Tolik jsem si přál, a se mnou jistě i 120 milionů euroskeptiků, aby měla revoluční řecká vláda revoluční kuráž, odmítla diktát europolitiků a s trochou štěstí vypadla z eurozóny.

Pomohla by nejen svému národu, ale i celé Evropě! Konečně by padly dva mýty: jeden o nerozborném euru, absolutním jak pámbu a na věky věků, druhý ještě děsivější, protože popírá veškerou historickou zkušenost, hlásá totiž, že „sdílená” suverenita znamená vyšší prosperitu.

Tvořivý génius Evropy však stojí a padá s konkurencí různorodých států a státečků - v roce 1500 jich bylo 500. Byl to teprve moderní napoleonský a pozdější vilémovský pokus o evropské impérium, jež spustily dvě světové války a téměř zničily Západ. To integrační Unie (a nemylme se, nadnárodní byrokracie je technicky vzato imperiální) už více než 20 let těžce pokulhává za rozumnými obchodními spolky, jako jsou Asean, Mercosur nebo Nafta. Ty se o suverenitu nedělí, staví si jen společný trh bez integrace, bez hrátek na podivný parlament a soudní dvůr, bez stále objemnějšího harmonizačního nadnárodního „práva.”

Co nám federalisté slibovali v předvečer „Jednotného aktu” (1992) a před vznikem eura (1999)? Dynamický trh, prosperitu, vyrovnávání životní úrovně. Stal se opak. Ještě nikdy se evropské ekonomiky od sebe tak nevzdalovaly jako dnes.

Každá revoluce páchá škody, má však obyčejně alespoň jednu velkou pravdu. Ta řecká zní: k čemu nám byla vnitřní devalvace, brutální snížení platů (25 %), když vyvolala tragickou nezaměstnanost (25 %), sebevraždy a emigraci. K čemu ubohý strukturální přebytek? Na splácení nesplatitelného dluhu? Odkud přijdou investice, jež by mohly zaměstnat nečinnou polovinu mládeže?

Vládní Řekové odvahu na osvobozující tvořivou destrukci bankrotu a devalvace bohužel neměli. Měli přitom v ruce jeden trumf: přestat splácet. Z eurozóny by je ustrašená Unie nevyhodila, ale ekonomii by to příliš nepomohlo. Euro je pro Řeky stále příliš nadhodnocené. Místo toho spolkli hořkou medicínu Unie a navrhují zvýšit progresivní daně i výběr, DPH, pojištění na důchod a splácet, aby europolitici neztratili tvář. Splátky nevelké a dlouhodobé (1,5 % HDP), ale přece. Neteční byrokraté „institucí” budou opět lhát o záchraně Řecka.

Jistě, státní výdaje mají být v rovnováze s příjmy, rozsáhlá korupce hospodářství ničí, ale vleklou krizi zvyšování daní prohlubuje. Roztáčí další kolo řecké tragédie zmařených životů a čekání na katarzi, jež by osvobodila Řeky z jařma tuhé měny a protestantského kapitalistického katechismu, na který přísahají Němci: pracuj, šetři a investuj. Proto má Německo v zahraniční bilanci největší přebytek na světě. Řecko německý průmysl na ostrovech nepostaví a bez domácí spotřeby úvěr a investice nezíská. Takové je dilema současného tržního hospodářství - a nejen v Řecku.