REALITA A FIKCE: Jak zmatlat klasiku
Velmi mě pobavila kritika filmu Gladiátor II, tak jak ji barvitě pojal Daniel Vávra. Pana Vávru občas sleduji na Nejlepším Podcastu a jsem rád, že lidé jako on, Gebrian a další obydleli „moji“ Malou Stranu, kde jsem vyrostl a dlouhou dobu žil a velmi mi na ní záleží.
Nemohu používat stejného vyjadřovacího způsobu jako Dan, už jenom proto, že bych se opičil a také proto, že bych to nebyl já. Asi bych musel užít mírnějších deskripcí a místo pí—vina bych asi řekl vulvovina, nebo podobnou chytrost, nicméně Danův jazyk by se velmi hodil k popisu toho, co jsem včera viděl. Ano, bude řeč o historických adaptacích.
Jenom abych předeslal, to, že se tvůrci často nedrží historické reality není nic nového, ale je to často lenost scenáristy dohledat si správné informace a nedůslednost režiséra ujistit se, že to, co natáčí, není nějaká ... tedy řekněme hloupost. Jistě, existuje autorská licence, ale povětšinou jde o podcenění diváka, kterému „to bude stejně jedno, hlavně že má kbelík popkornu“. A tak jsme v minulosti viděli glorifikovanou dvojici Bonnie a Clyde, kteří v realitě vúbec nepřepadávali banky, ale naopak, ti dva brutálně napadali drobné obchůdky a benzinové pumpy. Viděli jsme jak je Mel Gibson přezdíván coby Brave Heart ačkoliv toto jméno nenosil Willam Wallace, ale naopak jeho odpúrce Robert the Bruce. Ve filmu Pearl Harbour bombardují japonské letouny městskou nemocnici, ačkoliv se ví, že Japonci se civilním cílům zásadně vyhýbali. Režisér Bay přiznal, že scénu do filmu přidal, aby udělal japonský útok ještě barbarštější - jakoby Japonci nenapáchali už tak dost hrůzy. A to už vůbec nemluvím o smyšlenkách ve filmu JFK. Všechno to přitom byly filmy z hlediska filmařského často vydařené – jenom ta realita.
Připusťme, že ve smyšleném příběhu se dá smyšlená realita tak nějak pochopit. Horší je to s adaptacemi slavných děl. V poslední době se roztrhl pytel s všelijakými „remaky“ poplatnými nejmódnějším trendům. Idiotské přetáčky se nevyhnuly pohádkám, jak ukazuje nová Sněhurka a sedm různých menšin. Ze záhadného důvodu cítili filmaři nutnost předělat Ghostbusters a to s celo-ženským týmem, West Side Story, kde portorikánci mluví pouze španělsky a to bez titulků protože Latinex nepotřebují aby jim anglos rozuměli. Aby se napravily minulé křivdy spáchané na barevném obyvatelstvu, sledujeme nyní černého Chrise v nových Sedmi statečných, černou Ariel v Malé mořské víle a černou Kleopatru ve čtyřdílné serii na Netflixu. Nic na tom, že Kleopatra měla pleť světlou. Producentka Jada Pinket Smith pravila, že chce, aby Kleopatra reprezentovala černošské ženy. Egyptské ministerstvo památek a turismu se proti tomuto historickému podvodu příkře ohradilo a v současné době probíhá soudní pře mezi egyptskou právní firmou a společností Netflix.
Zústanu ještě chvíli u Egypta. Přátelé opery netrpělivě očekávali premieru Verdiho Aidy v Metropolitní opeře v New Yorku, jedné z nejprestižnějších operních scén světa. Chodíme s manželkou rádi do městského kina tady v kalifornském Walnut Creeku, když tam v přímém přenosu promítají slavné opery se skvělým obsazením a vynalézavou scénografii. O velké přestávce mezi jednáními pak kamera zabrousí do zákulisí a člověk může sledovat, jak týmy stovek stavěčů a rekvizitářů připravují jeviště na další akt a zpěváci hovoří, jak svoji roli pojali a na co se máme těšit. Co se pojetí týče, režíséři se občas odvážou a klasickou operu převedou do současné Ameriky, nebo třeba do nacistického Německa, což je odvážné, ale někdy se to podaří a je zajímavé, jak známý a silný příběh může fungovat v jiných kulisách a dokázat svoji nesmrtelnost.
