Řecko čekají nové volby. Určitě je dobře, že Řecko zůstává demokratickou zemí, že v něm neproběhla komunistická revoluce nebo že se moci neujala nějaká vojenská junta, která by zmasakrovala ty, kdo by se jí stavěli do cesty.

Nebylo by ale rozumné sázet na to, že nové volby vyřeší problémy, s nimiž se Řecko potýká. Je docela dobře možné, že opět zvítězí Syriza. Možná získá ještě více hlasů než ve volbách předchozích. Na co bych však nesázel, je, že se v ulicích Atén objeví opět jásající davy a že v nich uvidíme transparent „Syriza – Merkel 10:0“.

Hlavní příčina řeckých problémů odstraněna není a vítězství Syrizy (či kterékoli jiné politické strany) ji samo o sobě neodstraní, pouze by mohlo k jejímu odstranění otevřít cestu.

Velkým problémem je, že Řecko se do eurozóny dostalo vědomým podvodem. Ne vždy se ukáže tak jednoznačně, že lež má krátké nohy a že se na základě lži nedostaneme daleko.

Problém by byl jistě snadněji řešitelný, kdyby šlo o jednorázový, řekněme „nesystémový“ podvod, který by byl po odhalení okamžitě přiznán a po jehož odhalení by všechny relevantní politické strany (od krajních extrémů to pochopitelně očekávat nelze) vyslovily jasné: „Toto se stát nemělo a my se postaráme, aby se něco takového neopakovalo.“

Když potom řecká krize vypukla naplno, dovídali jsme se věci, nad kterými zůstával rozum stát. Neexistence katastru nemovitostí, penze vyšší než předchozí platy, příplatky za včasné chození do práce, učebnice pro studenty zadarmo, pobírání důchodů za lidi dávno mrtvé atd.

Ale i to je konec konců řešitelné, byť ne snadno a ne najednou. Přiznám se, že jsem idealista a že věřím na to, že pokání mohou činit nejen jednotlivci, ale i celé národy.

Nicméně místo přiznání viny a snahy o nápravu jsme byli svědky obviňování kdekoho, a nejvíce Německa. V tom Řekům udatně sekundovala i evropská levice. V tisku se objevily úvahy o tom, že Německo na řecké krizi ještě vydělalo. Za vše prý může nelítostný kapitalismus. Vinen je jak ten, kdo si půjčuje, tak ten, kdo půjčuje.

Ano, ten, kdo půjčuje, aniž si zjistí, zda bude dlužník schopen splácet, zcela jistě chybuje – a často za svou chybu také zaplatí, protože se mu půjčené peníze nevrátí. Nicméně tvrdit, že věřitel je stejně, ne-li dokonce více vinen než dlužník, znamená popírat základní pravidla hry. Zvláště když vyjde najevo, že dlužník vědomě podváděl.

Problém vidím v tom, že Řekové jako národ ochotně přijali evropskou ideologii, která se lavinovitě šíří světem v posledních padesáti letech. Tato ideologie říká, že člověk má práva, a nezdůrazňuje, že má také povinnosti. Deklaruje práva, která jsou někdy neopodstatněná, ale hlavně nevynutitelná. Tato ideologie vede lidi k tomu, aby vznášeli nároky. A pokud se lidé nechají přesvědčit, že na to či ono mají nárok, jsou zpravidla nespokojení a vznášejí nároky nové a nové. Tento přístup k životu se pak pojí s hledáním chyb všude jinde, jen ne u sebe samotného. A jakmile je člověk odchován touto ideologií, nebývá ochoten k sebeoběti. Mimo jiné proto, že se (celkem právem) domnívá, že pokud by se obětoval on sám, jeho sousedé se patrně obětovat nebudou a on se svou obětavostí o něco připraví, aniž cokoli získá.

Pokud ale v dějinách udělali jednotlivci nebo národy něco šlechetného, nebylo to díky tomu, že do světa vykřikovali, jaké mají nároky. Každý, kdo dosáhl něčeho opravdu hodnotného, toho téměř bez výjimky dosáhl na základě odříkání, oběti a usilovného snažení. Pokud se někdo nevydal touto cestou a pouze naříkal, že se nemá tak dobře jako ostatní, byl pro okolní svět spíše břemenem než pomocí.

To, co Řecko potřebuje, tedy není vítězství té či oné politické strany nebo zázračné objevení se nějakého opravdu chytrého politika, který najde geniální řešení. Daňový systém ve Spojených státech jistě potřebuje zásadní reformu a rozhodně ho nebudu dávat za příklad ani Řekům, ani komukoli jinému. Co však mohu za příklad dát, je to, že v USA se člověk podváděním na daních společensky znemožní. To bohužel neplatí ani v Česku, ani v Řecku. U nás jako by si lidé nechtěli připustit, že podváděním na daních okrádají všechny ostatní spoluobčany. Pokud ale poctivost nenachází společenské uznání, tratí nakonec všichni.

Příkladem úspěšného národa, který se nevyčerpává obviňováním ostatních a spoléhá především na svou vlastní činorodost, je Izrael. Přes neustálé napadání svými sousedy se mu podařilo proměnit poušť v kvetoucí zahradu. Škoda, že si z něj jeho sousedé neberou příklad. Mohli by rovněž svou poušť proměnit v kvetoucí zahradu – klimatické podmínky mají stejné nebo podobné. Izrael za svůj úspěch vděčí mimo jiné vědomí, že by mu fňukání a obviňování ostatních nebylo nic platné. Jestli by někdo měl právo si stěžovat, že svět se k němu nechová fér, byli by to Izraelci, nikoli Řekové nebo Češi.

Otázkou je, co může změnit mentalitu národa. A je vůbec možné ji změnit? Mám pro vás dvě zprávy, jednu dobrou a jednu špatnou. Ta dobrá je, že to možné je. Ta špatná je, že se tak děje zpravidla tehdy, když nějaký národ postihne opravdu velká katastrofa. Izraelci by mohli vyprávět. První hlubokou změnu zakusili už šest set let před Kristem, když ztratili svůj stát a museli do babylonského zajetí.

Možná čeká hluboká změna i celou Evropu. Možná vznikne skutečná evropská solidarita – ta ovšem nevznikne na základě nároků a nevynutitelných deklarativních práv, ale na základě poznání, že pravda je lepší než lež, poctivost lepší než snaha vézt se jako černý pasažér a činorodost a obětavost lepší než vznášení nároků.