat fůra černochů, ať jedem právě jejich autobusem. Vedoucí je všechny odháněl, dokázal na ně řvát, pak vybral jeden autobus, dohodl s ním cenu a tak jsme nastoupili. Já jsem si sedl dozadu a kolem mě spousta batohů, a furt rvali ke mně další batohy, takže jsem byl nakonec úplně obatohovanej, jenom mně koukala hlava a nade mnou nebylo nic. Až se narvali všichni dovnitř, my i černoši. Byli jsme natěsnaný jak sardinky, smradu jak v hradu a rozjeli jsme se. Jeden batoh mně spadl na hlavu a já jsem tam začal na celej autobus řvát, jako by mi trhali nohu: jděte do prdele, už mě všichni serete. Celej autobus rázem ztichnul. Všichni koukali a vedoucí rychle zařval: Sundejte z něj okamžitě ty batohy! Tak to ze mne sundali. Ujely mi prostě nervy. A k dovršení všeho jsem z toho dostal průjem a posléze museli zastavovat a já pokaždé letěl…

V hotelu mi doktor dal prášky na uklidnění. Já musím přiznat, že jsem toho měl plný zuby, vší té bídy a mizérie, že se do tý Afriky už nepohrnu. Jen jsem to chtěl vidět, aby člověk zmoudřel.

Když jsme dojeli a zastavili na parkovišti, vyrojilo se dvacet, třicet bab, takový starý, seschlý a něco mi nabízely a začaly na mne sahat, úplně kolem byly všude jak kobylky a najednou už mi ty krámy začaly připínat na ruce, to bylo příšerný. Když si je fotíš, tak chtějí prachy. A já jsem v sobě nějak překlenul ostýchavost a začal jsem na ně řvát: tohle chci, tohle nechci, běž pryč, teď si tě vyfotím, ony hned prachy, já jsem řek: nic ti nedám, koupím si od tebe dva náramky a jak jsem se začal hádat, dával jsem se do lati a teprve pak se mi ulevilo. A ony prachy, jen a jen prachy.

Další den jsme naskákali do džípů za asistence mračna domorodců. Koukal jsem na ty prcky, fotil jsem je, a když jsem sáhnul do kapsy, viděl jsem nejen otrhaná špinavá děcka, ale i jejich rozzářené šťastné tváře, šťastné až do nebe. A furt natahovaly ruce, tak jsem musel rozdávat bonbóny. To bylo nezapomenutelné.

„Takže je lepší být zdravý a bohatý než chudý a nemocný,“ pokusil se někdo o vtip.

„O tom není pochyb.“

Náš šéf expedice s námi vymetal ty nejotřesnější hotely v Africe, to bylo hrozný, a když jsem na to neměl nervy, trhnul jsem se a šel do Lodže, nejluxusnějšího hotelu v parku Amboseli. To je taková oáza oplocená uprostřed safari, pokoje na úrovni, sedneš si k bazénu a kolem se promenují stáda slonů, antilop a kdoví čeho. Jenže to stojí pět tisíc za noc. A tam nám hned v recepci řekli: zavírejte si okna, opice kradou v pokojích. Běhaly tam a skákaly po hotelu, a kdo zapomněl otevřené okno, tak byl o pár věcí chudší.

Na konci jsme se zastavili v jedné luxusní restauraci v Nairobi. Přijíždíme k ní, byla trošku na samotě, celá oplocená, při vjezdu závora a dva chlapi v rukou samopaly. Tam nosili různý masa: sloní, skopový, hovězí, z krokodýla, pštrosa, každý na bodáku. Číšníci chodili mezi stoly a říkali: mám velblouda, chceš, tys přikývl a oni ti odkrojili. Od všeho jsem ochutnal. To se mí líbilo.

No ale ty předchozí zážitky z těch otřesnejch děr, to byl humáč. Třebas na hranicích mezi Keňou a Tanzánií, v takový muslimský restauraci se Indové snažili, zase vypadla elektrika, potmě jsme tam žrali nějaký slejšky převařený a pak jsme šli na kulečník. Poslední vesnice pod Kilimandžárem má kulečník. Div se světe. Džíp jel do kopce prašnou cestou, samý kameny a pak najednou zastavil u jedný děravý polorozbořený boudy. A v ní kulečníkový stůl. To jsme zírali. Jak jsme tam přišli, náš vedoucí řekl: jdeme hrát kulečník a dejte nám pivo. Jejich šéf všechny od stolu vyházel a začali jsme hrát. Černoši stáli okolo a měli divadlo.

Už dávno jsem nikomu o Africe nevyprávěl. Už jsem odpovídal jen sporadicky. Už jsem byl rozhodnut obrázek chlapce z Keni sundat ze zdi. Pověsit na jeho místo fotku auťáku nebo polonahé krásky, něco nebo někoho, kdo by neapeloval na svědomí zdejších lidí.