Poslední Aida se však stala obětí „nového“ pohledu na dějiny. Kdo operu zná, vzpomene si, že je to příběh otrokyně Aidy, jenž je ve skutečnosti zajatou etiopskou princeznou, což zatím nikdo netuší. Aida miluje egyptského válečníka Radamese, který se vydává na válečnou výpravu právě proti Etiopanům. Aida slouží egyptské princezně Amneris, která Radamese taktéž miluje a jsou tudíž rivalkami v lásce. Radames však stojí pouze o Aidu a oba „star-crossed lovers“ musí volit mezi láskou jejich srdcí a láskou ke svým vlastem, oba své povinnosti zradí a nakonec společně umírají. Je to opera náramná, plná dojemných arií a mocných sborů. Takový příběh lásky by se dal nějakým odvážným režisérem převést do současnosti a možná se tak už někde stalo. Já bych takový pokus, pokud by byl dobře proveden, i respektoval. Co mě ale vytočí, je nápad „obohatit“ klasické libreto o nové postavy a děje a víceméně ukrást dílo pro vlastní politické záměry.
Režisér Meyers otevřel děj opery postavou archeologa z nové doby, který se na laně spouští do temné krypty. Když pak baterkou ozáří stěny, uvidí bohaté nástěnné malby a před jeho očima se začíná odvíjet vlastní příběh opery. Zatím dobré, beru to. Některé klasické pohádky občas začínají tím, jak dědeček otvírá knihu a vnoučkovi čte jeho oblíbenou pohádku a vnouček usíná a příběh začíná. Ale zpět na jeviště. Pokud by tenhle archeolog, co vypadá jako Indiana Jones, příběh otevřel a pak se třeba na konci probudil, bylo by to celkem v pořádku. Potíž je v tom, ře Indiana Jones tam není sám. Celá kupa archeologů a archeoložek různě přebíhá přes jeviště, živě gestikulujíc se proplétá se mezi zpívajícími Egypťany a velmi ruší. Vrcholem je pak jevištní adaptace slavného triumfálního pochodu. Jestli Aidu neznáte, tak na konci druhého dějství se vrací z bojiště vítězný Radames a Thébští mu připraví úžasné přivítání za zvukú trumpet, kterýžto motiv jistě každý někdy slyšel. Toto je scénický vrchol celé opery a operní domy se s touto scénou vždycky náležitě předvedou. V průvodu se objeví desítky a desítky bojovníků se zbraněmi a korouhvemi, nejkrásnější dcery Egypta tančí a metají hvězdy a přemety, na zlatých nosítkách přinesou vítězného vojevůdce a v jedné z inscenací, tuším v Sydney, tam měli dokonce tři velbloudy a slona.
V new yorkské inscenaci se rozhodli, že adorace faraóna a jeho válečníků by už měla patřit minulosti a že je třeba ukázat holou pravdu o té době a také nějak posunout ten zatracený gender. A tak se na jevišti místo krásných tanečnic proplétají a všelijak objímají krásní chlapci, kteří mají na sobě jenom takové sukénky a místo válečníků a velbloudů pochodují před faraónem právě naši archeologové, kteří na zádech a v trakařích odvážejí nakradené artefakty, aby je pak zcela určitě odvezli do nějaké koloniální mocnosti pro potěchu bílého opresora. Faraón se zatím na to všechno dívá a kyne davům, všichni zpívají, Aida pláče radostí i smutkem a mnozí návštěvníci se v hledišti jakoby skrytě, ale přitom hodně nahlas uchechtávají, jakože úplně pochopili ten skvělý anti-kolonialistický nápad.
Doufám, že důsledkem nedávných politických změn tyto hloupé nápady a trendy zmizí ve stínu dějin, ještě dříve, než se zabydlí v oblastech středoevropských. Začal bych se jinak obávat o osud Rusalčin a hlavně o to, komu bude prodána ta naše milovaná nevěsta.