Už pět let sledujeme v médiích komediální seriál, vydávající se za drama, o opakujících se epizodách údajně tvrdého vyjednávání Evropské komise, Evropské centrální banky a Mezinárodního měnového fondu s řeckou reprezentací. Řecko prý má do 12 hodin libovolného dne za těch pět let odsouhlasit jakési úsporné reformy, jinak prý přijde nějaký bankrot, nebo co. Ale pak se nic nestane a lidé s napětím sledují další díl a znovu a znovu věří, že to je ten díl rozhodující.

Po letošních volbách, které dostaly v Řecku k moci hnutí Syriza, ne zrovna nakloněné nějakým úsporným opatřením, se seriál změnil ve vzrušující on-line přenos nebo reality show, kdy mají lidé mít pocit, že sledují poslední rozhodující minutu prodloužení zásadního utkání. Vidíme zpocená čela, silná prohlášení, nová a nová ultimáta. A všichni se tváří, že opravdu o něco jde a že zrovna tahle chvíle je ta zlomová. Jako všechny předchozí a všechny budoucí.

O co jde? Co hrozí? Bankrot rozhodně ne. V něm už Řecko žije dávno. Bankrot znamená jediné: ztráta schopnosti plnit své závazky, tedy splácet dluhy. A ty Řecko bez nových dluhů a nových injekcí ze zahraničí dávno neplatí, protože není z čeho. Jde o pouhé divadlo, na kterém je pozoruhodné jen to, jak ho veřejnost baští, jako kdyby si nepamatovala, jak se sto předchozích ultimát kamsi vytratilo.

Jaké má to divadlo smysl? Na řecké straně jde o divadlo pro voliče. Ten má mít pocit, že za něj nová politická garnitura srdnatě bojuje, že hájí zájmy řeckého lidu a nerozklepe se poslušně z každého pokynu z Bruselu.

Na straně unijních institucí jde také jen o divadlo. Potřebují říci některým zneklidněným vládám členských zemí a hlavně občanům největších plátců do unijních rozpočtů, že peníze do Řecka se nelijí jen tak, ale pouze za cenu zásadních ústupků řecké vlády.

Ale je tomu opravdu tak? Tečou do Řecka peníze výměnou za nějaké reformy? Vůbec ne. Ty nemají žádný význam. Je úplně jedno, jestli všechny podmínky unijních institucí budou splněny do puntíku nebo budou zcela ignorovány. To má pouze vytvářet efekt pro veřejnost. Na schopnosti Řecka fakticky vracet své dluhy nějaká požadovaná opatření nemohou nic změnit.

Unijní instituce celým tímto divadlem potřebují zakrýt fakt, že peníze svých daňových poplatníků budou „do Řecka“ lít bez ohledu na jakákoli jednání nebo sliby reforem. Nové a nové úvěry a finanční injekce Řecku mají totiž úplně jiné důvody, na nějakých úsporách zcela nezávislé.

Zaprvé: Peníze se v Řecku ani neohřejí. Jen jím protečou a skočí na účtech věřitelských západních bank, kterým tohle divadlo náramně vyhovuje. Proto také tyto banky bez obav půjčovaly i tomu, u koho bylo jasné, že sám nikdy nic nevrátí. Počítaly s tím, že to zaplatí občané zemí eurozóny ve formě pomoci Řecku. Jenže to nemůže německá kancléřka jen tak německému poplatníkovi říci, že jeho penězi jen sanuje své vypočítavé bankéře.

A zadruhé: Jedině litím peněz do svých bank oklikou přes Řecko je možné udržet Řecko v eurozóně, což je důležitý nástroj bruselské mocenské unifikace. Je to pořád levnější než válka, panování nad kontinentem za nějaké ty (cizí) peníze stojí.

Z obou důvodů penězovod bude fungovat i nadále a divadelní představení z různých summitů nás má jen oklamat, že další lití peněz záleží na výsledcích nějakých jednání.

Nemluvme vůbec o bankrotu (když už je dávno realitou, a nemůže tedy Řecku hrozit). Jde o to, zda unijní vlády a bruselské instituce budou dál „Řecku“ platit další miliardy. Jen to je otázka a nic jiného. A to vůbec nezáleží na nějakých reformách ale na tom, zda bude trvat zájem na udržení moci nad Řeckem (popřípadě dalšími zeměmi, které by po eventuálním řeckém vysmeknutí se z chomoutu chtěly následovat řeckou cestu) a zda bude trvat vliv bankéřů na západní politiky.

V této souvislosti musím zmínit ještě jednu věc. Často se mluví o Řecku a Řecích pohrdlivě v tom smyslu, že si žijí nad své poměry, nikdo tam pořádně nepracuje, všichni mají veget a ostatní občané EU na ně doplácejí. Ale není to koneckonců věcí každého národa, jestli chce usilovat o větší produktivitu, nebo raději chytat lelky? Co nám je do toho? Co je do toho Bruselu a Berlínu? Když chtějí být Řekové chudí, ať jsou, když si rovnostářstvím chtějí zmrazit jakýkoli hospodářský růst, jejich věc.

Nebo ne? Jistě. Je to přece euro. A o to jde. Kdyby ho Řecku nikdo nenutil, kdyby dál mělo svou drachmu, tak by mohlo vesele devalvovat do té doby, dokud by nenastal rovnovážný stav cen a mezd, který by zrcadlil rozdíly v produktivitě. A nikdo by na něj nemusel doplácet. A také by to eventuálně motivovalo Řeky o něco se snažit a třeba i něco vyvážet.

Jenže euro bylo řadě méně vyspělých zemí vnuceno kvůli tomu, aby mohly být snadněji ovládány. Bez politické unifikace totiž měnová unie fungovat nemůže, protože kde nemůže proběhnout devalvace, musí téci peníze. A tok peněz musí schválit centrální politická moc. A o její udržení jde.

Euro je jen nástrojem další unifikace. Kdysi nám říkali, že euro zajistí naši stabilitu. Nyní nám říkají, že my naopak musíme zajistit stabilitu eura. To bez peněz nejde. Ale euro bruselské elity nutně potřebují k udržení a posilování moci. V zájmu udržení eura (a pod jeho záminkou) se každý den objevují nové a nové nápady na omezení suverenity členských zemí.

Řecká krize má jedinou příčinu a jediné řešení. Příčinou je euro a řešením je odchod od něj. Jenže Řecko by mohlo fungovat jako první kostka domina a bruselská babylonská věž by se zřítila. A proto peníze do Řecka potečou dál a dál, jen to divadlo kolem je třeba občas zdramatizovat a vyšroubovat, protože vnímavější lidé mají pocit, že už to začíná být nuda.

Psáno pro IVK