Nejnovější vývoj událostí v Řecku vyvolává oprávněné pochybnosti, podezření a obavy. Zejména varovná je v tomto smyslu zpráva o tom, že se Řecko odhodlalo prodat některé své majetky, aby sanovalo bruselské takzvaně záchranné transfery.

Konkrétně má jít o takové rodinné zlato, jako jsou jachetní přístavy ve městě Epidauros nebo na ostrově Hydra, nákladní přístavy ve městech Pireus a Thessaloniki, vyhlášené pláže jako například Ermioni na poloostrově Peloponés.

Dále 14 regionálních letišť na Rhodu, Korfu, či Kosu. Řecko prý doufá, že by prodejem těchto majetků mohlo získat něco kolem 4 miliard eur. Na prodej údajně budou také léčebné termální prameny u Thermopyl a stadión a haly, kde se konala olympiáda v roce 2004.

Na seznamu je také několik luxusních hotelů na ostrově Rhodos a někdejší americká letecká základna Heraklion na Krétě. Jenže to všechno je málo, pokud bude Brusel skutečně po Řecku vymáhat absurdní, astronomickou částku převyšující 50 miliard eur, jak to zatím vypadá.

Řecku pak nezbude než prodávat významné podíly ve státních energetických firmách. Což v překladu znamená v podstatě kompletní výprodej strategického majetku do rukou budoucích vlastníků celého Řecka.

Přitom i největší světoví ekonomové, například Jeffrey Sachs, se v minulých dnech vyjádřili jednoznačně: “Byly to evropské finanční požadavky, které srazily řeckou ekonomiku k zemi, které vedly k vysoké nezaměstnanosti, kolapsu bankovního systému... Nynější úsporná opatření předepsaná německým ministerstvem financí a Bruselem pacienta nechávají krvácet, místo aby nemoc léčila.“

Tento směr vývoje není z mnoha důvodů šťastný a nikomu nepřinese užitek. Co je nejpodivuhodnější, je konání premiéra Tsiprase, který jen před pár dny velmi radikálně vyhlašoval nezávislost na Bruselu, uspořádal referendum, které mu přesvědčivě přitakalo a dalo mu mandát k jednání v tom duchu.

Tsipras přes noc otočil na knoflíku a začal hrát bruselské karty. A to navzdory vůli občanů a také velké části poslanců vlastní strany Syriza. Čtvrtina z nich, přesně 36 z celkových 149 jich totiž hlasovalo proti přijetí bruselského diktátu dojednaného, či spíše bez odporu akceptovaného Tsiprasem.

To je pro Tsiprase velice nepříjemná situace, která vyvolává podezření, že celá šachová partie mohla být takto dopředu připravena. Tsipras vyšponuje řeckou radikálnost do krajnosti, slíbí Řekům nemožné, do Bruselu ukáže silná ramena uspořádáním referenda – a nyní si může diktovat. Vsadil bych se, že Tsipras má od Merkelové slíbenou hodně lukrativní trafiku za to, že hodí Řecko na unijní obětiště.

Co může totiž nastat: Na místo radikální levice reprezentované Syrizou, která svou dosavadní politikou naplňovala očekávání většiny Řeků, nastoupí nedůvěra k této straně, neboť její představitelé své voliče jednoduše zradili.

Kam se nyní obrátí? Inu, jak už to v historii neblaze často bývá: právě na opačný pól, k radikální pravici. Tradice různých protofašistických sil je v Řecku silná, a dnešní situace je jako dělaná k tomu, aby se jí zmocnil nějaký demagog s ideou silné ruky.

Pokud něco takového nastane, bude to opravdový konec nejen Evropské unie, ale především demokracie na Balkáně. A bude to dílo Bruselu, nikoli Řeků.